16. Kapitola - Nevyhnutelný konec

A/N: Zázrak zázraků! Aneb ať žije prokrastinace!

Luna Lovegoodová = Lenka Láskorádová (Je mi líto, ale odmítám se v tomto případě držet českého překladu, který je dle mého názoru minimálně nevýstižný.)

16. Kapitola – Nevyhnutelný konec

„Harry! Můžeš dneska večer?“ vytrhla ho ze zamyšlení Ginny.

„Ne,“ zavrčel a pokračoval v zírání do plamenů. To bylo to poslední, co by teď potřeboval – sledovat, jak Ginny cukruje s Malfoyem.

„Ale...“ začala dívka.

„Prostě ne,“ přerušil ji důrazně, zvedl se a opustil společenskou místnost. Byl víkend. Jeden z víkendů, kdy se chodilo do Prasinek. A téměř každý se nadšeně chystal. Harry na to neměl pražádnou náladu, a tak nakonec přesvědčil Rona s Hermionou, aby šli bez něj. Souhlasili, až po dlouhém zdráhání a po několika slibech, že mu donesou alespoň čokoládové žabky.

Po krátkém putování skrz osamělé chodby hradu, jej nohy nakonec zavedly před chrliče vedoucí do Brumbálovy kanceláře. Moc dobře věděl, proč tu stojí. Toužil se zas a znovu ptát, jestli už ředitel ví cokoliv nového.

Choval se bláznivě. Nic nového samozřejmě nikdy nebylo. Harry mohl být vůbec vděčný, že se Brumbál rozhodl říct mu pravdu a netajit mu, proč Snape zmizel, pod záminkou tak zvaného „většího dobra“.

Kdyby tak Harry mohl cestovat časem a říct svému mladšímu já, aby se pro své vlastní dobro drželo od Snapea dál. Copak si opravdu potřeboval komplikovat život vztahem s někým, kdo byl ještě komplikovanější, než on sám?

Opřel si čelo o chladný kámen a zhluboka si povzdechl. Poslední dobou zbytečně moc přemýšlel nad věcmi, které stejně nemohl změnit. Měl by své myšlenky soustředit praktičtějším směrem a možná tak pomůže i svým neustálým bolestem hlavy.

„Harry?“ vyrušil ho jemný hlas a on málem hlasitě zasténal. To zatraceně nemůže být ani chvilku sám?

Prudce se otočil k provinilci s úmyslem mu neslušně odseknout. Ale jeho odhodlání k neslušnému chování přišlo jako obvykl vniveč. S jemným snovým úsměvem na tváři a laskavýma očima před ním totiž stála Luna. Na tu se nemohl nikdy zlobit.

„Ano?“

„Pojď se projít. Brandílkové říkají, že je na to ten správný čas.“

„Ale já...“

„Jen pojď,“ ignorovala jeho snahu o výmluvu a vzala ho pod paží, „venku svítí sluníčko. Ano, rozhodně je ten správný čas na procházku.“

Jako omámený se jí nechal vézt ven z hradu do chladného podzimního dne. Opravdu svítilo sluníčko a na stále zelené trávě se leskla rosa. V zapovězeném lese sem tam probleskovaly barvy podzimního listí. Od cesty vedoucí k Prasinkám se k nim nesl dětský smích. Vzduch voněl čistotou. Kdo by v tu chvíli mohl věřit, že někde v tomto světě probíhá válka?

„Ukážu ti to nejmagičtější místo v okolí,“ pošeptala mu spiklenecky Luna a začala ho pomalu vést směrem k Zapovězenému lesu. Pak pomalu a mlčky šli podél jeho okraje a Harry si s překvapením uvědomoval, že ani neví, kdy naposledy se takhle procházel. Vlastně si nevzpomínal, jestli se vůbec kdy takhle procházel.

„Tady to je!“ vykřikla nakonec Luna a vešla do lesa. Harryho vnitřní radar hlásicí nebezpečí se okamžitě spustil a on se rychle vydal za ní. Už po pár krocích zůstal překvapeně stát.

Ocitly se v části lesa plné listnatých stromů, jejichž podzimem obarvené listí pod slunečním světlem nádherně zářilo. Žlutooranžové listí ležící na zemi vypadalo jako zlatý koberec.

Luna se mezitím na jednom z těchto koberců pohodlně usadila - vůbec si nevšímala toho, že je listí mokré. Vyhledala Harryho pohled a široce se usmála.

„Není ten svět nádherný?“ zeptala se.

Harry po chvilce váhání její úsměv opětoval a zhluboka se nadechl voňavého lesního vzduchu. Cítil, jak se stále přítomné napětí v jeho ramenech o něco uvolňuje. Vzhlédl do korun stromů ozářených slunečním světlem a tiše zašeptal:

„Jo, to je.“

----------------------------------------------------------------------------

Po velmi zvláštním dopoledni stráveném s Lunou se Harry vrátil do hradu mnohem spokojenější. Ta dívka ho asi nikdy nepřestane překvapovat. Sdálo se, že přesně věděla, co potřebuje – připomenout si a skutečně vidět, že svět není jenom černý. Málem se mu na to podařilo zapomenout.

Jeho bolesti hlavy pro ten den zmizely. Nicméně strach o osud Snapea se vrátil se stejnou intenzitu, jakmile vkročil do hradu. To bylo prostě něco, s čím se musel vyrovnat. Protože jestliže jeho spolubojovník bude skutečně pokračovat v práci špiona, bude chodit na podobná setkání častěji. A Harry si prostě nemohl dovolit šílet strachy po každé, když se tak stane. Prostě bude své myšlenky soustředit jiným směrem.

V tom mu naštěstí výborně pomohli jeho nejlepší přátelé. Vrátili se kvůli němu z Prasinek dříve a přinesli mnohem více, než jen čokoládové žabky. Dokonce i Hermiona se podílela na výběru těch nejoriginálnějších sladkostí. Nechyběl ani máslový ležák a oba jeho přátelé byly viditelně šťastní, že se jejich snaha o zlepšení Harryho nálady setkává s úspěchem.

A skutečně tomu tak bylo. Honili společně čokoládové žáby, zkoušeli nové příchutě Bertíkových lentilek, hráli Řachavého Petra a především se spolu tak nasmáli jako už dlouho ne.

„Dneska to bylo super, kámo,“ řekl spokojeně Ron, když večer lezli do svých postelí.

„Jo,“ souhlasil Harry a opětoval jeho úsměv.

„Jako za starých časů,“ zamumlal ještě zrzek šťastně a zachumlal se do svých dek.

Harry ho chvíli nehnutě pozoroval.

„Jo,“ vydechl pak tiše znovu. Kéž by.

Pak si zalezl do své postele a zatáhl závěsy.

---------------------------------------------------------------------------

Probudil se s pocitem hrůzy kolem druhé ráno. Netušil, co se mu sdálo, jak se mu to občas stávalo. Ale určitě to nebylo nic dobrého. Srdce mu rychle bušilo a tělo mu pokrýval studený pot. Jeho mysl se okamžitě stočila ke Snapeovi a jemu bylo jasné, že dnes už znovu neusne.

Usoudil tedy, že by mohl udělat alespoň některé z domácích úkolů. Avšak když ze svého kufru vyndával čisté svitky pergamenu, padl mu zrak na neviditelný plášť a on dostal zcela jiný nápad. Půjde se projít.

Za pár momentů se už procházel chladnými a temnými koridory hradu. Tentokrát bylo více než pravděpodobné, že ho nikdo znovu nevyruší. A třeba... třeba bude mít štěstí a uvidí Snapea na jeho cestě zpět do hradu. Byl pryč už několik dní, klidně se mohl vrátit právě dnes.

Harrymu proti jeho vůli srdce nadějně poskočilo. Povzdechl si nad svým bláznovstvím, a pak si s úšklebkem pomyslel, že možná sám nad sebou vzdychá příliš často.

Po nějaké době chození ho nohy stejně zavedly do sklepení a on se rozhodl počkat na chodbě před Snapeovými pokoji. Usadil se na zemi, opřel se o zeď, pečlivě se přikryl neviditelným pláštěm a čekal. Ze srdce doufal, že se jeho spolubojovník skutečně dnes v noci objeví, protože jestli ne… Vlastně nevěděl, co se stane, jestli ne. Bylo jasné pouze to, že ho ráno bude z této pozice bolet celé tělo a bude protivný z nedostatku spánku.

Štěstí mu však konečně trochu přálo a o pár hodin později, v době, kdy měl Harry již okousané všechny nehty na rukou, naplnil chodbu zvuk kroků. A za chvilku se kousek od Harryho objevila také postava Mistra lektvarů.

Konečně!

Harry vyskočil na nohy a strhnul ze sebe plášť neviditelnosti.

„Snape!“ vykřikl radostně. Jeho nadšení však poněkud zklidnila hůlka, kterou mu Snape hbitě strčil až pod nos, a pevný stisk na jeho předloktí.

„Co tu zatraceně děláš?“ zavrčel starší muž.

„Měl jsem o tebe strach!“ vykřikl Harry pobouřeně. Severus v reakci na to jen zabručel a nešetrně ho vhodil do svých místností.

„Tak tohle už nikdy ne-dě-lej!“ zařval na mladíka, jakmile se za nimi zavřely dveře.

„Měl jsem o tebe strach,“ zopakoval Harry hloupě a cítil se vyvedený z míry. Opravdu bylo nutné, aby se na něj jeho milenec tolik zlobil?

„Příště se strachuj u sebe v pokoji!“ odsekl mu Mistr lektvarů a začal si sundávat hábit.

Harry chvíli mlčel, zaražen reakcí staršího muže, ale pak ze sebe přece jen tiše vypravil:

„Kde přesně jsi byl?“

„Do toho ti nic není, Pottere.“

„To si teda piš, že mi do toho něco je!“ zvýšil hlas pro změnu Harry, ve kterém se už opět začal probouzet vztek, „A teď mi zatraceně řekni, kde jsi byl!“

„Myslíš si, že mi můžeš rozkazovat?!“ vztekle odvětil Snape a bylo vidět, jak mu od úst odletují kapičky slin.

" Ano, to můžu!" chtěl říct Harry, ale naštěstí jeho vztek nebyl ještě natolik velký, aby se nestihl na poslední chvíli ovládnout.

„Mám právo to vědět!“ zakřičel tedy místo toho, „Spíme spolu!“

„Ano,“ reagoval suše Severus a zdálo se, že už dostal svůj hlas pod kontrolu, „přesně to a pouze to spolu děláme. Máme sex. Nic víc. Žádný vztah. Žádné závazky. Nemusíš se starat, kde jsem byl.“

„Ale já to chci vědět!“

„Je mi jedno, co chceš!“ odsekl Snape a vztekle si ho prohlížel.

„Mohl jsi mi alespoň říct, co se děje,“ nevzdával to Harry, „Měl jsem strach.“

„Ano, to už jsem slyšel a je mi to upřímně jedno. Když jsem pryč, jsem prostě pryč.“

„Mohlo se ti něco stát!“

„To samozřejmě mohlo,“ připustil klidně Snape, „ale řekni mi, co je tobě do toho?“

„Já… já…“ opakoval zaraženě Harry, zatímco si starší muž založil ruce a povýšenecky si ho prohlížel. Mladému kouzelníkovi došlo, že ze Snapeova pohledu ani z pohledu kohokoliv jiného, opravdu nemá žádné právo být informován o mužově stavu. Jestliže by se Mistrovi lektvarů něco stalo, pravděpodobně by ani nikoho nenapadlo ho informovat. Samozřejmě pokud by to tedy nezasahovalo do záležitostí řádu. Bylo mu, jakoby mu někdo dal ránu do žaludku.

„Měl jsem strach,“ zopakoval tedy tiše počtvrté.

Severus si odfrknul a otočil se k němu zády. Harry zůstal stát na místě a prohlížel si ho. Hlavou mu běžely zběsilé myšlenky a ledová ruka mu pevně svírala srdce. Tentokrát už si to musel připustit. Byl Nebelvír a vztah jako tento nebyl pro něj. Nemělo smysl, aby si nadále ubližoval.

„Měli bysme to ukončit,“ řekl tiše a sklopil pohled k zemi.

„To bych velice rád,“ reagoval Severus sarkasticky, „jsem unavený a nemám právě trpělivost na tvé psychické výlevy.“

„Nemyslím tento rozhovor,“ opravil ho Harry mírně a zvednul k němu oči.

Mistr lektvarů se na něj překvapeně podíval, a pak také tiše konstatoval:

„Ach tak.“

„Takže souhlasíš?“ tlačil z něho mladík delší odpověď a v koutku duše doufal, že souhlas nedostane.

„Ano, samozřejmě,“ přikývl Severus důrazně, „bude to tak nejlepší.“

„Dobře,“ řekl Harry a najednou se cítil v přítomnosti Mistra lektvarů velice nepříjemně, „takže je to jasné. Já tedy…asi půjdu.“

Pak s přáním dobré noci rychle vyrazil ze dveří. V chodbě přes sebe opět přehodil neviditelný plášť, a protože ho nikdo nemohl vidět, nechal těch pár osamocených slz, které si razily cestu z jeho očí, klidně téct. Pravidelné tempo jeho chůze však ani nezaváhalo.

Pokračování příště ze Severusova pohledu: 17. Kapitola - Pod maskou