Koridory 4/7
KORIDORY - část čtvrtá
(z Harryho pohledu)
Když ho Snape chytil pod krkem, na moment se opravdu vyděsil. Myslí se mu mihnul obraz strýce Vernona a on chtěl prosit o slitování. Nevysvětlitelná hrůza však pominula, jakmile si uvědomil, kde je a kdo před ním stojí. Všechen strach a pochybnosti rychle přebila silná potřeba být schopen pomoci svým přátelům, až to budou prvního září potřebovat.
Chvíli na to mu Snape zabouchnul dveře přímo před nosem. Co si ten muž o sobě myslel? Copak nechápal, jak je tohle důležité? Harry nezaváhal ani na okamžik a hned pokračoval ve snaze získat odpověď na svou otázku. Nechtěl se vzdát bez boje. Pak se Mistr lektvarů ukázal a pohled v jeho očích už nebyl plný chladného nezájmu ale zoufalého vzteku. To přinutilo Harryho projevit starost o zdraví svého profesora, což nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Avšak to si uvědomil až ve chvíli, kdy uhýbal před letícími knihami a utíkal pryč.
Zatracený muž! Harry byl rozčílený, ale vlastně nevěděl, na koho se zlobí víc - zda na Snapea, na Brumbála, nebo dokonce na sebe. Jak měl s tím umaštěným netopýrem spolupracovat, když spolu nedokázali ani normálně komunikovat? Hlavou se mu honily otázky, na které neznal odpověď, a on vztekle rázoval chodbou.
To, že vůbec nevnímá své okolí, si uvědomil teprve, když se s někým srazil.
"Pozor na cestu, můj chlapče," ozval se laskavý hlas a okamžitě ho uchopily dvě silné ruce, které mu pomohly znovu získat ztracenou rovnováhu.
"Ech, omlouvám se," zamumlal Harry směrem k řediteli a rychle se chystal pokračovat v cestě, avšak ruce starého kouzelníka byly stále položené na těch jeho.
"Nechceš mi říct, kam tak utíkáš?"
"Kamkoliv," zabručel podrážděně. "Hlavně pryč z těch zatracených kobek."
"Ach," reagoval Brumbál.
"Ano. Ach," sarkasticky procedil skrz zuby Harry a pokoušel se řediteli vyvléknout. Ten už mezitím pustil jeho ruce, ale stále mu velice efektivně blokoval cestu.
"Myslel jsem si, že Severus možná nebude mít dobrou náladu."
"To je výrazné zmírnění, řekl bych," mumlal mladík a mnul si bok, do kterého ho trefila jedna z hozených knih.
Brumbál se při jeho slovech mírně zamračil a řekl:
"Vím, že Severusovy urážky umí být velmi nepříjemné, ale na to existuje jedno velmi trefné mudlovské přísloví - Pes, který štěká, nekouše."
Na svá vlastní slova se potěšeně usmíval a Harrymu bylo už vše jasné - Brumbál se zbláznil. Mohl snad kdokoliv normální říct o bývalém Smrtijedovi, že "nekouše"? Podle Harryho teda Smrtijedi rozhodně "kousali" a někteří i doslovně. Jestli snad chtěl kdokoliv důkaz, byl si jistý, že se mu pod tričkem formuje pěkná modřina.
"A co se týká těch urážek," pokračoval starý kouzelník a zcela ignoroval Harryho šokovaný pohled, "musíš si uvědomit, že to, co na nich našeho drahého Mistra lektvarů baví, je způsob, jakým na ně lidé reagují. Pokud se nenecháš vyprovokovat nebo se budeš chovat jinak, než čeká, brzy ho to přestane bavit."
"Jako že mě vůbec nebude urážet, když na to nebudu reagovat?" ujišťoval se Harry. Popravdě se mu to zdálo velice nepravděpodobné.
"Možná nepřestane úplně," připustil zamračeně ředitel, "ale určitě jich nebude tolik. A navíc - nebavilo by tě vyvádět ho z míry svým nepředvídatelným chováním?"
Harry jasně viděl, jak s ním ředitel manipuluje. Ale přesto - vyvádět z míry Severuse Snapea - nebylo to přesně to, co chtěl?
"Hm," zabručel tedy a ředitel se opět potěšeně usmál.
------------------------------------
Jakmile ho Brumbál nechal pokračovat v cestě, rychle si uvědomil, že neví, kam by měl jít. Jeho přátelé tu nebyli, knihovna byla zavřená a učitelé na něj neměli čas. Až po značně dlouhém přemýšlení ho napadlo, že na hradě žije jedna osůbka, která ho vždy ráda přivítá - Dobby. S mnohem lepší náladou zamířil do kuchyně.
Dobbyho nadšení bylo přesně takové, jaké čekal, a Harry cítil, jak zároveň se skřítkovým poskakováním mizí jeho problémy.
"Má Harry Potter hlad?" staral se skřítek, jakmile se dostal přes radost z Harryho návštěvy, a velkýma očima si ho prohlížel.
"Zdá se, že máte starosti, pane Harry. Dobby donese něco sladkého," vyhrkl skřítek, než se Harry stačil nadechnout. Ten se pro sebe jen usmál. Dobbyho měl opravdu rád a nestávalo se často, že by se o něj někdo tak radostně staral.
O pár vteřin později měl před sebou připravenou malou hostinu a uvědomil si, že má skutečně hlad. Dobby stál vedle něj a nadšením poskakoval, když viděl, jak mu chutná.
"Dobby," oslovil ho Harry po pár soustech, "nechceš si sednout vedle mě a povyprávět mi, co je u vás nového?"
"Dobby si má sednout vedle Harryho Pottera?" ujišťoval se skřítek.
"Ano, Dobby, přesně vedle Harryho Pottera," smál se Harry. "Tedy pokud máš na mě čas."
"Óóó, Harry Potter je tak laskavý kouzelník," popotahoval Dobby, zatímco se usazoval na lavici vedle něj.
Harry jen pokračoval v jídle a tiše poslouchal, jak skřítek pomalu začíná vyprávět. Nejdřív zněl trochu váhavě, jakoby pochyboval, že to nějakého kouzelníka vůbec zajímá, ale postupně se osměloval a za moment už rozhazoval rukama, koulel očima a netrpělivě poposedával na lavičce. Jeho příběhy byly nečekaně zajímavé. Harry se opravdu smál, když Dobby nadšeně líčil, jak mocný a laskavý Albus Brumbál při poslední návštěvě kuchyně vylekal skřítku Winky.
Po dobrém jídle a několika momentech smíchu se mnohem spokojenější Harry vydal do nebelvírské věže. Dobby mu ještě u dveří několikrát opakoval, že pro Harryho Pottera udělá cokoliv na světě a že teď, když za ním Harry Potter přišel na návštěvu, je Dobby ten nejšťastnější skřítek.
V nebelvírské věži Harry nějakou dobu pozoroval oheň, a pak se vydal spát. Byl rozhodnutý nabrat plno síly a energie na následující den - den se Severusem Snapem.
-----------------------
Ráno Harry jako obvykle posnídal ve Velké síni s ostatními učiteli, a pak se pomalu vydal do podzemí. Doufal, že Snape už bude vzhůru. Opravdu by nechtěl zhoršit mužovu náladu ještě tím, že by ho vzbudil. Jakmile však spatřil knihy, které se stále válely po celé chodbě, bylo mu jasné, že nemůže přijít dostatečně pozdě, i kdyby se snažil sebevíc.
Snape otevřel hned po Harryho prvním zaklepání. Zdálo se, že jen před chvilkou vylezl z postele - vlasy mu stály všemi směry a na tváři měl ještě viditelný obtisk polštáře. Podle přimhouřených očí a nazelenalé barvy obličeje se také dalo usuzovat, že má kocovinu.
"Co chceš, Pottere?"
Harry se musel vší silou ovládat, aby se nezačal smát. Bylo mu více než jasné, že to by Mistra lektvarů nepotěšilo.
"Dobré ráno," pozdravil tedy klidně. "Jsem tu na trénink."
Snape se musel cítit opravdu mizerně, protože prostě nechal Harryho stát mezi otevřenými dveřmi a kamsi zmizel. Mladík nějakou dobu rozpačitě stál na místě. Co se předpokládalo, že bude dělat? Má jít dál? Nakonec se rozhodl, že ano. Proč by jinak Snape nechával otevřené dveře? Jakmile překročil práh, potvrdilo se jeho podezření o Snapeově kocovině. Jestli muž vypil obsah všech lahví, které se povalovaly po místnosti, byl div, že v tuhle dopolední hodinu stál na nohou.
Místnost byla sama o sobě překvapivě příjemná. Měla obdélníkový tvar a z každého rohu vycházela světelná záře, která ji příjemně osvětlovala. Přímo naproti vstupním dveřím byl malý kuchyňský výklenek s jídelním stolem a dvěma židlemi. Po pravé straně byly dvoje dveře. Do jedněch z nich pravděpodobně zmizel Snape, protože odtamtud vycházely všelijaké zvuky. Největší část místnosti se rozprostírala vlevo od Harryho a byla vybavena vysokým tmavozeleným kobercem, pohovkou, dvěma křesly a skleněným konferenčním stolkem. Vedly odtud ještě dvoje dveře - jedny z levé stěny, druhé z té protilehlé. Většinu prostoru mezi dveřmi na protilehlé straně a kuchyňským koutem zabíral velký krb. Ostatní stěny byly zaplněny regály s knihami.
Harry popošel směrem ke kuchyňce a všimnul si, že před krbem leží rozbitá lahev se zbytky alkoholu. Na krbovém obložení byla znatelná skvrna způsobená pravděpodobně jejím dopadem. Mladík chvíli přemýšlel jestli Snapea svou pomocí nenaštve ještě víc, pak však pokrčil rameny, odstranil střepy a vyčistil skvrnu.
Snape stále nepřicházel, a tak se pustil i do úklidu zbytku. Ke všem lahvím našel uzávěry a ať už byly prázdné nebo poloprázdné, vyrovnal je ke dřezu. Právě se chtěl pustit do opravy poházených knih, když ho napadlo, že by staršímu muži mohla zvednout náladu káva.
"Dobby!" zavolal a nemusel čekat příliš dlouho. K jeho překvapení se však skřítek neobjevil v místnosti nýbrž v chodbě za dveřmi.
"Dobbymu je to moc líto, Harry Pottere, pane," spěšně vysvětloval skřítek a tahal se přitom za uši, "ale skřítkové mají povolený vstup do prostor profesora Snapea jen v pátek večer."
Harry v údivu zvedl obočí. Snape tu nechtěl mít uklizeno každý den?
"To je v pořádku, Dobby," chlácholil skřítka a zároveň mu bránil, aby si dál ubližoval. "Úplně mi stačí, když mi přesně na tohle místo přineseš kávu pro profesora Snapea."
Dobby horlivě pokyvoval, pak zmizel a než se stihnul Harry otočit, byl zpátky.
"Tady to je, Harry Pottere, pane. Tak jak ji má profesor Snape rád."
Harry se na skřítka usmál a ten s potěšeným úsměvem opět zmizel. Mladík na kávu použil kouzlo udržující stálou teplotu a položil ji na kuchyňský stůl. Pak se pustil do opravy rozházených knih. V okamžiku, kdy se Mistr lektvarů opět objevil, byl už téměř u konce.
Místnost, ze které Snape vyšel, byla nejspíš koupelna a muž vypadal výrazně lépe. Přesto bylo zřejmé, že káva mu přišla opravdu vhod. Tiše upíjel horký nápoj a Harryho si vůbec nevšímal. A tak mladík málem nadskočil, když po několika minutách Mistr lektvarů porušil ticho:
"Co tu chceš, Pottere?"
Harry zopakoval odpověď, kterou už řekl u dveří a Snape ho nakonec vybídl, aby se posadil naproti němu. Následující rozhovor byl pro Harryho velice trapný. Vůbec neměl v úmyslu chovat se dětinsky. A už vůbec nechtěl Snapeovi přiznat, co takové chování způsobilo. A přesto na sebe vyzradil, co mohl. Bylo jasné, že on by špiona rozhodně dělat nemohl. I když je možné, připustil si Harry, že kdyby věděl, jak na jeho odhalení Mistr lektvarů zareaguje, přiznal by vše v každém případě.
"Protože si připadám jako na hodině lektvarů," zopakoval na Snapeovu otázku, když starší muž první odpovědi nerozuměl. A ten odporný, zlý a odtažitý učitel se začal smát. Nebylo to žádné pochechtávání či zlomyslné posmívání. Byl to hluboký a upřímný smích a muž v tu chvíli vypadal překvapivě lidsky. Harry na něj zíral s otevřenou pusou - bylo to jakoby na židli naproti němu seděl Snapeův mnohem příjemnější a hezčí dvojník.
K jeho zklamání se Mistr lektvarů poměrně rychle ovládl a za chvilku mu jen pocukávaly koutky úst pobavením. To Harrymu konečně připomnělo, čemu se muž vlastně smál, a pocítil podráždění. Jeho chování přece není tak směšné!
"To není směšné," začal se obhajovat. "Já z tebe nemám strach, jen se v tvé přítomnosti z nějakého důvodu nedokážu chovat jinak."
"V lese ses dokázal chovat jinak," dohadoval se s ním Snape.
"No, jo," připustil, a pak řekl větu, za kterou by se nejradši hned propadl do země: "Takže to bude asi tvoje přítomnost v kombinaci se sklepením tohohle hradu." Opravdu by se měl naučit nejdřív myslet, a potom mluvit. Tohle znělo velice hloupě a Snape si zřejmě myslel to samé, protože se okamžitě sarkasticky zeptal:
"A stále trváš na tom, že to není vůbec směšné?"
Harry na tom vlastně vůbec netrval. Vždyť si před chvíli sám připustil, že to bylo hloupé. Mírně se tedy usmál a připustil:
"Možná trochu."
Pak se rozhodl, že to Snapeovi musí alespoň částečně vrátit a dodal: "Ale ty někdy umíš být opravdu bastard."
K jeho údivu a nesmírnému pobavení mu muž za tuhle urážku poděkoval. Opravdu, kdo jiný by bral označení za bastarda jako kompliment? Harry rozhodně nikoho takového neznal.
"Můžeme se tedy přesunout?" promluvil Snape, jakmile dopil kávu. Vyřčená věta nezněla příliš jako otázka.
Harry se zahleděl na hrníček od kávy a zamračil se. Ten muž byl už tak dost hubený, aby ještě kvůli němu vynechával snídani.
"Ty nebudeš snídat?" vypustil ze sebe a na moment ztuhnul, jak čekal na nevyhnutelný výbuch. Snape mu však jen klidně odpověděl:
"Ne, Pottere. A moje stravovací zvyky se tě netýkají."
Harry si oddechl. Zřejmě měl dnes Mistr lektvarů poměrně trpělivou náladu, ale přesto by to neměl pokoušet. Celou cestu ke Komnatě nejvyšší potřeby tedy pro jistotu mlčel.
-------------------------------------------
Místnost, která se objevila podle Snapeova přání byla působivá. Harry se kvůli tomu cítil trochu mrzutý - jemu se nikdy tak krásná místnost neobjevila. Ale mrzutost byla brzy nahrazena zvědavostí a on začal prozkoumávat obrovské zrcadlo a kouzelná světla, která prostoru dodávala nádhernou magičnost. Koutkem oka pozoroval, jak si Snape prohlíží knihy. Vůbec se nezdálo, že by plánoval začít trénink.
"Čím začneme?" popohnal ho tedy Harry.
Po jeho otázce mu Snape věnoval hodnotící pohled, jakoby tipoval jeho sílu a znalosti.
"Umíš zrcadlový štít?" zeptal se nakonec.
Harry jen zakroutil hlavou. Byla pravda, že o něm slyšel, ale nikdy se ho neučil.
"Začneme tedy tím," zareagoval Snape a vypadal podivně spokojeně.
Jeho spokojenost však z nějakého důvodu klesala s každým Harryho pokrokem. Mladík to nechápal. Neměl by být Snape rád, že má pro jednou vzorného studenta, který se rychle učí? Harry neměl opravdu žádný problém s obrannými kouzly a štíty. Bylo to něco, na co měl přirozený talent. Zrcadlový štít zvládnul na šestý pokus a žádné z ostatních kouzel nebylo tak složité.
Ale přesto se zdálo, že je Snape stále zuřivější. Kromě toho, že to Harryho opravdu mátlo, začínalo být téměř nemožné s mužem spolupracovat. Jeho věty obsahovaly více urážek než pokynů či instrukcí a Harryho otázky úplně ignoroval.
"Tak dost!" ztratil Harry nakonec trpělivost. "Co ti zase přeletělo přes nos?"
Snape se prudce zastavil uprostřed svého vzteklého rázování po místnosti a hrozivě se na něj podíval.
"Co jsi to řekl?"
"Řekl jsem: Dost!" pokračoval Harry a vůbec se nedal zastrašit Snapeovým vražedným pohledem. Nenechá přece se sebou jednat jako s domácím skřítkem!
"Tak ty mi rozkazuješ, Pottere?" syčel starší muž.
"Ano!" křičel Harry, který začínal být vzteky bez sebe. "Zřejmě to potřebuješ, protože nejsi schopný chovat se jako rozumný dospělý člověk!"
"Já jsem tu z nás dvou jediný rozumný dospělý člověk!" začínal zvyšovat hlas Snape.
"Tak se tak chovej!"
V tu chvíli stáli necelý metr od sebe a vyměňovali si vražedné pohledy. Harry si pomalu přestával uvědomovat, s kým mluví.
"Jsem tvůj učitel, Pottere! Měl bys mi prokazovat respekt!"
"Respektuju jen lidi, co si to zaslouží!" zařval na něj Harry větu, kterou si přál říct už od prvního ročníku.
"A samozřejmě," vrátil se Snape ke svému tichému ledovému tónu, "že já si tvůj respekt nezasloužím!"
"Když se chováš jako náladovej kretén, tak ne!" reagoval vztekle ještě rozpálený Harry, a pak zděšeně vykulil oči. Tohle už asi trochu přehnal.
Snape také vypadal jeho slovy překvapený, protože otevřel a zase zavřel ústa. Pak tiše zopakoval:
"Tak náladovej kretén?"
Harry jen stál na svém místě a bál se dokonce pokývat hlavou.
"Dobře, dobře," pokračoval starší muž. "Uvidíme, v jaké náladě budeš ty po následujícím experimentu."
Pak Harryho dotáhnul do středu cvičícího prostoru a poručil:
"Obsaď zrcadlový štít!"
Harry si nebyl jistý, jestli se chce zúčastnit jakéhokoliv experimentu se Snapem. Obzvlášť když byl muž v takové náladě.
"Tak bude to!" popohnal ho Snape a jemu bylo jasné, že nemá na výběr.
Vyčaroval tedy pevný zrcadlový štít a k jeho překvapení za moment slyšel, jak k němu Mistr lektvarů přidává svůj vlastní. Dva krásné lesklé štíty se vyrovnaly těsně za sebe a chvíli se nic nedělo. Pak prostor mezi nimi začal jiskřit a magie se ve vzduchu stávala stále více hmatatelnou. Harry uvažoval, že kouzlo ukončí, ale Snape, jako by četl jeho myšlenky, právě v tu chvíli zasyčel:
"Drž to, Pottere."
Pár okamžiků na to oba jejich štíty vybouchly a tlaková vlna odhodila kouzelníky ke zdi. Harry skončil na opačné straně místnosti než jeho učitel a byl opravdu rád, že komnata má vlastní mozek - těsně před dopadem se pod ním objevila matrace, a tak narazil do měkkého. Podle všeho byl Snapeův pád také změkčen, ale přesto se muž nejspíš praštil do hlavy. Začal se totiž smát. A protože to bylo už podruhé během jednoho dne, měl Harry vážné obavy, že by Brumbál nemusel být jediný v tomto hradu, kdo začínal ztrácet svou mysl a příčetnost.