Koridory 7/7

KORIDORY - část sedmá

(ze Severusova pohledu)

To nemohla být pravda! To se nestalo! Jejich magie přece nebyla kompatibilní! Severus byl vzteky bez sebe. On nechtěl žádného ideálního partnera! Byl samotář, který s někým spolupracoval jen občas! A rozhodně odmítal, že by jeho nejvhodnějším spolubojovníkem měl být Potter.

Ano, už spolu vycházeli dobře a ano, byli dobrý tým, ale to mělo být vše. Severus nechtěl mít jakýkoliv druh vztahu s žádným člověkem, tedy kromě pracovního. Držel se toho celý svůj dospělý život. Když cítil potřebu fyzického kontaktu, našel si někoho na sex. Ale žádný vztah. To, že si od něj někteří jedinci slibovali víc, byla jejich vlastní chyba. Nechtěl žádné závazky. A rozhodně nechtěl mít žádný druh vztahu, ať už přátelského či intimního, s tím zatraceným Nebelvírem!

Ostatně… Nebylo pravděpodobné, že to Potter cítil stejně? Mladík nikdy nenaznačil, že by se chtěl přátelit a Severus dost pochyboval o tom, že by Zlatý chlapec byl gay. Takže by jejich magická kompatibilita vůbec nemusela ovlivnit způsob, jakým dosud pracovali.

Podíval se na Pottera, který si jeho i Brumbála stále překvapeně prohlížel a udržoval si bezpečný odstup. Patrně vůbec nechápal, co se to tu stalo.

"Měl jsem vědět, že něco takového plánuješ," zavrčel Severus ředitelovým směrem a sledoval, jak se Potterův nechápavý pohled změnil v naprosto zmatený.

"Ale, Severusi," bránil se nevinně Brumbál, "to přece nebyla má chyba."

"To jistě," odfrknul si Mistr lektvarů a vztekle se vyřítil ven z kanceláře. Co si ten dědek o sobě myslel? Věřil snad, že má právo řídit lidem kolem sebe život? No, na tuhle otázku byla vlastně jasná odpověď. Brumbál rozhodně věřil, že má právo zacházet s ostatními lidmi jako se šachovými figurkami. Někdo by mu konečně měl ukázat, že tomu tak není.

Protože dopolední trénink s Potterem zrušil kvůli proběhnutému setkání, zamířil Severus rovnou do sklepení. Alespoň nějakou výhodu tato krátká schůzka měla - získal pro sebe a své lektvary čas navíc. Přesměroval tedy své myšlenky z nově vzniklé nepříjemné situace k mnohem příjemnějšímu tématu komplikovaných jedů a protijedů.

Ve svých komnatách se převlékl do pracovního oblečení, a pak se s hromadou knih vydal do laboratoře. Byl odhodlaný oprostit se od všedních starostí a soustředit se pouze na problémy a záhady komplikovaného lektvaru. Vaření jedů či protijedů mu zabíralo jako osvědčený lék proti starostem. U takové práce bylo nutné soustředit se a pečlivě kontrolovat každý svůj krok, a tak se samozřejmě nedalo přemýšlet nad čímkoliv dalším. Přesně to právě teď potřeboval.

Téměř o tři hodiny později se přistihnul, jak si potichu spokojeně pobrukuje. Bylo jasné, že jeho způsob odreagování opět zafungoval. Dokončil tedy právě rozpracovaný lektvar, dokonale po sobě uklidil pracovní plochu a vrátil se zpět do svých soukromých prostor. Lahvičky naplněné jedy uklidil do tajného prostoru v knihovně a knihy, které použil, vrátil na své místo. Zbýval mu ještě dostatek času do setkání s Potterem, a tak se rozhodl, že se vydá na procházku po hradu. Toto léto měl příliš málo příležitostí se jen tak procházet.

--------------------------------------------------------

Bradavickými chodbami se místy proháněl letní větřík pocházející z otevřených oken, ale přesto uvnitř zůstával příjemný chlad, který neodpovídal horkému srpnovému počasí. Celý hrad byl navíc naplněn příjemným tichem, jež bylo narušeno pouze tlumenými zvuky zvenčí a téměř nepostřehnutelnými kroky Mistra lektvarů. Přesně takové procházky měl Severus rád.

V tyto chvíle magie sálala ze zdí a zdálo se, že každá chodba, každý koridor, mu nabízí laskavé objetí. Bývalý špion si nebyl jistý, co znamená milovat, či jestli je toho vůbec schopný. Ale pokud mohl soudit, jediné, co v životě opravdu miloval, byl tento hrad. Nepovažoval ho pouze za obytné stavení a jeho láska k němu se nedala vyjádřit ani tím, že jej považoval za svůj domov. Ne, tento hrad byl pro něj něčím mnohem víc. A někdy se zdálo, že dokonce samotný hrad má nějaký vztah k němu.

Severus pomalu došel ke svému nejoblíbenějšímu místu. Byla jím jedna z odlehlých severních věží, o které většina studentů neměla ani tušení. Dokonce během školního roku ho tu nikdo nerušil a navíc z ní byl nádherný výhled. V nejvyšším patře nebyla okna, ale pouze kamenné oblouky, které držely dřevěný krov.

Když sem Severus vystoupal tentokrát, právě zapadalo slunce. Čistá světle modrá obloha se pomalu měnila v temně modrou a na západě hrála úchvatnými odstíny červené. Všechny střechy, věže a zdi hradu byly zalité ve zlatavé záři. Opřel se o zídku pod jedním z oblouků, pozoroval krásnou podívanou a vstřebával ten mír.

Lehké zašramocení uslyšel jen moment před tím, než zazněla slova:

"Nádherná podívaná."

Hned na to se vedle něj objevila Potterova postava a mladík napodobil jeho pozici. Severus nic neříkal, nechtěl narušit pocit klidu, který ho naplnil. Už neměl ani sílu být překvapený, že ho mladík dokázal najít dokonce na tomto místě. Tak tam stáli vedle sebe, oba lokty opření o kamennou zeď a tiše pozorovali západ slunce. Ze všeho nejpodivnější na této situaci bylo, že Potterova přítomnost tentokrát Severuse nijak nerušila. Sám nevěděl, kdy naposledy dokázal být takto uvolněný v přítomnosti další osoby.

Kromě toho byl mladý muž nezvykle klidný. Pravděpodobně ho schůzka s ředitelem také nějak rozhodila.

"Mluvil jsi s Brumbálem?" zeptal se Severus po nějaké době.

"Mluvil," ozvalo se tiše potvrzení, a pak oba chvíli opět zamyšleně mlčeli. Mistr lektvarů si musel neochotně připustit, že je trochu zvědavý, co si Potter o jejich situaci myslí. On sám z toho nebyl zrovna nadšený - mírně řečeno. A nebylo takové zjištění pro mladého kouzelníka ještě horší?

"Řekl ti, co spojení našich štítů znamenalo?"

"Ale jo," přitakal lhostejně Potter, což Severuse překvapilo, a tak se na něj podíval. Nebelvír byl pohodlně opřený o zídku, jednu nohu měl zkříženou přes druhou a s uvolněným výrazem ve tváři pozoroval barevnou oblohu. Zapadající slunce mu osvětlovalo tvář a odráželo se v jeho očích. Bylo nepopiratelné, že vyrostl v pohledného muže.

"A?" páčil z něho Mistr lektvarů, když i on upřel oči na oblohu. Částečně očekával, že Potter po takové době nepochopí jeho narážku nebo bude alespoň předstírat, že ji nepochopil. Nějakou dobu bylo ticho, což Severuse donutilo opět se na mladíka podívat. Tentokrát měl zamyšleně zkrabacené čelo a jemně si kousal spodní ret.

"Nemyslím, že na tom záleží," přiznal nakonec s pokrčením ramen.

Takovou odpověď Severus rozhodně nečekal. Možná Brumbál Potterovi nějaké informace zatajil.

"Nezáleží na tom, že právě my dva jsme magičtí spolubojovníci?" položil tedy doslovnou otázku.

Mladík stále hleděl na oblohu.

"No," povzdechnul si, "to záleží na tom, jak se to vezme."

Severus ho chtěl hned popohnat další otázkou a upřesnit si, jestli oba mluví o tom samém - tedy jestli má Potter dostatek informací, ale v ten okamžik se Potter přesunul na druhou stranu věže, která byla ještě slabě osvětlená sluneční září, posadil se na zem a zády se opřel o zeď.

Copak tu plánoval zůstat tak dlouho, že cítil potřebu si sednout? Někdy byl prostě tenhle kluk stejně podivný jako Brumbál.

"A jak se to vezme?" pobídl ho Severus nakonec trochu sarkasticky. Měl teď na mladíka výborný výhled. On sám stál zády ke světlu, takže mu určitě nebylo dobře vidět do tváře, a naopak Potter jakoby si sednul pod reflektory. Zdálo se však, že si ve slabé sluneční záři libuje.

"Nevím, jak bych to vysvětlil," povzdechnul si mladík.

"Co třeba stejně hloupě jako vždy?" navrhnul Snape, což mu vysloužilo zlostné zamračení.

"To, že věci nevysvětluju stejně jako ty, ještě neznamená, že je vysvětluju hloupě," bránil se Nebelvír nazlobeně.

Opět se mezi nimi rozhostilo ticho, tentokrát méně příjemné. Potter se zřejmě urazil a odmítal pokračovat ve vysvětlování svých myšlenek. Dobrým znamením však bylo, že zatím neutekl. Severus si povzdechl, odrazil se od zdi a přešel na druhou stranu. Tam chvíli stál a pozoroval mladíka, který se s ním odmítal setkat pohledem. Nakonec se sehnul a posadil se stejným způsobem jako Potter, což v něm vyvolalo pocit déjà vu. Velice podobně se společně opírali o zeď v domě na Grimmauldově náměstí poté, co se vrátili ze své společné cesty.

Nebelvír si na tu chvíli zřejmě také vzpomněl, protože rychle vzhlédnul a mírně se usmál.

"Tak vysvětlíš už to své: Jak se to vezme?" pobídl ho Severus znovu.

"No," začal mladík a nejistě si poposednul, "prostě to vidím tak, že samozřejmě záleží na tom, že společně můžeme být dokonalý bojový tým. Ale… že jsme nějací magičtí spolubojovníci? To je dost jedno, řekl bych."

"Zřejmě ti to ředitel špatně vysvětlil nebo jsi to špatně pochopil," reagoval podrážděně Mistr lektvarů. "To, že jsme dokonalý bojový tým, znamená, že jsme magičtí spolubojovníci a naopak. Chápeš to?"

Potter si povzdechnul a prohrábl si rukou vlasy.

"Ale jo, já to chápu. Jen ty jsi nepochopil, jak to myslím."

"Dobře, Pottere," zavrčel Severus podrážděně a uraženě si založil ruce na prsou, "tak mi to tedy vysvětli znovu."

Mladík si chvíli zamyšleně kousal ret, a pak začal:

"Ono je to stejné jako se mnou a s proroctvím. Znáš to proroctví?"

"O tobě a Pánu zla?" ujasňoval si Severus a proti jeho vůli mu přejel mráz po zádech.

"Jo, to," přitakal klidně Potter a Mistr lektvarů pokyvoval.

"Dobře," pokračoval mladík, "to proroctví vlastně říká, že ho musím zabít nebo on zabije mě."

Severus znovu přikývl a zajímal se, kam tím Potter míří.

"Ale já bych ho vlastně ani nepotřeboval znát - to proroctví. Protože už od chvíle, kdy jsem vstoupil do kouzelnického světa, bylo jasné, že se jednou utkáme na život a na smrt. A tohle je stejné. Už víš, jak to myslím?"

"Vím, jak to myslíš. Ale není to stejné," odporoval Severus, ačkoliv byl velice překvapený hloubkou Potterovy myšlenky. "My nejsme spojeni proroctvím, ale magií."

"A o to je to prostší," hádal se mladík. "Proroctví ovlivní lidi, kteří jej slyší. Ale magie lidi neovlivňuje a už vůbec je do ničeho nenutí."

"To ti říkal ředitel?" přerušil ho Severus s podezřením. Moc dobře si pamatoval, že podobný rozhovor už jednou vedl.

"Ne," odpověděl Potter hned a tvářil se trochu zmateně v úsečné změně rozhovoru. "Proč?"

"To není důležité," odbyl ho Mistr lektvarů. "Důležité je, že "magický spolubojovník" je existující a v knihách zavedený pojem. Není to srovnatelné s proroctvím."

"Já trvám na tom, že je."

"Nicméně nemáš pravdu."

Potter si povzdechnul, podrbal se na hlavě, a pak řekl:

"Já to vidím takhle: Kdyby nás Brumbál k sobě dnes nezavolal, mohli jsme žít roky, než bychom zjistili, že je naše magie kompatibilní. A nic by se nezměnilo."

Severus mlčel. Podobným způsobem uvažoval chvíli po tom, co se jejich štíty spojily, ale když to teď Potter řekl takhle, znělo to ještě více logicky. Vlastně to znělo dokonale logicky. Upřeně zíral na mladého muže před sebou a přemýšlel, co by měl říct. Nic ho nenapadalo.

Opřel se hlavou o zeď a zahleděl se na dřevěný strop věže. Už se setmělo a trámy téměř nebyly vidět. Potter mlčel.

Severus se obvykle cítil mnohem starší, než byl jeho skutečný věk. Nicméně byly chvíle jako tato, kdy si připadal podivně mladý. Zdálo se, že na moment z jeho ramen spadla váha všech starostí, z jeho srdce všechna vina a každá z temných vzpomínek byla zahalená v mlze. A ten neskutečně neobvyklý a příjemný pocit způsobilo jen prosté zjednodušení problému, který se jemu z nějakého důvodu zdál neřešitelný.

"Je to jednoduché," dodal Potter, jakoby mu četl myšlenky.

"Ano," souhlasil po pár vteřinách Severus a nepatrně se usmál.

Seděli tiše vedle sebe opření o zeď. Mistr lektvarů stále hleděl vzhůru, ale trámy už nebyly vidět. Cítil se příjemně a momentálně odmítal řešit, že tomu tak bylo v přítomnosti Pottera.

Byla už tma, když se Nebelvír tiše zvedl a zeptal se:

"Tak zítra ráno na tréninku?"

"Zítra ráno na tréninku," potvrdil klidně Severus.

Potter měl pravdu. Nezáleželo na tom, co by o jejich situaci mohl najít v knihách, a rozhodně nezáleželo na tom, co s nimi neustále plánoval Brumbál. Oni dva tvořili neochotný leč velice dobrý tým. Dokonce spolu dokázali diskutovat bez hádek, dokázali spolu bojovat bez toho, že by se jeden druhého snažil zabít, dokázali se jeden od druhého něco naučit.

Severus zjistil, že Potter je skutečně dobrý bojovník a vůbec není tak hloupý, jak se zdá. Naučil se mít důvěru v mladíkovy schopnosti - věřil, že mu tenhle Nebelvír dokáže krýt v boji záda. A to vše bez toho, že by ho považoval za svého magického spolubojovníka. Ať už si je chtěl Brumbál označovat jakkoliv, oni byli prostě tým. Bylo to jednoduché.

- Pokračování v povídce "Odstíny šedi" -