7. Kapitola - Špatný den

 

 

7. Kapitola – Špatný den

 

Harry měl jen matné vzpomínky na to, jak se dostal ze Snapeových komnat poté, co mu muž udělal sexuální návrh. Byl z toho v šoku. Až do nedávna byl nenáviděný Mistr lektvarů téměř ten poslední člověk na světě, se kterým by si spojoval sex. A nyní nejenže věděl, že tento muž je gay, ale navíc to vypadalo, že má o něj zájem. Vlastně víc než vypadalo. V této oblasti neexistovaly absolutně žádné pochyby. Snape s ním chtěl spát. Merline, co si teď počne?

„Harry, děje se něco?“ oslovila ho Hermiona, když vešel do Nebelvírské věže. „Vypadáš hrozně.“

„Díky,“ ušklíbl se na ní ironicky. Dívka mávla nad jeho odpovědí rukou a trvala na svém:

„Stalo se něco špatného?“

„Všechno je fajn. Jen těžký den, nic víc,“ odpověděl vážně a prohrábl si rukou vlasy. Zajímalo ho, jak by Hermiona asi reagovala, kdyby jí řekl pravdu - "Právě jsem byl na setkání se Snapem a on mi navrhl, abych se s ním vyspal. Ale jinak všechno úplně při starým." Nejspíš to nebylo něco, co by dokázala zrovna snadno přijmout. Pravděpodobně by mu to ani nevěřila.

„Kde je Ron?“ zeptal se tedy, aby odvedl její pozornost.

„V kuchyni,“ povzdechla si kamarádka. „Trval na tom, že se s prázdným žaludkem nemůže učit.“

Harry se upřímně zasmál. To byl celý Ron.

„Někdy nechápu, jak to děláš,“ ozvala se opět Hermiona a vážně si ho prohlížela.

Mladík párkrát zmateně zamrkal. Zase absolutně nechápal myšlenkové pochody své kamarádky. O čem to mluvila?

„Dělám co?“ zeptal se tedy zvědavě.

Hermiona si netrpělivě poposedla a rozhodila rukama.

„Tohle,“ řekla. „Tohle všechno.“

Harry se nechápavě zamračil. Dělal toho hodně, to byla pravda, ale opravdu nechápal, co přesně má dívka na mysli.

„Nejsem hloupá, Harry,“ informovala ho klidně v reakci na jeho mračení.

„To určitě nejsi,“ potvrdil ji upřímně, a kdyby nebyl tak zmatený, možná by se i rozesmál. Dost pochyboval, že existoval na světě vůbec někdo, kdo by Hermionu považoval za hloupou.

„Dobře,“ zamumlala a naklonila se k němu blíž. „Takže určitě víš, že je mi jasné, že máš hodně starostí…“

„Zas tak hodně…“

„Harry!“

„Ok, ok,“ zamumlal a zvedl ruce na svou obranu, „mám hodně starostí. Ale stále nechápu, kam tím míříš.“

„A přestože se z nějakého nepochopitelného důvodu zdá, že vše v pořádku zvládáš, myslím, že by ti opravdu prospělo mít někoho, s kým si můžeš o všem promluvit.“ Dívka se nadechla a pak tiše dodala: „Třeba své přátele.“

Harry upřímně doufal, že Hermiona nemíří tam, kam si myslel.

„O tom už jsme mluvili,“ řekl klidně a trochu odtažitě.

„Já vím, já vím,“ vyhrkla rychle dívka. „Jsou to většinou tajné záležitosti řádu. Ale Harry, já i Ron jsme oba plnoletí!“ Hermiona se začala rozohňovat a mladík se zděšením zjistil, že směr hovoru nakonec skutečně odhadl správně. „Můžeme se stát členy řádu!“ pokračovala a vůbec si nevšímala Harryho mračení. „Stačí, aby ses za nás přimluvil.“

Dokončila svůj monolog, ale mladík se radši zahleděl do země. Co jí měl na tohle říct?

„Harry,“ pokračovala dívka prosebně, když stále mlčel, „už jsme několikrát podávali žádost o členství, ale Brumbál ji pokaždé zamítnul.“

To samozřejmě věděl. On sám na ředitele tlačil, aby zatím nepřijímal žádné studenty. Nevěděl však, zda by právě tohle měl Hermioně přiznat.

„No a my jsme si říkali,“ opět spustila kamarádka a vypadalo to, že je z jeho mlčení stále nervóznější, „že když jsi tam ty… jsi stejně starý a zažili jsme spolu nějaké ty boje, že by mohli vzít i nás… když se přimluvíš.“

Tentokrát už zjevně čekala na jeho odpověď. Harry si povzdechnul a klidně se na ni podíval.

„Ne.“

„Ne?“ opakovala Hermiona překvapeně.

„Ne, nepřimluvím se,“ zopakoval Harry důrazněji a v srdci upřímně doufal, že se na něj nebude zlobit příliš dlouho.

Dívka několikrát zalapala po dechu. Jeho odpověď ji úplně vyvedla z míry.

„Proč?“ zašeptala nakonec.

Harry pokrčil rameny a snažil se tvářit lhostejně. Uvnitř však jen nervózně čekal na vzteklý výbuch, který brzy musel přijít.

„Nepřeji si, abyste byli členy řádu,“ odpověděl jednoduše na její otázku.

„Nechápu,“ zamumlala dívka a ještě stále byla spíše překvapená než rozzlobená.

Harry jen znovu pokrčil rameny, nechtěl své předchozí prohlášení opakovat.

„Ty si nepřeješ, abychom byli členy řádu,“ zopakovala nakonec a zdálo se, že se v ní již probouzí vztek. „O tom ale ty nerozhoduješ, Harry Pottere,“ zasyčela nakonec vztekle.

„Možná,“ souhlasil klidně mladík. „Ale rozhodně se za vás nebudu přimlouvat.“

Hermioninu další vzteklou odpověď přerušil příchod Rona.

„Co se tu děje,“ zeptal se zrzek zvědavě, jakmile zpozoroval napjatou atmosféru.

„Harry nechce, abychom byli členy řádu,“ rozzlobeně zamumlala dívka a útočně si založila ruce na hrudi.

„Cože?“ nechápal Ron. „Proč?“

„Tak to se zeptej jeho,“ odpověděla mu Hermiona a oba se na Harryho upřeně zahleděli.

Ten jen bezmocně pohodil rukama a přiznal: „Prostě si myslím, že na to ještě nejste připravení.“

„Jsme stejně staří,“ namítla Hermiona.

„Zažili jsme to samé, co ty,“ přidal se Ron. „Kamkoliv jsme šli s tebou!“

„Já vím,“ povzdechl si Harry, ale nemínil ustoupit. Teď se jen zajímal, jak dlouho na něj budou mít oba jeho přátelé vztek.

„A stejně se za nás nepřimluvíš?“ stále nechápala Hermiona.

Černovlasý mladík ani nemusel odpovídat.

„Ale vždyť my umíme bojovat!“ nevzdával se stále Ron a začínal vzteky rudnout. Za tuhle jeho poznámku byl Harry rád. Konečně něco, co jim mohl vyvrátit. Mírně se tedy usmál a poznamenal:

„Tak to si jenom myslíte.“

Zrzek se vztekle zvednul z opěradla křesla, na které se před chvilkou posadil.

„Nejsi zas o tolik lepší než my!“ vyprskl vztekle. „V hodinách obrany jsi na tom stejně a my také studujeme něco navíc!“

„Dobrá,“ řekl Harry a nemohl si pomoct necítit se trochu povýšenecky, „to můžeme snadno ověřit.“

„Chceš bojovat?“ zeptala se nejistě Hermiona, které rychle došlo, co má na mysli.

„Ano,“ potvrdil Harry. „Dáme si souboj. Vy dva proti mně.“

„A to si jako vážně myslíš, že nás oba porazíš?“ zeptal se Ron pohrdavě.

„Nejen to,“ řekl mladík a předklonil se k nim blíž. „Uzavřeme na to sázku.“

Jeho přátelé si mezi sebou vyměnili pohledy.

„Jakou sázku?“ vyjádřila Hermiona nahlas jejich otázku.

„Pokud vyhrajete, přimluvím se za vás u Brumbála,“ prohlásil Harry a na tvářích obou jeho přátel se objevil spokojený úsměv, „pokud prohrajete, už nikdy mě nebude o nic takového žádat.“ Jeho druhá věta neměla na výraz tváří dvou mladých Nebelvírů žádný vliv. Oba se stále usmívali. Pravděpodobně si byli svou výhrou jistí.

„Domluveno,“ řekl Ron nadšeně.

Harry se zvednul a vydal se ke dveřím. Jeho přátelé ho vesele následovali.

Komnata nejvyšší potřeby se utvořila podle Harryho přání – jednoduchá velká místnost s dobrým osvětlením a mnoha žíněnkami. Ron s Hermionou stále vypadali s podmínkami sázky velice spokojení a Harry byl trochu vyvedený z míry tím, že ani neuvážili možnost, proč si on sám tolik věří. Nebo bylo vše možná zcela naopak a Harry podceňoval své přátele? Třeba celé ty roky opravdu tajně trénovali a teď mohli být mnohem lepší, než si Harry myslel.

Ať už to bylo jakkoliv, mladík věděl, bez toho, že by nějak přeceňoval své síly, že jeho přátelé neměli příliš velkou šanci. Už více než rok trénoval boj proti vícenásobné převaze nepřátel a souboje se Snapem také zvýšily jeho schopnosti. Nehledě na to, že se zúčastnil několika skutečných bitev, které si jeho přátelé ani nedokázali pořádně představit.

„Vyberte si stranu,“ vyzval je, když vešli.

Jakmile se jeho přátelé umístili, přešel na opačnou polovinu místnosti a postavil se čelem k nim.

„Myslím, že není třeba dodržovat příliš pravidel,“ řekl a jeho přátelé přikývli. Zdálo se, že konečně začínají být trochu nervózní. „Budeme se držet pouze zákazu jakýchkoliv kleteb a prokletí.“

Ron s Herminou se zatvářili překvapeně, pravděpodobně příliš kleteb a prokletí neznal, jestli vůbec nějaké. Harry se nevesele ušklíbnul. A tyhle děti se chtěly účastnit boje se Smrtijedy?

„Souhlasíme,“ vykřiknul nakonec Ron a pevně sevřel svou hůlku. Že by mu konečně došlo, že jejich vyhlídky nebyly až tak dobré?

„Dobrá,“ zareagoval Harry, „počítám do tří. Jedna, dvě, tři!“

Zrzek sice stihnul vypálit kouzlo jako první, avšak šlo tak daleko mimo, že Harry ani nepotřeboval vyčarovat štít. Hermiona se naopak hned od začátku soustředila na držení obranného štítů před nimi oběma a téměř neútočila. Mimo to nebyli ani příliš sehraní. Téměř vždy, když už Hermiona zaútočila, útočil i Ron, což je zbytečně nechávalo oba nechráněné. Souboj skončil po pěti minutách a to se Harry ani příliš nenamáhal.

Ze svého vítězství však nebyl příliš nadšený. Opravdu čekal, že pro něj oba jeho přátelé dohromady budou představovat nějakou výzvu. Až do této chvíle byl totiž přesvědčen, že jsou schopní slušně se bránit. A to obzvlášť, když tak vehementně trvali na svém přijetí do řádu. Harry cítí, jak jím cloumá směs zklamání a vzteku.

„A to chcete jít bojovat se Smrtijedy?“ zavrčel rozzlobeně na své kamarády, kteří ještě stále leželi znehybněni na zemi.

„Chcete se snad nechat zabít?“ pokračoval a zběsile rázoval po místnosti. Jak je možné, že byl tak hloupý a nenaučil své nejlepší přátele, jak se efektivně bránit?

„Protože přesně to se vám stane,“ navázal na svou předchozí větu, když se konečně zastavil. „S takovými schopnosti vás Smrtijedi při první bitvě zabijí jako krávy na porážce.“

Pak konečně mávnul hůlkou a oba mladé Nebelvíry uvolnil. Hermiona se ihned rozvzlykala a Ron celý bledý ji jen strnule objímal.

„Už nechci ani slyšet o tom, že chcete také bojovat. Je vám to jasné?“ zavrčel na ně Harry. Oba přikývli a dívka se ještě víc e rozplakala.

Mladý hrdina si přejel rukou po tváři, aby se uklidnil, a pak řekl: „Zítra nemám čas,“ oba jeho přátelé k němu po této zdánlivě nesmyslné větě překvapeně zvedly hlavy a Hermiona přestala vzlykat, „ale můžeme se tu sejít v neděli dopoledne, abychom se podívali, co se s tou vaší neschopností dá udělat.“

Chvíli na něj jen překvapeně hleděli, než začali horlivě přikyvovat.

„Díky, Harry,“ řekl Ron, i když se zdálo, že se na něj přece jen trochu zlobí.

„To nic,“ mávl rukou mladík. „Konec konců mě to také musel někdo naučit.“

Hermiona se na něj usmála a jemu spadl kámen ze srdce, když si uvědomil, že se na něj nezlobí.

S klidným srdcem je tedy nechal v Komnatě nejvyšší potřeby, aby mohli po prohrané bitvě opět nabrat síly a vydal se zpět do Nebelvírské věže. On zase potřeboval načerpat energii na zítřejší den. Brzy ráno ho čekalo velice náročné setkání s Brumbálem kde se budou připravovat na setkání řádu, které bude následovat. Harry se na to vůbec netěšil. Obzvlášť proto, že cítil, že pokud mu Brumbál vyhoví v jeho žádosti nepřijímat studenty, bude za to něco chtít. A to něco se mu určitě nebude líbit.

Nehledě na to, že na setkání řádu se bude muset vidět se Snapem, který byl v tomto okamžiku ten úplně poslední člověk, s nímž by chtěl být v jedné místnosti. Stále nechápal, jak je možné, že s ním ten muž chce spát. Vždyť on byl přece Harry Potter, syn nenáviděného Jamese Pottera. To už byl Snape tak zoufalý? Krom toho nebyl vztah mezi učitelem a studentem zakázaný?

Třeba byl Mistr lektvarů nadopovaný nějakým podivným lektvarem, když s ním mluvil a zítra si nebude nic pamatovat. Ano, to bude ono. I když… Snape Harryho poctivě naučil všechny znaky a příznaky všech matoucích a omamujících kouzel či lektvarů a ať si mladík procházel jejich večerní rozhovor, jak chtěl, u Snapea žádný příznak nenacházel. Ach jo. Takže ošklivý, vyhublý, umaštěný a minimálně o dvacet let starší muž s ním chtěl spát. Fuj! Odpověď na takový návrh byla naprosto jasná!

Jenže tato situace nebyla až tak jednoduchá. Snape nebyl jen tak ledajaký odpudivý muž, který s ním chtěl spát. Byl to profesor a také jeho spolubojovník, kterého si nesmírně vážil. Opravdu nechtěl bývalého špiona jakkoliv urazit ani se ho dotknout. Nechtěl, aby kvůli jeho odmítnutí mezi nimi vyvstaly nějaké problémy. Tahle nabídka byla jednoduše pořádný průšvih a myšlenky na ní nedaly Harrymu celou noc spát.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo tedy naprosto pochopitelné, že druhý den ráno byl náš mladý hrdina v pěkně mizerné náladě. Když řediteli školy bez okolků vynadal za to, že ho vůbec napadlo naplánovat jejich schůzku na půl sedmou ráno, starší muž mu bez řečí místo jeho obvyklého čaje naservíroval silnou kávu.

Harry byl za takovou maličkost vděčný, a tak se na Brumbála omluvně usmál. Zatímco starší muž probíral plány na dnešní schůzi, mladík vdechoval příjemné kávové výpary, usrkával zázračný tmavý nápoj a pomalu se probouzel. Byla obrovská škoda, že skřítkové neservírovali kávu na studentské stoly.

„Teď mi řekni, Harry,“ dostal se po nějaké době Brumbál ke konečnému bodu programu, „stále trváš na tom, abychom nepřijímali studenty?“

Mladík důrazně přikývnul.

„Ostatním členům se to nebude příliš líbit.“

„Já vím,“ povzdechl si Harry, a pak si připomněl včerejší souboj s jeho přáteli, „ale věřte mi, bylo by to jako poslat je rovnou na smrt.“

„Dobře,“ přikývl Brumbál a pohladil si svůj vous, „věřím ti a podpořím tě.“

Mladík si hlasitě oddechl, přestože velice dobře věděl, že teď přijde nějaké to „ale“.

„Ale trvám na tom, aby sis toto rozhodnutí prosadil na dnešní schůzi sám.“

Harry se zamračil.

„Nebudou mě poslouchat.“

„Věř mi, že budou,“ nesouhlasil s ním ředitel a mladému hrdinovi bylo naprosto jasné, že se z toho nevykroutí. Dnes poprvé bude muset vystoupit před členy řádu jako autorita.

„Neříkal jste, že mě chcete představit jako svého nástupce až po vánocích?“ zkoušel se ze svého úkolu ještě vyvléct.

„To ano, to ano,“ přikývnul Brumbál. „Avšak nerad bych, aby toto mé oficiální rozhodnutí následovalo příliš protestů. Doufám, že v době vánoc už bude takový vývoj většina z nich přinejmenším předpokládat.“

„A dnes bude první krok,“ doplnil Harry.

„Přesně tak,“ usmál se na něj ředitel.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Prosadit svůj názor bylo pro Harryho nakonec mnohem lehčí, než očekával. Touha těch dospělých lidí přibírat nevycvičené děti jen proto, aby měli pocit početní převahy, rozčílila Harryho natolik, že se k hlasitému projevu nemusel ani příliš přemáhat. Copak už zapomněli, že když nastoupil do řádu on, měl za sebou téměř dva měsíce tvrdého výcviku? A i přesto ho první bitva vyvedla z míry. Opravdu se tito lidé za rok stali o tolik zoufalejší, že dnes už chtěli přibírat každého? Nebo snad žili v domnění, že každý Harryho vrstevník je stejně schopný jako on?

V každém případě podle překvapených pohledů na mnoha tvářích poté, co nahlas vyjádřil svůj názor, pochopil, že se mu podařilo toto téma minimálně o měsíc odložit. Byl sám sebou překvapený a možná také trochu pyšný. To on – chlapec z přístěnku pod schody – dokázal efektivně umlčet skupinu inteligentních, schopných a mnohem starších kouzelníků. Teď by ho měli vidět Dursleyovi!

Nakonec se posadil a po krátké odmlce pokračovalo jednání dál. Čím více se však blížilo ke konci, tím více Harryho pozornosti utíkala jinam. A Brumbál se nad jeho roztěkaností dokonce několikrát zamračil. Bylo domluveno, že se nemusí nijak více projevovat, avšak musí dávat bedlivý pozor.

Chtěl by však vědět, jak pozorný by byl sám Albus Brumbál, kdyby kousek od něj seděl muž, který mu udělal sexuální návrh a upřeně na něj zíral. Nebylo snad předpokládáno, že bývalý špion bude o něco schopnější v nenápadném pozorování ostatních lidí? Od té chvíle, co Harry nahlas promluvil, mohl na sobě černé oči Mistra lektvarů téměř cítit. O co tomu chlapovi šlo? Chtěl ho znervóznět? Chtěl ho popohnat v jeho odpovědi na návrh? Nebo po něm tak moc toužil? Harry hlasitě polknul.

Tato situace si žádala co nejrychlejší řešení. Po skončení schůze se Snapea zeptá, jestli se za ním může večer stavit. Když si sám určí datum rozhodnutí, dokáže snad na nějakou odpověď přijít rychleji. Jakmile tedy skončila schůze, několikrát se zhluboka nadechnul a vydal se za starším mužem.

„Snape,“ oslovil ho tiše.

Muž se na něj otočil, ale nijak nereagoval. Stále na něj zíral, stejně jako většinu schůze. Zdál se téměř v šoku a Harry se ho málem zeptal, zda je v pořádku. Pak si to však rozmyslel a jen klidně řekl:

„Rád bych se za vámi večer kolem sedmé zastavil. Vyhovuje vám to?“

Starší muž přikývnul a Harry se otočil k odchodu. Zdálo se to jen jemu nebo se Snape opravdu choval nějak podivně?

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Večer se neúprosně blížil a Harry stále nevěděl, co přesně Snapeovi odpoví. Do Bradavic se vrátil necelé tři hodiny před večeří a celou tu dobu strávil zíráním do plamenů a probíráním vhodných řešení. V tuto chvíli by se mu opravdu velice hodila pomoc jeho přátel, ale bohužel toto nebyl zrovna typ vztahových problémů, se kterým by za nimi mohl přijít. Mimo to si Ron s Hermionou pravděpodobně užívali možností svého vztahu, protože je nedokázal najít ani v knihovně ani ve společenské místnosti.

V době večeře měl Harry z nervozity natolik stažený žaludek, že pochyboval, že dokáže vůbec něco sníst. Za Snapem měl jít hned po večeři a on stále netušil, co říct. Do Velké síně se tedy vydal především proto, že doufal, že čilý ruch a přítomnost jeho přátel ho přivede na jiné myšlenky.

To se bohužel nestalo. Jeho dva nejlepší kamarádi sice na večeři přišli, byli však natolik zaměstnaní sebou navzájem, že si jeho přítomnosti sotva všimli.

„Nebuď mrzutý, Harry,“ oslovila ho vesele Ginny, když viděla, jak se nespokojeně přehrabuje v bramborách.

Mladík k ní vzhlédl a neradostně se ušklíbl. Rád by věděl, jak by se ona cítila na jeho místě.

„Ale no tak,“ pokračovala dívka, a pak se široce usmála a uličnicky dodala: „Přesně vím, co by ti pomohlo…“

Harry zaujatě zvedl hlavu. Že by mu dokázala poradit nějakou uvolňující činnost, která by ho dokázala odpoutat od nepříjemných myšlenek?

„…taky si někoho najdi,“ dokončila dívka a mladíkovy naděje zase zmizely. Přesně tuhle radu teď nepotřeboval.

„Jsem si jistá,“ pokračoval Ginny a zcela ignorovala jeho reakci, „že se tu najde mnoho zájemců o vztah s Harry Potterem.“

"Jo," pomyslel si mladík nevraživě, "včetně učitelů."

„Kdyby si chtěl,…“ pokračovala dívka, ale Harry o tohle téma teď opravdu neměl zájem.

„Díky Ginny,“ přerušil ji, „ale myslím, že už půjdu.“ Zmizel dříve, než stihla odpovědět.

Vydal se do sklepení a k jeho překvapení sice s každým schodem očekávaně narůstala nervozita, ale navíc také vztek. Co si ten chlap o sobě vůbec myslel? Takhle mu komplikovat život! Nebo snad čekal, že mu Harry vděčně padne k nohám a bude rád za to, že s ním vůbec někdo chce mít sex?

V této nevyrovnané kombinaci nejistoty a vzteku došel až ke dveřím do soukromých komnat profesora Snapea. Několikrát se zhluboka nadechnul, poručil si chovat se klidně, a pak zaklepal.

„Dobrý večer, Pottere,“ oslovil ho starší muž klidně, jakmile otevřel dveře.

„Jo, dobrý,“ vykuňkal Harry a všechny své síly soustředil na to, aby si nezačal nervózně žmoulat ruce. Přece jen v podobné situaci ještě nikdy nebyl. Nikdo mu nikdy nenabídl čistě sexuální vztah a mimoto nikdy neuvažoval o jakémkoliv vztahu s profesorem.

Starší muž jim jako obvykle nalil trochu koňaku, a pak mu pokynul k jednomu z křesel. Harry se posadil na kraj křesla s nohama u sebe, ale následně si uvědomil, že tak působí příliš nervózně. Posunul se dále a pohodlně se opřel celými zády. Jenže v tuto chvíli se necítil natolik klidně, aby dokázal sedět se zády pohodlně opřenými, a tak si opět poposednul a přehodil si nohu přes nohu.

"Merline, ať už Snape něco řekne," opakoval si v duchu, protože neměl absolutně žádnou představu, jak začít. Opět položil nohy vedle sebe a loknul si alkoholu. Potom se v křesle znovu posunul a opřel se o pravé opěradlo. Už velmi dlouho se necítil v přítomnosti Mistra lektvarů tak nepříjemně. Musí přerušit to ticho!

„Tak…ehm, dnešní schůze řádu byla poměrně zajímavá, že?“ řekl tedy.

Snape nijak nereagoval, ale zdálo se, že se baví. Harry se zamračil, ale než stačil něco naštvaně poznamenat, starší muž také promluvil: „Přestaň se svíjet, Pottere, a řekni mi, jestli jsi o mé nabídce přemýšlel?“ Jeho oči vše napjatě pozorovaly a mladík cítil, jak nervozita pomalu opadá a vzdouvá se v něm vztek.

„Abych pravdu řekl, ani jsem moc uvažovat nemusel,“ odpověděl klidně a sám sebe trochu překvapil.

Mistr lektvarů tázavě nadzvedl obočí.

„Vůbec nechápu, jak jsi na něco takového přišel,“ pokračoval Harry a rozčílením vyskočil z křesla. Nervozita již zcela vymizela. Jakoby neměl už dost problémů i bez sexuálních návrhů od svého profesora.

„Já jsem naopak přesvědčen, že mé rozhodnutí je zcela logické. Jsi ten nejvhodnější člověk pro uspokojení mých potřeb,“ reagoval Snape stále stejně klidným hlasem a bedlivě sledoval, jak Harry před krbem přechází tam a zpět.

„Dobře, tak to děkuju!“ vykřikl vztekle Harry. „Ale já dost pochybuji, že ty jsi ten nejvhodnější člověk pro uspokojení těch mých!“

„Prosím?“ zavrčel bývalý špion.

„Ještě jsem neskončil!“ zakřičel hned mladík. „Přestaň mě pořád přerušovat!“

Pak však zmlknul a několikrát se zhluboka nedechl. Nechtěl se chovat hystericky, musel se uklidnit.

„Myslel jsem,“ začal trochu klidněji, „že chápeš, jak moc mám problémů a starostí. Myslel jsem, že zrovna ty chápeš, že k těm starostem nepotřebuji přidat další!“

„Samozřejmě, toto nemá být…“

„Teď mluvím já!“

Po jeho vzteklém výkřiku Snape vstal a zvedl dlaně na znamení míru.

„Pottere, uklidni se. Není třeba být hysterický.“

„Nejsem hysterický! Jen se mi zrovna každý den nestává, aby mi vyučující dělal sexuální návrhy!“

„Copak v tom nevidíš žádnou výhodu?“ zeptal se Mistr lektvarů zvědavě.

„Výhodu?! Já s tebou vůbec nechci spát!“

„Ach tak,“ reagoval Snape a opět se posadil.

„Ach tak? To je vše, co na to řekneš?“

„Nechápu, co máš za problém. Stačilo rovnou říct, že se mnou nechceš spát.“

„Stačilo?“ zopakoval hloupě Harry.

„Samozřejmě,“ pokýval Mistr lektvarů, a když se Harry také znovu posadil, dodal: „Mělo mi být jasné, že Nebelvír neuvidí výhodu v čistě sexuálním vztahu.“

„Myslím spíš,“ odsekl Harry, který byl stále v ráži, „že Nebelvír nevidí žádnou výhodu v sexuálním vztahu s o dvacet let starším učitelem.“ Přece jen měl stále nějaký smysl sebezachování, a tak si tu část o ošklivém učiteli nechal pro sebe.

„Dobře,“ smířlivě přikývnul Snape, „tvé rozhodnutí.“ Mladík jen překvapeně zamrkal. Opravdu nečekal, že to Snape přijme až tak snadno.

Dopil svůj příděl koňaku a zvednul se. Potřeboval tento ne zrovna příjemný zážitek rozdýchat o samotě.

„Uvidíme se tedy v pondělí?“ ujistil se ještě. Připadalo mu zvláštní, že by se teď mezi nimi nic nezměnilo.

„Samozřejmě, v pondělí,“ potvrdil mu Snape, a pak nečekaně dodal: „Dobrou noc, Pottere.“

„Ehm, jo,“ vypravil ze sebe překvapeně Harry. „Dobrou.“

Poté postavil skleničku na bar a spěšně komnaty opustil. Byl už v polovině cesty do Nebelvírské věže, když mu konečně došlo, že rozhovor, jehož se celý den bál, má konečně za sebou. Opřel se zády o zeď a nevěřícně zakroutil hlavou. Proč vždycky ty věci, které se zdály neřešitelné, byly nakonec neuvěřitelně snadné?

 

 

 

8. Kapitola - Sex je jednou ze základních potřeb