Dlouhá cesta

A/N: Celý příběh, který se točí kolem Harryho a Severuse, začíná právě zde. A je to přesně jen to - začátek (poměrně) dlouhého příběhu, který se časem bude různě zamotávat, rozmotávat a stupňovat. Nikdo z vás nebude přesně tušit, kam nás všechny zavede ;-) Ale doufám, že si ho v každém případě velmi užijete! :-)

 

DLOUHÁ CESTA

(všechny tři části)

 

Pojďme si to říct na rovinu: možná to tak vždycky mělo být. Hrdinové mají být osamělí. Nikde se nepíše o hrdinech, kteří mají velkou a šťastnou rodinu a spoustu přátel. A to, že po něčem takovém touží, má jen utužit jejich touhu bojovat za "správnou věc".

Jenže to, co je vlastně správné, se postupně začínalo skrývat za mlhou bolesti, slz, krve a smrti.

Harry Potter, chlapec, který žil, se bránil podobným myšlenkám už několik let. On přece věděl, za co bojuje! Musel to vědět, jeho přátelé ho v tom stále utvrzovali. A v tom byl možná ten problém. Jeho přátelé, nikdo z nich, opravdu nevěděli, co je to válka, přestože v ní žili. Ano, báli se o život svých blízkých i svůj, ale ještě nebojovali v žádné bitvě, nikdo neumřel před jejich očima, ještě nestáli čelem před svým největším nepřítelem. Harry ano. A čím déle v téhle proklaté válce bojoval, čím déle byli jeho přátelé před vší hrůzou skryti ve svém domově či ve škole, tím více se mu odcizovali.

Byl poslední den školního roku a Harry se svými přáteli seděl ve Velké síni. Uběhlo pouhých jedenáct dní od poslední bitvy se Smrtijedy, ve které zemřeli tři členové Fénixova řádu. Ron, Hermiona, Ginny a ostatní Harryho přátelé o tom samozřejmě věděli, četli o tom v novinách, něco slyšeli od Harryho, něco od Brumbála, ale přestože tehdy byli patřičně zděšení a smutní, dnes radostně plánovali nedaleké prázdninové dny. Copak si neuvědomují, že jim nikdo nedovolí výlet k moři či cestu do Londýna? Copak nechápou, co znamená válka?

Zatímco Harrymu běžely hlavou tyto myšlenky, prohlížel si své dlouholeté přátele. Sledoval, jak se Ginny opírá o Deana a jemně ho hladí po ruce, sledoval, jak si Hermiona s Ronem vyměňují rozpačité pohledy, jak se Neville červená pokaždé, když se podívá ke stolu Havraspáru. Byly to ještě děti. Harry se cítil o tolik starší než oni a trochu jim záviděl. Možná, přemýšlel v duchu, bych si měl v létě zase najít nějakou mudlovskou známost.

"Tak co, Harry? Jdeš?" přerušil jeho myšlenky Ron. "Ujede nám vlak."

---------------

Cesta z Bradavic do Londýna uběhla překvapivě rychle. Mnohem rychleji než by měl Harry rád. Jediné, co Harrymu zlepšovalo náladu, byla skutečnost, že už se nemusí na prázdniny vracet k Dursleyovým. Po všech výcvicích, cvičeních, školeních a mnoha hádkách s ředitelem školy bylo nakonec odsouhlaseno, že se o sebe Harry umí poměrně dobře postarat. Pokud bude respektovat pravidla, může zůstat v domě na Grimmauldově náměstí, který zdědil po Siriusovi.

A protože členů Řádu bylo opravdu málo a většina z nich měla vlastní rodiny, bydlel tam Harry nejčastěji sám.

Ani na nádraží King´s Cross na něj nikdo nečekal. Ať už byl nejdůležitější osoba ve válce nebo ne, prostě teď nebyl dostatek lidí, aby chránili ještě někoho, kdo se o sebe dokázal relativně dobře postarat sám. Smrtijedů bylo více než členů Řádu a bystrozorů dohromady a jejich počet stále rostl, zatímco ti na "straně dobra" umírali. Mnoho dobrých kouzelníků se se svými rodinami raději skrývalo, než aby se zúčastnili boje. A zatímco se Voldemort nezdráhal rekrutovat mladé kouzelníky, kterým bylo sotva patnáct let, Brumbál stále trval na tom, že všichni členové Řádu musí být plnoletí - tedy nejméně sedmnáctiletí.

Dokonce Harry byl jen částečná výjimka. Do Řádu vstoupil v den svých šestnáctých narozenin, ale ředitel zařídil, aby byl v ten den jako sirotek předčasně zplnoletěn. Avšak ani tak se Harry během léta mezi svým pátým a šestým rokem neúčastnil bitev. Místo toho ho čekal tvrdý trénink a studium boje a války.

První Harryho bitva přišla v druhém zářijovém týdnu. Byl odvolán ze školy uprostřed večeře, protože Smrtijedi zaútočili na domov člena Řádu a každý jednotlivec byl potřebný. Harry věděl, že na tenhle boj nikdy nezapomene. Takový zmatek! V prvním okamžiku se vůbec nedokázal zorientovat. Nevěděl, kde je kdo, nevěděl na koho mířit. Ze všech stran létaly světelné paprsky různých kouzel a kleteb, lidé křičeli a sténali a odněkud se neustále ozývaly rány a výbuchy. Viditelnost neuvěřitelně zhoršoval kouř, jehož původ nebyl vůbec jasný.
Z šoku ho probralo až žahavé kouzlo, které ho zasáhlo do ramene. Teprve poté se zapojil do bitvy. Srdce mu bušilo, v uších mu hučelo a v žilách mu koloval adrenalin. Byl skvělý! Byl nejlepší! Smrtijedi, kteří byli jistě o mnoho starší než on, před ním utíkali. A on neznal slitování. Zajmout nebo zabít. Přesně jak ho to učili. Tohle byla válka a nebyl čas na soucit.

Harry nevěděl, jak dlouho ten boj trval, ale tu úžasnou energii cítil v těle ještě dlouho potom, co všechno skončilo. Pamatuje si, jak stál uprostřed pošlapané zahrady vedle zničeného domu a vychutnával si ten pocit síly. Na tváři měl úsměv. Dokázal to! Dokázal bojovat se Smrtijedy a zůstal nezraněný! A pak adrenalin v žilách pomalu klesal, srdce se zpomalovalo, hučení v uších přestávalo. Harry opět začal věnovat pozornost svému okolí. Nejdříve slyšel jen ticho, které bylo po tom všem křiku a rámusu velmi nezvyklé. Pak vzrostla výraznější jemná meluzína, kterou způsoboval podzimní vítr prodírající se zbytky zničeného domu. Nakonec Harry zaregistroval tiché vzdechy a jemné šustění trávy, jak členové Řádu procházeli zahradou a zjišťovali, které ležící osoby jsou jen zraněné a které mrtvé.

Chlapec pozoroval cizí smutný spěch, jak byly zraněné osoby postupně pomocí přenášedla posílány do nemocnice. Cítil se jako ve snu. Chtěl se pohnout a pomoct, ale jeho nohy i ruce byly příliš těžké. Nedokázal s nimi hnout. A prostor mezi očima a mozkem mu zaplnila nějaká zvláštní mlha, měl v hlavě úplně prázdno, nedokázal na nic myslet. Trochu s hlavou zatřepal, aby si ji pročistil, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Avšak když už se pohnul, zdálo se, že dokáže hýbat i zbytkem těla. Vypadalo to, že členové Řádu kontrolují osoby na druhé straně zahrady, rozhodl se tedy, že on začne kolem sebe. Popošel pár metrů k prvnímu tělu, byl to Smrtijed, pravděpodobně jeden z těch se kterými bojoval on. Automaticky se sklonil, aby zkontroloval tep. Bylo to něco, co v lekcích praktikoval mnohokrát - jestliže je to nepřítel, zkontrolovat, zda žije, pokud ano svázat a sundat masku, pokud ne, nechat být. Tento byl mrtvý, ale přesto se Harry natáhnul a jemně mu z obličeje sundal masku.

Pod maskou byl skrytý vyděšený obličej dívky, která vypadala mnohem mladší než Harry. Oči měla vytřeštěné a rty otevřené jako kdyby chtěla křičet. Chlapec nejdřív jen zůstal v podřepu a zíral, pak do něj narazil pomyslný náklaďák a všechna ta mlha a tíha, která ho příjemně obklopovala, zmizela. Zavrávoral, popošel několik kroků stranou, zhroutil se a začal zvracet. Cítil, jak mu hoří obličej, jakoby měl horečku, slzy, které mu tekly po rozpálených tvářích, a smrtijedskou masku té dívky, kterou stále žmoulal v rukou. Žaludek se mu obracel ještě dlouho potom, kdy už nebylo co zvrátit.

Z toho, co se dělo později, si už moc nepamatuje. Ví jen, že ho některý ze členů Řádů objal kolem ramen a beze slov ho odvedl pryč. Následující dva dny zůstal na ošetřovně, přestože mu nic nebylo. Nebyl schopný podívat se svým přátelům do očí. Byl z něj vrah.

Tyto černé vzpomínky se k Harrymu stále vracely, myslel na ně i během své cesty Londýnem na Grimmauldovo náměstí. Po této první bitvě se zúčastnil ještě několika dalších. Všechny byly strašné, v některých byl i zraněn, ale žádná ho tak strašně nezasáhla jako ta první.

Dům na Grimmauldově náměstí byl prázdný jako obvykle, a tak Harry nepospíchal, aby si vybalil. Nechal své zmenšené kufry tam, kde byly, tedy ve své kapse a vydal se do kuchyně, udělat si nějaký čaj. Zatímco se voda pomalu ohřívala, opíral se Harry o kuchyňskou linku a pozoroval kuchyň, kterou měl spojenou s tolika vzpomínkami, většinou to byly překvapivě dobré vzpomínky.

Voda se ještě ani nestačila ohřát, když chlapec uslyšel z haly nějaký hluk. Připravil si hůlku a vydal se opatrně zjistit, co rámus způsobilo.

"Dobré odpoledne, Harry," oslovil ho profesor Brumbál. "Dobře, že jsi tu. Za chvíli začne rychlá schůzka nejužšího kruhu Řádu."

Než se Harry stačil zeptat, co se stalo, začali se z krbu a z hlavních dveří hrnout další lidé, a tak jen pokrčil rameny a šel přidat více vody na čaj.

-----------------

Čaj byl akorát hotov, když se každý očekávaný člen Řádu usadil u stolu. Každý z nich vděčně přijal šálek horkého nápoje, a pak napjatě čekali, co zapříčinilo tuto narychlo uspořádanou schůzku.

Brumbál se na ně zadíval, a pak smutně ohlásil: "Mundungus Fletcher byl před pár hodinami unesen Smrtijedy."

To vyvolalo vlnu zděšeného mumlání. Mundungus byl podivný človíček, ale byl členem Řádu a mnoho let spolu s nimi bojoval. Jediní, kdo se nezúčastnili zděšených výkřiků, byli Brumbál, Remus Lupin, Severus Snape a Harry. Všem jim bylo jasné, že Mundunguse už nezachrání, jenomže jeho únos ohrožoval ještě další osobu - jejich špiona. Fletcher dobře věděl, kdo to je. A tak Remus s Harrym opatrně sledovali Snapea a čekali jeho reakci. Ten se však jen mračil jako obvykle, možná o trochu víc potom, co si všimnul jejich pohledů.

Harry byl z této situace trochu rozpačitý. Bylo mu líto Mundunguse, samozřejmě, ale momentálně ho mnohem více naplňoval strach o profesora lektvarů. Nechápal to. Nebylo to tak, že by se vztah mezi ním a Snapem za poslední dobu nějak zlepšil. Pokud něco, tak spíše naopak. Naštěstí se spolu, přestože byli oba členové Řádu, mimo hodiny lektvarů příliš nevídali. Teď však Harry cítil opravdový strach při představě, že by měl jejich špion zemřít. Co by to byl za svět bez Severuse Snapea?

Jakoby Snape mohl číst jeho myšlenky, věnoval mu jeden ze svých nejvíce odporných pohledů. Ano, pomyslel si Harry, co by to bylo za svět bez mého nenáviděného učitele lektvarů? Právě v tom okamžiku pocítil Harry směrem ke Snapeovi neuvěřitelný vztek až musel zatít ruce do pěstí a v hlavě mu rezonoval krutý výkřik: "SNAPE!". Přestože se mu to už dlouho nestalo, okamžitě věděl, že vztek, který cítí, není jeho vlastní pocit. Chvíli na to koutkem oka zahlédnul rychlý pohyb a jeho oči se na okamžik spojily s očima jeho učitele, který si pravou rukou tisknul levé předloktí.

Pak se muž rychle zvednul a vydal se do chodby.

"Severusi!" křičel Brumbál. "Nemůžeš tam jít."

"Musím," doslova zavrčel Snape zatímco si oblékal kabát. Mezitím se za nimi přihnala většina přítomných a všichni s doširoka rozevřenýma očima sledovali, co se děje.

"Severusi," řekl trochu výhružněji Brumbál a zvedal hůlku, ale Harry už viděl, že Brumbál jedná pomalu, nestihne to. A tak v posledním okamžiku skočil po svém učiteli a objal ho těsně kolem pasu. V momentě, kdy se ho dotknul, ucítil nepříjemný tah a celý jeho svět se přesunul. Poslední, co uslyšel, byla ozvěna jeho jména.

------------------

"Ty nemožný, namyšlený, malý…" Snapeova slova však byla přerušena kletbami, které byly vyslány v jejich směru. Harry a Snape se ihned postavili vedle sebe a začali se bránit. Naštěstí byli útočníci pouze čtyři a společnou silou se s nimi brzy vypořádali. Pak chvíli stáli naproti sobě zase jen oni dva a zlostně na sebe pohlíželi, jakoby si rozmýšleli, zda bojovat i mezi sebou navzájem.

Pak Harry trochu uvolnil svůj napjatý postoj a řekl: "Toto je hloupý. Musíme se odtud co nejrychleji dostat."

"Dobře, pane Dokonalý," ušklíbal se Snape. "Tak to nám jistě řeknete jak."

Harry se opatrně rozhlížel kolem. Pár stovek metrů od nich byl vidět nějaký hrad, zřejmě tedy sídlo Voldemorta, a všude kolem byl hustý jehličnatý les. Ve vzduchu byla cítit magie.

"Přemístíme se zpátky?" navrhl tiše, ale už mu bylo jasné, že tak jednoduché to nebude.

"Můžete se o to pokusit. V tom nejhorším případě vás to jen zabije."

"Tak co budeme dělat?" zeptal se Harry a tiše doufal, že Snapea svou otázkou nerozčílí ještě víc. Ani v tomhle však neměl štěstí.

"Co budeme DĚLAT?" řval Snape. "To mi řekněte vy, pane Pottere! Byl jste to vy, kdo tuto situaci způsobil!"

"Kdybychjinezpůsobil,bylbystemrtvý," zamumlal Harry.

"Co jste to říkal?" reagoval učitel ledovým hlasem.

"Kdybych ji nezpůsobil, byl byste mrtvý," zopakoval důrazně Harry a odvážně se setkal se Snapeovým pohledem. Ten se jen otočil a vydal se rychlým krokem k nejbližšímu okraji lesa.

"Počkejte!" volal Harry. "Kam jdete?"

"Nevím jak vy, pane Pottere, ale já tu rozhodně nechci být, až se objeví kolegové těch, kteří nás tu tak mile uvítali," ironicky odpověděl Snape bez toho, že by se na Harryho otočil.

Harry tedy přidal do kroku, aby se mu profesor neztratil z očí.

"Víte, kde se tohle místo nachází?" zeptal se, když ho dohnal.

"Ne. A velice bych ocenil, kdybyste po zbytek naší cesty mlčel."

Harry tedy uraženě zavřel pusu a snažil se držet se svým profesorem krok. Upřímně doufal, že když má po zbytek cesty mlčet, znamená to, že ta cesta nebude příliš dlouhá.

Šli sotva půl hodiny, když Snape začal nějak podezřele klopýtat. Harry už přemýšlel, že přece jen prolomí ticho a zeptá se, co se děje, když se muž vedle něj nečekaně skácel k zemi.

"Profesore!" vykřikl Harry. Pospíchal ke zhroucenému muži, popadl ho za ramena a obrátil. Snape měl pevně stisknutá oční víčka a levé předloktí si zoufale tisknul k hrudi.

"Profesore," opakoval zoufale Harry, "tady nemůžeme zůstat, musíme pokračovat. Slyšíte mě? Musíme jít dál!"

Snape jemně pokyvoval hlavou, ale neprojevil žádnou snahu se zvednout. Harry tedy vyzval všechnu svou fyzickou sílu a vytáhnul ho na nohy, pak si ho opřel o rameno, tak aby ho téměř nesl a vydal se dál. Příliš rychle tímto způsobem nepostupovali. Snape nespolupracoval a Harry zakopával téměř o každou druhou větev, která se jim připletla do cesty.

"No tak, Snape, vzpamatujte se," mumlal a v duchu byl vděčný alespoň za to, že je Snape výrazně lehčí než Dudley, kterého velice podobným způsobem nesl po útoku mozkomorů. Ale ať už Snape vážil, kolik chtěl, přibližně po hodině cesty si byl Harry jistý, že už nezvládne udělat ani krok navíc. Trochu nešetrně pustil Snapea do trávy a sám se svalil vedle něj. Mezi korunami stromů prosvítala čistě modrá letní obloha a odněkud se ozýval zpěv ptáků. Bylo neuvěřitelné, že v takový krásný letní den právě oni dva společně utíkali před smrtí. A možná zbytečně, mihnulo se Harrymu hlavou. S tou myšlenkou otočil hlavu a zahleděl se na muže vedle sebe.

Snape byl velice bledý, tvář měl zkroucenou bolestí a rty rozkousané do krve, levou ruku si stále tisknul k hrudi. Harry se k němu opatrně připlazil a znovu opakoval:

"Prosím, Snape, probuďte se. Potřebuju vás. Probuďte se!"

Jakékoliv prosby byly marné a Harrymu začínalo být jasné, že pokud je chce zachránit, musí se o to postarat sám.

"Dobře, nejdřív se uklidni," říkal sobě tiše. "A teď, co můžu pro Snapea udělat?" Při tom si ho chvíli prohlížel. Nakonec usoudil, že by Snape jako Mistr lektvarů měl mít určitě nějaké ty lektvary u sebe, a po troše váhání začal svého profesora prohledávat. Když svému učiteli rozepínal košili pod již rozepnutým pláštěm, modlil se, aby se Snape neprobral právě v ten okamžik.

Ve vnitřní kapse košile nakonec opravdu našel sadu lektvarů. Bohužel však nebyly popsané a Harry žádný nepoznával.

"Kdyby tu tak byla Hermiona," povzdechnul si a pak sadu ukryl zpět, kde byla. Opravdu nechtěl riskovat, že svého učitele ještě navíc otráví. Když balíček vracel zpět, napadl ho další nápad - vytvoří pro Snapea něco jako nosítka!

--------------------

O nějaký čas a jeden zničený plášť později měl Harry celkem vhodná provizorní nosítka, která mohl táhnout za sebou. Po troše boje do nich Snapea naložil a vydal se na cestu. Nosítka se táhla poměrně dobře, horší bylo, že za sebou zanechávala velmi znatelnou stoupou, která se nedala skrýt jinak než kouzlem. A Harry věděl, že použít kouzlo by bylo mnohem horší než nechat stopu tam, kde je.

Po několika dalších hodinách cesty se Harry cítil trochu zoufalý. Les vůbec nekončil. A on už začínal být opravdu unavený, navíc měl hlad a ohromnou žízeň. Začalo se stmívat a jemu bylo jasné, že potulovat se sám v neznámém lese by bylo bláznovství. Musel jim najít nějaký úkryt.

A to bylo poprvé toho dne, kdy Harrymu přálo štěstí. Zanedlouho narazil na nějaký skalní komplex, kde bylo mnoho různých jeskyní. Po krátkém rozhodování jim vybral jednu z těch větších a odtáhl Snapea do ní. Nechal ho tam a vydal se alespoň trochu zahladit stopu po táhnutých nosítkách. Kdyby Smrtijedi opravdu šli podle těch stop, nemusí je to dovést až přímo k nim. Udupal a uhladil stopy pár desítek metrů zpátky a pak se rozhodl prozkoumat nejbližší okolí. Dobře udělal. Nedaleko od jeskyní našel malý potůček s čirou vodou, která ihned pomohla zahnat jeho žízeň. Bohužel neměl nic, do čeho by ji nabral, a tak se vrátil zpět s prázdnou.

Na kamenné podlaze vedle bezvědomého Snapea se celá ta cesta zdála ještě děsivější a hlad větší. A teprve až neodbytnost hladu mu připomněla, že by stále měl mít v kapse svůj kufr, ve kterém se jistě najde mnoho čokolády a dokonce nějaké lektvary. Okamžitě kufr vyndal a zvětšil, na chvíli ignorujíc, že by neměl používat kouzla. Ze všeho nejdříve si naplnil pusu čokoládou a slastně si vychutnával rychlý přísun energie. Pak začal prohledávat dno kufru, kam dával jakékoliv lektvary. Doufal, že bezbolestný lektvar, přivede Snapea k vědomí.

--------------

Donutit bezvědomého člověka vypít lektvar bylo mnohem těžší, než si Harry myslel, ale přesto se mu to po několika napjatých momentech podařilo. Pak zbývalo jen čekat. Ale ani po několika minutách se nic nezměnilo, jen Snape možná trochu utáhnul své držení levé ruky. Harry si povzdechnul a tentokrát z kufru vytáhnul starou mastičkou, kterou dříve používal, když ho bolívala jizva. S využitím veškeré své síly odtáhnul Snapeovu levou ruku od jeho hrudi a vyhrnul mu rukáv. Široká oblast kolem Znamení zla byla nateklá a zčervenalá a samotný symbol byl téměř celý pokryt puchýřky, z nichž některé byly prasknuté a hnisaly. Harry si to zranění nějakou dobu prohlížel, potom nabral mast a nanesl silnou vrstvu na celou zarudnutou oblast. V okamžiku, kdy přejížděl rukou přes Znamení zla, ucítil výrazný magický tlak. Nejdříve se lekl a ucuknul, avšak za chvíli ruku vrátil a celou svou vůli zatlačil. Tlak mu připomněl lekce nitrobrany a toto byl jediný způsob, který znal. Chvíli se nic nedělo a Harry se už chtěl stáhnout, když jakoby něco puklo a tlak zmizel.

V ten samý okamžik se Snape prudce posadil a zamířil na Harryho svoji hůlku.

"Hej, jen klid!" vyjekl Harry a odskočil od Snapea dál. Ten si ho ještě chvíli prohlížel, pak sklonil hůlku a unaveně zavřel oči.

"Co se stalo, Pottere?" zeptal se, aniž by otevřel oči.

"Ehm," přemýšlel Harry kde začít. "Co si pamatujete naposled?"

"To, že jsme se, díky vám, museli vydat na útěk lesem."

Harry se rozhodl chovat dospěle a ignorovat bezdůvodné svalování viny ve prospěch bližšího vysvětlení.

"Jo, no totiž… takže jsme pokračovali v tom útěku a vy jste najednou začal klopýtat, a pak jste se zhroutil." Snape jen přikývl, a tak Harry pokračoval: "Museli jsme jít dál, tak jsem vás chvíli nesl, ale to moc dobře nepracovalo, takže jsem vyrobil jakýsi nosítka a táhnul vás na nich." Vtom Snape konečně otevřel oči a rozhlédnul se kolem sebe.

"Sedíte na nich," zamumlal Harry. Mistr lektvarů se otočil a prohlédnul si mladíkovo dílo. V jeho výrazu obličeje se na chvíli mihlo něco jako uznání.

"Pokračujte," vybídnul pak Harryho.

"No a tak jsme skončili tady," dokončil Harry nejistě.

"Ano, to mi došlo, pane Pottere. Chci vědět, proč jsem se probral."

"Jo, to. No, tak to úplně nevím, pane."

"Jak nevíte?" zeptal se chladně Snape a upřeně si Harryho prohlížel.

"Nejdříve jsem vám dal lektvar proti bolesti, pak jsem vám namazal ruku mastí, a pak…" Při jeho slovech se Snape podíval na svoji odkrytou rukou a rychle opět stáhnul rukáv.

"A pak, pane Pottere?" pobízel, protože mladík nepokračoval.

"Já nevím, co to bylo. Totiž… cítil jsem takový podivný tlak, když jsem se dotýkal Znamení…"

"A?"

"A tak jsem tak nějak zatlačil zpět," dokončil rychle Harry.

"Zatlačil zpět," zopakoval suše Snape. Mladík jen tiše pokyvoval.

V jeskyni se rozprostřelo nepříjemné ticho a Harry nevěděl, kam s očima.

"Chcete čokoládu?" zeptal se nakonec. Snape se na něj místo odpovědi jen díval, jako kdyby byl nějaký zajímavý druh přísady.

"Nic lepšího k jídlu nemám," vysvětloval tedy rychle. Snape se na něj ještě chvíli díval, než odpověděl:

"Ano, pane Pottere, dám si čokoládu."

Harry se na něj nesměle usmál a podal mu jeden balíček.

"Děkuji vám," přišla tichá odpověď. Ticho se stalo méně nepříjemné a o pár momentů později už Harry spokojeně spal zabalený ve svém plášti.

------------------------

Sotva Harry ráno otevřel oči, uvítal ho velice nepříjemný hlas:

"Pane Pottere, můžete mi říct, jaký jste měl důvod pro rozepnutí mé košile?"

Mladík jen naříkal a schoval svou červenající se tvář hlouběji do pláště.

"Vám taky dobré ráno," zamumlal místo odpovědi. Snape jen pokračoval v házení zlostných pohledů jeho směrem.

A tak začal druhý den jejich společného putování. Jakmile vstali a zabalili se, naplnili flaštičky od lektvarů vodou z potoka a vydali se dál.

"Přidejte, Pottere, nebo budeme v tomhle lese trčet až do Vánoc!" volal každou chvíli Snape.

"Vám se to mluví," mumlal si Harry. "Vy jste se celou cestu včera vezl."

Snape jeho slova buď neslyšel, nebo dělal, že neslyší. Přesto byl Harry s každou Snapeovou pobídkou rozzuřenější. Když se podle slunce zdálo, že je kolem poledne, musel se Harry celou silou ovládat, aby po Snapeovi nemrštil některým z kamenů, které se všude válely.

"To si říkáte sportovec, Pottere? I Longbottomova babička by byla rychlejší!"

Harryho trpělivost nakonec přetekla. Myslel si, že pár urážek zvládne, ale nechat se zbytečně urážet celé dopoledne, to bylo nad jeho síly.

"Držte už hubu!" zařval na záda před sebou. "Už vás mám plný zuby! Nemůžete se chvíli chovat jako rozumný dospělý člověk?" Snape během jeho výkřiků ani nezpomalil, prostě šel dál, jakoby se nic nedělo.

"Víte co?" pokračoval Harry. "Kašlu na vás! Jděte si, kam chcete, a já si půjdu, kam chci já!" A s těmi slovy odbočil doprava a rychle se vzdaloval od směru, kterým šel Snape. Nějakou dobu bylo ticho rušené jen jeho vlastním našlapováním a Harry si opravdu nebyl jistý, jestli chce, aby mu muž v jeho nepromyšleném odchodu zabránil, nebo aby ho nechal jít.

"Pottere," ozvalo se nakonec nedaleko za ním. Snape ho musel následovat. Harry se po uslyšení svého jména zastavil, přece jen si nechtěl hrát s mužem na honěnou, ale neotočil se.

"Pottere," zopakoval muž, "je možné, že jsem se choval poněkud nedospěle."

Harry se prudce otočil a s rozevřenýma očima hleděl na svého profesora. Tohle znělo skoro jako omluva!

"Ale teď přestaňte hloupě zírat a laskavě pokračujte v cestě," přerušil moment jeho ohromení Snape. A tak se Harry vzpamatoval a vydal se dál. Tentokrát s ním ve vedoucí pozici a v téměř laskavém tichu.

 

Mezitím Severus nevěděl, co si má myslet. Vypadalo to, že Harry Potter - velký hrdina a ochránce kouzelného světa - se opravdu rozhodl chránit právě jeho život. Nejdříve tu byla ta událost, která toto vše způsobila, kdy se Potter vrhnul na něj právě ve chvíli, kdy se přemisťoval na místo jeho téměř jistě smrtelné mise. Je pravda, že mladíkova přítomnost ho pravděpodobně zachránila nejen před smrtí, ale také před dlouhým mučením. Tento skutek by však mohl být považován za součást Potterova impulsivního chování. Prostě mu chtěl zabránit odejít a neuvědomil si, že by se mohl přemístit s ním.

Úplně jiná situace však byla skutečnost, že ho Potter prostě nenechal v lese. To nebylo impulsivní, bylo to promyšlené a nejspíš velmi složité rozhodnutí. Vždyť oba dva byli a jsou v ohrožení života a jeho bezvědomí z něj udělalo zbytečnou zátěž a handicap. To, že ho tam Potter nenechal, bylo něco, co Severus téměř nedokázal pochopit.

Samozřejmě, Severus by tam Pottera nenechal, ale hlavně proto, že kdyby on přežil a Potter zemřel, všichni by mu to vyčítali a pravděpodobně už by se na veřejnosti nemohl ukázat vůbec. Avšak Severus dost pochyboval, že by Potterovi kdokoliv vyčítal smrt nenáviděného profesora lektvarů. Pravděpodobně by ho jen utěšovali a možná by měli spíše chuť oslavovat.

Severus se znovu zahleděl na záda chlapce před sebou, spíše záda mladého muže. Potter za poslední rok rozhodně vyrostl. A to nejen fyzicky, ale i psychicky. Snape slyšel mnoho příběhů o bojích, kterých se mladík zúčastnil, příliš jim však nevěřil. Lidé měli vždy nutkání přehánět, když mluvili o jejich velkém hrdinovi. Ale obratnost, se kterou Potter včera zneškodnil ty Smrtijedy, naznačovala, že některé z těch příběhů mohly být z nějaké části pravdivé.

A pak tu také byla ta věc se Znamením zla. Cokoliv Potter udělal, pomohlo to neuvěřitelně dobře. Pocit se z ostré bolesti, která ho dostala až do bezvědomí, proměnil v lehké brnění. Severus rozhodně nevěřil, že by to způsobil obyčejný lektvar proti bolesti nebo ta mast. Potterovy schopnosti se mohly ještě ukázat jako velice zajímavé.

Nyní však začínalo být zřejmé, že mladík dosahuje limitu svých sil. Už nezvedal dostatečně vysoko nohy a ani nedával dobrý pozor na cestu před ním, takže neustále zakopával a bylo jen otázkou času, kdy opravdu spadne. Naštěstí se právě dostali k místu, do kterého ústil potok - k menšímu jezeru.

"Pottere," zavolal Severus, "tady si dáme přestávku."

Mladík se zhroutil na země dřív než Snape dokončil větu. Bylo jasné, že se Mistr lektvarů se svým odhadem Potterových sil nemýlil. Teď se jen zajímal, jestli se mu vůbec podaří přinutit mladíka k tomu, aby ještě dnes pokračovali v cestě. Mezitím si stáhnul hábit a vytvořil si pohodlné sedátko vedle spadlého kmenu stromu. Bylo velmi teplo a dusno a Severus cítil, jak se během dlouhé cesty zapotil.

Právě přemýšlel, jestli by si neměl rozepnout košili a možná se pokusit chytit nějakou rybu, když ho Potter opět překvapil. Místo, aby zničeně ležel tam, kde padnul, pobíhal kolem a vyndával nějaké věci ze svého kufru. Když bylo jasné, že našel, co potřeboval, začal se svlékat. To rozhodně přitáhlo Severusovu pozornost.

"Pottere! Co to děláš?"

Mladík mu věnoval pohled, který říkal něco jako "Copak nemáš oči?", ale odpověděl:

"Jdu se koupat, profesore."

"Do toho jezera?" ujišťoval se Severus. To ve skutečnosti vyvolalo v Potterovi smích.

"Ano, profesore, do toho jezera," reagoval na otázku s jasnou zábavou v hlase. Muž se na to jen mračil a pozoroval Pottera, jak pomalu vchází do studené vody. Ano, rozhodně více muž než chlapec, myslel si pro sebe.

Netrvalo dlouho a Potter byl celý namočený a zjevně se ze studené vody radoval.

"Profesore!" volal radostně na Severuse, "pojďte to taky zkusit. Je to skvělé!"

Snape se ani nenamáhal odpovědět. Rozhodně se nemínil máčet v jezeře a chovat se stejně dětinsky jako Potter. Ale pozorovat Pottera, to byla jiná. Rozhodně to byla poměrně zajímavá podívaná. Bylo fascinující, jak se chlapec, který viděl tolik zla a bolesti, dokázal upřímně těšit z něčeho tak prostého jako je voda. Severus si nepamatoval, kdy naposledy měl on sám z něčeho takovou radost.

Kdybychom nebyli na útěku před smrtí, bylo by to poměrně idylické, myslel si Severus. Krásná příroda, ticho, modrá obloha…

"Co to sakra je?" vykřiknul Severus a vyskočil na nohy. "Pottere! Rychle sem!"

Potter naštěstí pochopil vážnost situace téměř okamžitě, hbitě vylezl z vody, popadl své věci a běžel k Severusovi.

"Smrtijedi?" zeptal se stručně.

"Na obloze, na košťatech," odpověděl Severus. Během odpovědi Potter namačkal své věci co nejvíce pod kmen, strhnul ho k zemi a přehodil přes oba stříbřitý plášť.

"Pottere," zamumlal Severus pobouřeně. Oceňoval jeho rychlé myšlení, ale opravdu se mu nelíbilo, když někdo takhle prudce rozhodoval za něj.

"Co?" zašeptal nevinně mladík. Severus raději mlčel.

Tiskli se k sobě opření o kmen stromu a Snape cítil, jak se voda z Potterova těla vsakuje do jeho oblečení. Bylo to velice nepříjemné, ale kdyby se vzdálil, pravděpodobně by se oba už pod neviditelný plášť nevešli.

Smrtijedi se nad jezerem vznášeli nepříjemně dlouho. Možná cítili něčí přítomnost, možná předpokládali, že by právě tady mohli uprchlíci tábořit. Někteří z nich klesli níže, letěli v kruhu blízko u vodní hladiny a kontrolovali břehy. V tom Severus ucítil, jak Potter ztuhnul a chvíli na to uslyšel šepot:

"Zůstaly tam po mě stopy." Bývalý špion cítil, jak se mu po tom oznámení zrychlil tep a napjaly svaly.

"Musíme pryč."

Cítil, jak proti němu Potter pokyvuje a mává rukou nad svými věcmi, aby je rychle sbalil do zmenšeného kufru. To, že Potter umí kouzlit bez hůlky, Severuse opravdu překvapilo, ale teď neměl čas se tím zabývat.

"Rychle," pobízel, zatímco si skrýval Potterovo zavazadlo do kapsy. Smrtijedi už byli velmi blízko u jejich břehu.

Severus se začal potichu zvedat a Potter následoval těsně přitisknutý k němu, tak aby je plášť zvládl pokrýt oba. Začali se plížit proti směru pátrajících Smrtijedů. Jejich rychlost byla bolavě pomalá. S jejich velice rozdílnými postavami bylo těžké postupovat přitisknutí k sobě jako jedna osoba. Postupně však svoje pohyby synchronizovali a s tím se zvedla i jejich rychlost.

Když slyšeli křik Smrtijedů z místa jejich tábořiště, byli už čtvrt délky jezera od nich a navíc poměrně hluboko v lese. Naštěstí nebyly stopy na jehličí vidět, na rozdíl od těch v blátě, nemuseli se tedy bát, že by je pátrači stopovali. Přesto opatrně postupovali stále dál.

Nakonec obešli jezero na druhou stranu a skrz stromy daleko od břehu sledovali, jak Smrtijedi postupně odlétají dál. Nejspíš usoudili, že tohle tábořiště bylo opuštěné už před dávnou dobou a rozhodli se pokračovat v prohledávání oblasti za ním. Snape a Potter nějakou dobu strnule stáli a tiše poslouchali, pak Severus usoudil, že jsou již v relativním bezpečí a sundal z nich plášť. Chvíli na sebe hleděli, než Mistr lektvarů poznamenal:

"Měl by ses obléct."

"Jo," zamumlal Potter a natáhnul ruku pro svůj kufr. Zatímco se mladík oblíkal, Severus vyzkoušel své staré znalosti wandless kouzel a vylovil jim několik ryb.

"Nebudeme je muset jíst syrové, že ne?" ozval se tichý hlas za ním. Snape se prudce otočil a chystal se odpovědět něco jako "Pokud budeš mít ještě nějaké podobné poznámky, tak ano.", ale když se na Pottera otočil a uviděl vážný výraz v jeho očích a zkrvavené nohy, které si snažil ošetřit, odpověděl jen:

"Ne. Později můžeme zkusit rozdělat oheň."

Pak se na mladíka ještě jednou zadíval a teprve teď si uvědomil, že Potter šel celou krkolomnou cestu podél jezera bosý a vůbec si nestěžoval. Severus byl ohromen.

"Dám vám něco na ty nohy," řekl mu a vylovil jednu ze svých lahviček s lektvary.

----------------------

Už byli opět na cestě dál a dál lesem. Harryho bolelo snad všechno, ale nejvíce ze všeho ta rozdrásaná chodidla. Snapeův lektvar velmi pomohl, ale i tak mu chůze způsobovala značné utrpení. Chtěl se Snapea zeptat, kdy už budou moct zastavit, odpočívat a jíst, ale netroufal si. Cítil, že je to jeho chyba, že je Smrtijedi málem chytili. Mohl si přece na ty stopy vzpomenout dříve nebo se neměl koupat vůbec. A tak se soustředil na dávání jedné nohy před druhou a myslel na hezké dny, které přijdou, tak jak to už od dětství dělal u Dursleyových. Pravá, levá, pravá, levá, pravá,… Slunce bylo stále níž, jistě už každou chvíli zastaví. Pravá, levá, pravá, levá, pravá,…

Harry by přísahal, že během té dlouhé chůze usnul. Rozhodně si vůbec neuvědomoval, jak se dostali na místo, na kterém stáli nyní. Když Snape zastavil, málem do něj vrazil.

"Konec?" zašeptal jenom, a jakmile učitel přikývnul, zhroutil se na zem a okamžitě ztratil vědomí.

 

Probrala ho vůně jídla, a tak chvíli trvalo, než si uvědomil, v jaké situaci se nachází. Kousek od něj plápolal malý ohýnek a nad ním se na klacíkách pekly ryby.

"Pokud už jsi vzhůru, vezmi si mast, kterou máš vedle pravé ruky a namaž si ta chodidla," ozval se Snapeův hlas za jeho zády a Harry leknutím nadskočil. Chvíli jen seděl a hloupě mžoural a až Snapeovo zvednuté obočí mu připomnělo mast položenou vedle něj. Natírání bylo zpočátku velice nepříjemné, ale netrvalo dlouho a bolest téměř úplně zmizela.

Harry si úlevně povzdechnul a protáhnul se. Bylo mu mnohem líp.

"Takže se cítíte lépe?" zeptal se poněkud posměšně Snape.

"Ano," odpověděl Harry a mírně se na svého profesora usmál, "děkuji vám."

Snape jeho díky ignoroval, místo toho oznámil:

"Jídlo bude během několika minut, pak musíme jít ještě o kus dále, kde jsem zahlédnul skály. Snad tam bude jeskyně."

Jídlo bylo podle Harryho výborné, přestože ryby nebyly vůbec slané. A s plným žaludkem měl hned lepší náladu a větší chuť pokračovat v cestě. Zatímco Snape balil zbytky ryb pro pozdější jídlo, Harry zahlazoval jakékoliv stopy ohně. Když bylo vše náležitě sklizeno, vydali se dál.

Přibližně po půl hodině chůze se ukázalo, že to, co Snape považoval za skály, bylo jen několik větších kamenů. Takže žádná jeskyně.

Museli jít ještě téměř hodinu, než našli husté stromové roští, ve kterém se mohli ukrýt. Protože Harry si vybral odpočinek před večeří, hlídal jako první. Bylo zvláštní pozorovat Snapea spát, zdálo se to nějak… osobní. Což bylo hloupé. Každý člověk přece někdy spí a není to, jakoby se u toho lidé svlékali nebo tak něco. A přesto to bylo zvláštní, osobní a Harry se cítil podivně výjimečný, že právě on může pozorovat hrozivého učitele lektvarů během spánku. Ta myšlenka v mladíkovi vyvolala zafrknutí smíchu. Připadá si naprosto obyčejný po přežití smrtící kletby, po zabití baziliška i po všech ostatních dobrodružstvích a to, co ho přiměje cítit se zvláštní, je sledovat Snapea během spánku? Zřejmě všechny ty tragédie v jeho životě měly přece jen neblahý vliv na jeho duševní zdraví.

Snape se vzbudil někdy uprostřed noci bez toho, že by ho Harry musel budit. Vyměnili si místa, a přestože Harry ten den už jedno zdřímnutí měl, usnul téměř okamžitě.

---------------------

Probudily ho dešťové kapky padající na jeho tvář. Jakmile se trochu více probral, došlo mu, že nepadají jen na jeho tvář, ale všude. Začalo pršet.

"Prší," zamumlal rozespale.

"Ano, pane Pottere, taky jsem to zpozoroval," odvětil kysele Snape. "Tady máte svůj plášť, měl by teď odpuzovat vodu."

Harry si ho vděčně oblékl a již bezpečně skrytý zamumlal: "Děkuju."

Snape jako obvykle neodpověděl, Harry si však vybral komentovat jinou část jeho chování:

"Víte, to jak mi jednou tykáte a pak zas vykáte, je pěkně rozčilující."

Snape na něj jen zíral.

"Tedy," kroutil se Harry pod profesorovým upřeným pohledem, "můžete klidně pokračovat v tykání, mě to nevadí. Nebo mi klidně vykejte. Vlastně, jak chcete, je mi to jedno."

Tohle byl pěkně hloupý nápad, myslel si Harry, Jen jsem ze sebe udělal pitomce. Když se však podíval na Snapea, mohl velmi dobře rozeznat pobavení skryté v jeho očích a téměř by přísahal, že mu cukaly koutky úst. Takže, přehodnotil to Harry, jsem ze sebe udělal šaška.

Mistr lektvarů ale stále nic neříkal, tak Harry prostě vzal své věci a vydal se dál.

"Možná bych mohl navrhnout, Pottere," zpomalil ho po několika krocích Snapeův hlas, "že mě tady v lese nemusíš oslovovat "profesore"."

To Harryho úplně zastavilo a Snape ho předešel. Mladík chvíli překvapeně stál s otevřenou pusou, než zamumlal: "Ó, dobře, Snape," a popoběhnul, aby muže před sebou dohnal.

Přestože plášť, který měl na sobě, opravdu nepropouštěl vodu, putování v dešti bylo hrozné. Netrvalo dlouho a Harry měl skrz naskrz promočené boty. Na mokrém jehličí a hlíně to velmi klouzalo, takže neustále ztrácel rovnováhu a nemohl si nevšimnout, že i Snape má občas stejný problém. Po dvou hodinách cesty už ani nevěděl, kolikrát spadl a jehličí měl snad úplně všude. Tentokrát únava přišla ještě rychleji než předešlé dny.

A les vypadal stále stejně. Harry ani nevěděl, kam jdou. Stejně dobře mohli chodit stále v kruzích a ani jeden z nich by to nezpozoroval.

"Snape," oslovil tedy muže před sebou, "ty máš tušení, kam jdeme?"

Snape na něj místo odpovědi hodil přes rameno zlostný pohled.

"Myslím si, že to znamená ne," povzdechnul si pro sebe Harry.

"A nemohli bychom se už zkusit přemístit?" zeptal se znovu nahlas.

"Ty jsi snad měl pocit, Pottere, že magická oblast, která nás obklopuje, už skončila?"

"Ne," ošíval se Harry, "neměl."

"Pak tedy ne," vrčel Snape posměšně, "nemůžeme se zkusit přemístit."

Chvíli opět pokračovali v tichu, než Snape zlomyslně dodal:

"Pokud tedy nechceš riskovat svou smrt."

"Já spíš myslel, že bys to byl ty, Snape, kdo by to zkusil první," reagoval Harry bezmyšlenkovitě, což mu získalo pozornost jeho učitele. Ten nadzvednul obočí a s očima upřenýma na Harryho se zeptal:

"A co přesně podle tebe nasvědčuje tomu, že bych raději riskoval svůj život než tvůj?"

"Ehm, víš," vymačkal ze sebe Harry, "to byl tak trochu vtip. Ale jinak tomu nasvědčuje mnoho věcí."

"Ano, Pottere?" řekl Snape tázavě a pokračoval v chůzi.

"Jo, no, vždyť si mě vlastně chránil už od prvního ročníku a tak vůbec."

"A tak vůbec," zopakoval Snape ploše.

"Jo." Harry vůbec nevěděl, co by měl říkat. Tahle konverzace byla zvláštně nepříjemná. Jasně, že ho Snape vždy chránil, ale jednak to nebylo až tak dlouho od doby, kdy si to Harry uvědomil, a jednak ani potom, co si to uvědomil, nebyl Snape zrovna jeho oblíbená osoba. Ale Mistr lektvarů zřejmě neočekával žádnou další odpověď, a tak pokračovali v mlčení a v chůzi.

 

"Já už nemůžu," zasténal Harry po dalších dvou hodinách chůze, ale Snape šel dál, jakoby nic neslyšel. Harry se zastavil.

"Slyšíš mě?" křičel na Snapea. "Už nemůžu jít dál!"

"A co přesně navrhuješ, Pottere?" zeptal se Snape, když se konečně zastavil. "Usadit se tady v prudkém dešti na mokré hlíně?"

"Jo," zafuněl Harry. Popravdě mu už bylo úplně jedno, kam by si měl sednout (nebo ještě líp - lehnout). Hlavně, když by už nemusel jít. Sakra, vždyť Snape musel být taky utahaný!

"Dokud můžeš křičet, můžeš i jít," odvětil Snape a bez dalšího pohledu na něj pokračoval v chůzi.

Harry stál zlostně na stejném místě a chvíli uvažoval o tom, že by se prostě složil k zemi a zůstal tam, kde je. Bolely ho nohy a záda a po těle měl určitě několik modřin a škrábanců z těch krkolomných pádů. Ale Snapeova postava už mu zmizela mezi stromy a on usoudil, že muž má možná pravdu - dokud může křičet, může i jít. A tak šel. Stejně jako včera. Pravá, levá, pravá, levá, pravá,…

Přestal vnímat cestu a bolesti svého těla, soustředil se jen na dávání jedné nohy před druhou. Ale nohy stále více odmítaly poslušnost a on stále častěji zakopával.

Jakoby se svět rozhodnul, že se proti němu spikne, když příště přenesl váhu na pravou nohu, probořila se pod ním zem. Ze srázu, který tvořil okraj jakéhosi příkopu, se utrhl kus hliněného okraje a řítil se dolů jako lavina. Harry se na poslední chvíli stačil chytit útlého stromku, a tak zůstal viset v nebezpečné poloze s pravou nohou bolestně vzpříčenou pod sebou.

"Snape!" křičel a doufal, že se muž opět nerozhodne ignorovat ho. Sráz pod ním nebyl příliš vysoký, ale pád z něj by mu určitě způsobil minimálně několik modřin.

"Pottere, vy máte opravdu nadání na nalezení problémů v každé situaci," upozornil na svou přítomnost Mistr lektvarů.

"Jo," zavrčel naštvaně Harry. "A budeš tam jen tak stát nebo mi pomůžeš nahoru?"

"Myslím, že si to ještě potřebuji promyslet," uculoval se zlomyslně Snape.

Harry jen zavrčel a snažil se udržet na stromku. Naštěstí netrvalo dlouho a dvě pevné ruce ho chytily za paže a pomohly mu nahoru. Jakmile byl bezpečně na pevné zemi, zhroutil se na ni a snažil se ignorovat všudypřítomnou mokrost a ostrou bolest v kotníku.

"Zdálo by se, Pottere, že se zase projevilo vaše hloupé štěstí," ozval se po chvíli ticha Snape. Po tak nečekaných slovech Harry zvednul hlavu a díval se na Snapea, který stál kousek pod srázem na malé plošině, která se utvořila, když se sesunul ještě další kus zeminy během vytahování Harryho. V reakci na Harryho udivený pohled Snape vysvětlil:

"Objevil jste jeskyni."

 

Jeskyně byla nízká, nedalo se v ní stát, jen sedět. Ale široká a dlouhá byla dostatečně na to, aby se tam oba pohodlně vešli. Po přesunutí Snape ze všeho nejdříve trval na ošetření Harryho kotníku, z čehož byl mladík trochu rozpačitý. Nicméně dobře věděl, že jestli mu noha oteče, nebude schopen jít nejméně několik dnů.

Jakmile Snape namazal a pevně obvázal Harryho zranění, vytratil se beze slova někam ven. Po chvilce nečinného sezení a vychutnávání si sucha v jeskyni se Harry rozhodl prohledat svůj kufr pro další zbytky čokolády. Objevil jen dvě poslední čokoládové žáby.

Právě načínal první z čokolád, když se vstup zatměl a dovnitř vlezl Snape s několika krvavými chlupatými balíčky. Dříve než si Harry v hlavě stihnul vybrat, kterou otázku by měl položit první, zeptal se Snape:

"Umíš přivést vodu k varu bez hůlky?"
To bylo něco, co Harry nikdy nezkoušel.

"Nevím."

"Tak to brzy zjistíš. Natrefil jsem na několik zajíců a nemůžeme si dovolit rozdělat oheň."

Harry jen pokyvoval, a tak učitel pokračoval:

"Tady máš provizorní kotlík z dračí kůže. Měl by k tomuto účelu stačit." Zatímco Snape mluvil, podával mladíkovi zvláštní měkký kotlík, ve kterém Harry poznal kůži, která obalovala Snapeovu zásobu lektvarů. Během zkoumání podivného kotlíku na něj Mistr lektvarů upřeně hleděl.

"A pokus se ho nezničit," poznamenal Snape ještě, když znovu získal Harryho pozornost. Pak opět vylezl do deště i se svými krvavými balíčky.

Harry chvíli rozpačitě seděl s kotlíkem v ruce, nejistý, co by měl dělat. Dát vařit vodu, vzpomněl si. Natáhnul se na zem a vystrčil ruku s kotlíkem ven z jeskyně. Naplnit ho celý vodu zabralo výrazně méně času, než z něj pak vybrat všechno napadané jehličí. Jakmile byly přípravné práce hotové, postavil kotlík na šikovné místo uprostřed jeskyně a prohlížel si ho.

"A co teď?" mumlal si pro sebe. "Dobře, chce to ohnisko. Soustředit se na vodu uvnitř, ne na kotlík. A pak… jak jen je to kouzlo?"

Trvalo ještě téměř čtvrt hodiny, než Harry vykoumal, jak na to. Ale nakonec mohl s uspokojením konstatovat, že se voda zahřívá. Když Snape vlezl zpět do jeskyně, tentokrát už s opracovanými kousky masa, voda v kotlíku vesele bublala.

"Dobrá práce, Pottere," připustil profesor, zatímco házel do vody maso a nějaké bylinky.

A přestože se tomu Harry bránil, pochvala vyvolala na jeho tváři úsměv.

"Díky," zamumlal nejistě, a pak spokojeně sledoval, jak se jim uprostřed jeskyně vaří oběd. Ani nezpozoroval, že mu klesají víčka a pomalu upadá do spánku.

----------------------------

Severus sledoval, jak Potter spí opřený o stěnu jeskyně. Chlapec opravdu dokázal usnout ve všech možných podmínkách. I když na tenhle spánek měla nejspíš velký vliv únava a vyčerpání. Snape si musel připustit, že se také on cítil opravdu unavený. Navíc se k únavě začínalo přidávat i zoufalství. Neměl žádné tušení, jak hluboký tenhle les může být, ani jestli jdou správným směrem. Mohli by tu bloudit věčnost. Na nejistotě mu přidávala i skutečnost, že se se Smrtijedy setkali zatím jen jednou. Neměli by na ně narážet častěji, jestliže jdou správným směrem?

Potter byl pro něj také záhada a Severus si nebyl jistý, jestli ta nabídka tykání byl dobrý nápad. Naštěstí se k němu mladík choval stále stejně, takže to snad nijak velká chyba nebyla. Potter byl na svůj věk opravdu dost zralý. Občas si sice stěžoval, ale jinak se s momentální zátěží vyrovnával překvapivě dobře. Dokonce nekňučel, že má hlad.

Severus měl rád v lidech jasno a ještě nedávno si myslel, že Pottera má stejně dobře odhadnutého jako ostatní. Jenže se nejspíš mýlil a Severus se velice nerad mýlí.

Natáhnul se, zamíchal maso v kotlíku a ještě jednou se na spícího mladíka zadíval. Bylo neuvěřitelné, že ve spánku mohl vypadat tak pokojně. Možná by bylo dobré zapříst po jídle rozhovor, dumal Severus.

Ale co když si pak bude chtít povídat i po zbytek cesty? Ticho, které mezi nimi prozatím panovalo, Snapeovi skvěle vyhovovalo. Měl rád ticho, byl rád sám se svými myšlenkami a nepotřeboval, aby ho z nich někdo rozptyloval zbytečnými řečmi.

Maso už vypadalo hotové, avšak Severusovi se ještě nechtělo Pottera budit. Spící Potter představoval o tolik menší nebezpečí a o tolik menší záhadu. Nicméně mladík vyřešil dilema za něj. Jakoby měl nějaký radar na jídlo a přesně věděl, kdy se probudit. Nejdříve se začal ve spánku trochu ošívat, pak se opět zklidnil, a nakonec po chvíli otevřel oči - naprosto čilé, bdělé a aktivní. Severus dobře věděl, že to vzalo dlouhou dobu výcviku a neustálý strach o život naučit se přecházet ze spánku okamžitě do bdělosti. Z Pottera se opravdu stával válečník.

"Jídlo?" oslovil ho mladík částečnou otázkou. Tohle Severuse vždy dokázalo popudit.

"A co s ním?"

"Už je hotové jídlo?" zeptal se Potter znovu a zdálo se, že považuje Snapeovo chování ze zábavné.

"Hmm," zabručel Mistr lektvarů v odpověď a nevěděl, jestli se nemá na Pottera ještě více zlobit. Avšak po jeho odpovědi se mladík začal přehrabovat ve svém kufru a jakoukoliv urážku, kterou chtěl Severus preventivně použít, zarazil, když Harry vytáhl dvě plastové vidličky.

To bylo skutečně překvapivé, ale Snape jen tázavě vytáhnul obočí a očekával, že Potter své vybavení sám vysvětlí. Mladík se však jen chvíli ošíval, a pak zamumlal:

"Dlouhý příběh," a podal mu jednu vidličku.

Posadili se každý z jedné strany kotlíku a lovili z něj kousky masa. Podivné, možná až směšné, přemýšlel Severus. On a Potter jedli v malé jeskyni uprostřed magického lesa maso z kotlíku. A navíc dost ošklivé maso. Přestože se vařilo poměrně dlouho, bylo tuhé a nepřítomnost soli příliš chuti nepomohla. Jestliže by ale Potter zkusil jakkoliv komentovat jeho kuchařské umění, měl už Severus v zásobě několik trefných urážek.

Snape tedy zvedl pohled od jídla a podíval se na mladíka. K jeho překvapení vypadal Potter dost spokojeně. Žvýkal tuhé maso a tvářil se šťastně. Nejspíš nasazoval takový výraz jen jako přetvářku pro Severuse. Chtěl ho dráždit.

"Cítíš se spokojený, Pottere?" zavrčel Snape a dal do hlasu tolik jedu, kolik jen mohl.

Potter sebou při porušení ticha cuknul, ale pak pokrčil rameny.

"Jo, no, teď asi jo. Sedím a mám jídlo. Takže…," znova pokrčil rameny. "Asi jo."

"Hnusné jídlo," zdůraznil Snape. Mladík byl chvíli tiše, než se sklopeným pohledem zamumlal:

"Jídlo je jídlo."

Severus nevěděl, co na to říct. Na co si to Potter hrál? Jistěže jídlo bylo jídlo, ale hnusné a dobré jídlo byl pořád nějaký rozdíl. Pak se mu v hlavě mihly vzpomínky na jejich "dávné" lekce nitrobrany a na několik příběhů, které běhaly po škole.

"Vaši příbuzní vám opravdu nedávali najíst?" zeptal se zvědavě a úplně ignoroval, že ta otázka možná mohla být nevhodná. Potter zvednul pohled od jídla a chvíli si Severuse prohlížel.

"Nebyli to zrovna vzorní pěstouni," zašeptal nakonec. Snape jen mlčel, sledoval ho, a pak k jeho překvapení mladík pokračoval:

"Trestali mě tak hlavně pro náhodné kouzlo. Asi doufali, že ho můžou ze mě dostat." Na Potterových rtech se objevil ironický úsměv, který k jeho osobnosti vůbec neseděl.

"Někdy mě nechali bez jídla den, někdy dva, jindy i víc. Dřív jsem si myslel, že to nějak souvisí se stupněm mého provinění. Teď si myslím, že na mě prostě zapomněli."

Potter klidně pokračoval v jídle, ale Severusovi se hnaly hlavou nepokojné myšlenky. Znal spousty zneužívaných dětí, on sám zrovna neměl spokojené dětství, ale k Nebelvírskému zlatému chlapci tohle přece nepatřilo. Toho měli všichni chránit.

"Albus o tom ví?" zeptal se nakonec.

"To se těžko pozná, kolik toho ředitel ví," odpověděl chlapec a šermoval přitom masem na vidličce. "Ale rozhodně toho ví dost."

"A nic s tím nedělal?" Potter mezitím strčil maso do pusy a teď ho přemýšlivě žvýkal.

"Myslím, že věřil, že je lepší trocha trápení od mudlů, než smrt od Voldemorta či Smrtijedů."

"Musíte říkat jeho jméno?" prudce zasyčel Snape. Mladík v odpověď jen pokrčil rameny. Opět se mezi nimi rozprostřelo ticho, ale Severus měl hlavu plnou zběsilých myšlenek.

"Zneužívali tě i jinak?" zeptal se po pár momentech na jednu z nejdůležitějších otázek.

Potter ztuhnul a mezi sousty zavrčel: "Co se staráte?"

 Správná otázka. Snape vlastně nevěděl, proč se tak vyptává. Možná ze zvědavosti. Možná, že ho ta informace tak překvapila. Možná z nějakého důvodu, na který přijde až později. Rozhodl se raději Potterovu otázku ignorovat a převést téma jinam.

"Co jste měl v plánu na prázdniny?"

To byla první otázka, kterou se mu opravdu podařilo mladíka šokovat. Potter upustil vidličku, zíral na něj s otevřenou pusou a až po chvíli ze sebe vypravil:

"Vy se zajímáte o to, co budu dělat o prázdninách?"

"Ne," zabručel Severus trochu vyvedený z míry, "ve skutečnosti ne. Jen jsem se snažil vést konverzaci."

Jeho odpověď Pottera rozesmála a Snape se mračil ještě víc.

"Nemám žádné plány na prázdniny," odpověděl nakonec Potter. "Všechno závisí na Voldemortovi a Brumbálovi."

Snape ignoroval Potterovo použití jména Pána zla a zvednul udiveně obočí ve způsobu použití obou jmen.

"To je dost kruté, spojit ty dva tímto způsobem," komentoval to.

"Ale pravdivé nebo ne?" reagoval Potter s cynickým úsměvem a jiskřičkami zla v očích. Severus cítil, jak jemu samotnému cukají koutky úst. Mladík musel jeho pobavení cítit, protože ihned nevinně nabídl:

"Nedal by sis citrónové bonbony?" a natahoval k němu ruku s imaginárními cukrovinkami. Snape si při Potterově skotačení nemohl pomoct, koutky úst se mu zvedly nahoru a uniklo mu zafrknutí smíchu. Mladíkovo napodobení ředitele nemělo chybu.

Pokračovali v jídle v uvolněném tichu, a pak se uložili ke spánku. Tentokrát Severus hlídal jako první. Poslouchal Potterovo klidné dýchání a dopadání dešťových kapek na plošinu před jeskyní. Během své hlídky přemýšlel o Bradavicích, řediteli, Řádu, Smrtijedech, Pánovi zla, Znamení zla na předloktí, ale ze všeho nejvíc se jeho myšlenky týkaly Harryho Pottera - zajímavého mladíka, který byl zřejmě někým úplně jiným, než si Severus myslel.

Přibližně v polovině noci Pottera probudil, aby si s ním vyměnil stráž a sám se uložil ke spánku. Jeho poslední myšlenkou bylo, že zítra snad už najdou východ z lesa.

---------

Harry se cítil odpočatě a měl plný žaludek. Oboje byla velice vítaná změna. Už byl několik hodin na hlídce a právě zpozoroval, že začíná svítat. Vystrčil hlavu z jeskyně. Uvítala ho svěží letní vůně lesa po dešti. To znamenalo, že přestalo pršet. Tento den opravdu začínal mnohem lépe než předchozí. Harry si nebyl jistý, jestli by měl Snapea probudit nebo ještě chvíli počkat. Navíc byl trochu rozpačitý z jejich včerejší konverzace. Většinou lidem nesděloval detaily o svém životě a už vůbec ne někomu jako je Snape. Nicméně musel uznat, že rozhovor s Mistrem lektvarů byl překvapivě příjemný. Když kolem kmenů stromů pronikly první sluneční paprsky, usoudil, že Snapea přece jen vzbudí.

Muž se vzbudil téměř okamžitě po tom, co ho Harry oslovil. Trvalo jim jen pár minut, než si zabalili vše, co měli, a pak už je čekal jen další kus cesty ve svorném tichu.

Harry si uvědomil, že mu vlastně Snapeova tichá přítomnost vyhovovala. Nevyptával se, nedělal hloupé komentáře a teď, když ho už ani neurážel, byla cesta skoro idylická. Tedy skoro. Harryho podvrknutý kotník se i přes včerejší včasné ošetření s každým krokem probíral víc a víc k životu. Brzy Harry zůstával za Snapem výrazně pozadu.

"Pottere!" ozval se zlostný hlas Mistra lektvarů odkudsi zepředu.

"Tady!" hekal Harry. "Tady vzadu."

"Posaď se," řekl Snape s povzdechem, když ho Harry konečně dohnal. Za tenhle příkaz byl Harry opravdu rád. Když mu pak muž nešetrně sundával botu, unikl mladíkovi bolestný sykot, bylo to velmi citlivé. Snape zraněný kotník znovu natřel a převázal, a pak pokynul Harrymu, aby se opět obul. Mezitím začal prohledávat nejbližší okolí a za chvíli přišel s dlouhým silným klackem, který mohl dobře sloužit jako hůl.

"Děkuju," řekl Harry, když mu ho Snape podával. Muž jako vždy neodpověděl.

"Nemůžete mi někdy na to poděkování taky odpovědět?" zeptal se mladík rozzlobeně. Už měl toho Snapeova podivného chování plné zuby.

Mistr lektvarů se na něj zvláštně podíval, pak párkrát pokýval hlavou a odpověděl:

"Rádo se stalo."

----------------------------

Cesta s holí pro oporu byla mnohem jednodušší a Harry už zase mohl se Snapem držet rychlost. Postupovali poměrně rychle. Přestávku si udělali někdy kolem poledne, aby nabrali síly a najedli se. Harry by měl rád přestávku častěji, ale nechtěl vypadat nedospěle a příliš si stěžovat. To, co dokáže ujít Snape, dokáže přece taky. Chvíli po jídle se tedy zvedli a pokračovali v cestě.

Pravá, levá, hůl, pravá, levá, hůl, pravá,…

Snape, který šel kousek před ním, se najednou prudce zarazil a Harry zastavil jen moment před tím, než by do něj vrazil.

"Co…" začal se ptát, ale pak to uviděl taky - o několik metrů dál prosvítalo za stromy mnoho světla. Les tam pravděpodobně končil. Harry ucítil, jak se v něm zvedá radostné vzrušení. Dokázali to! Okamžitě se chtěl rozběhnout daným směrem, Snapeova ruka na té jeho, ho však zarazila.

"Bylo to moc snadné," řekl muž.

Snadné? Harry by tedy vůbec neřekl, že to bylo snadné. Jenže moc dobře věděl, co tím Snape myslí. Jen jednou za celou dobu jejich putování narazili na Smrtijedy. Bylo velice pravděpodobné, že na ně čekali někde u konce magické zábrany.

"Takže co teď?" zeptal se místo protestování.

"Počkáme do tmy a pak použijeme tvůj plášť. Když nám z něj ve tmě vykoukne noha nebo jiná část těla, nikdo si toho pravděpodobně nevšimne.“

Harrymu se vůbec nechtělo čekat, chtěl být co nejdříve doma. Už se nemohl dočkat, až se vrátí zpět na Grimmauldovo náměstí, lehne si do měkké postele, dá si slané jídlo… Bylo však jasné, že je mnohem lepší čekat, než riskovat chycení, proto jen přikývl a posadil se vedle kmenu nejbližšího stromu.

Čekali v naprostém tichu a Harrymu čas utíkal neskutečně pomalu. Když se konečně začalo stmívat, Snape potichu promluvil:

"Převážu ti ještě tu nohu, než budeme pokračovat."

Harry opět jen přikývl, zul si botu a nechal si nohu převázat. Pak si se Snapem vyměnili vědoucí pohledy. Harry zvětšil svůj kufr a vyndal z něj plášť.

"Můžeme?" zeptal se staršího muže, když už měl svůj kufr opět bezpečně v kapse. Ten se místo odpovědi jen skrčil, aby Harrymu umožnil přes něj přehodit plášť.

Nebyla ještě úplná tma, ale viditelnost už byla snížená dostatečně na to, aby si nikdo malé části vyčnívajícího oblečení či těla nevšiml. Harry v to alespoň doufal.

Poměrně dobře synchronizovanými pohyby se pod pláštěm opatrně vydali dál. Na okraji lesa zjistili, že se Snape opravdu nemýlil. Přibližně každých pět metrů stál jeden Smrtijed a střežil východ z lesa. Snažili se pohybovat velice pomalu a hlavně tak potichu, aby neupoutali jejich pozornost. Krůček po krůčku se přibližovali k linii Smrtijedů, a pak ji postupně procházeli, až k nim každý z nich byl zády. Udělali ještě pár kroků a už cítili sílu magie doslova praskající ve vzduchu. Tahle síla jistě značila konec bariéry. Přidali do kroku. Harry cítil, jak mu buší srdce. Už byli skoro tam. Jen pár kroků.

Právě v ten okamžik Harry šlápl pravou nohou do krtiny, zmožený kotník se rozhodl, že takovou zátěž už nevydrží, a Harry se svalil. Hluk jeho pádu se na naprosto tiché mýtině znásobil. Všichni Smrtijedi se otočili jejich směrem. Harry už samozřejmě nebyl skrytý pod pláštěm a Snapeovi byla vidět celá paže, jak se Harrymu pokoušel pomoci vstát.

"SNAPE!" začaly se ozývat výkřiky.

"POTTER!" přidalo se k nim brzo. A během momentu se mýtina naplnila paprsky kouzel.

"Poběž, Pottere!" pobízel ho zuřivě Snape a Harry běžel a cítil, jak mu po tvářích stékají slzy bolesti.

"Honem!" pobízel ho Snape a metal kouzla zpět na Smrtijedy. Harry se ze všech sil snažil ignorovat zraněný kotník a běžel těsně za Snapem.

V momentě kdy ucítil, že překročili magickou zábranu, popadl zoufale Snapea za ruku a téměř hystericky křičel:

"Už, Snape, už!" Okamžik na to je Snape oba přemístil.

Poslední, co Harry z mýtiny zahlédnul, byl zářivě zelený paprsek smrtící kletby, která se k nim blížila. Unikli jen o pár vteřin.

 

Vstupní hala na Grimmauldově náměstí byla úplně prázdná, když se tam objevili. Harry se chvilku po přemístění sesunul po stěně k zemi a k jeho překvapení Snape následoval jeho příkladu.

"Tak," řekl Harry slavnostně po chvíli.

"Tak," opakoval Snape.

"Zvládli jsme to," shrnul to mladík a vesele se zašklebil.

"Citrónové bonbóny?" zopakoval Snape jejich společný vtip. Ta chvíle teď vypadala tak vzdálená. Harry se rozesmál a dokonce i na Snapeově tváři se objevil mírný úsměv.

Oba dva potřebovali brzo ošetřit. Harryho kotník byl ošklivě zraněný a Snape měl popálený bok od kouzla, které proletělo příliš blízko. Nehledě na spoustu modřin a škrábanců, které získali po cestě. Ale právě teď se oba cítili spokojeně s věcmi tak, jak byly.

 

 

- Pokračování v povídce "Koridory" -