13. kapitola - Mezičas

A/N: A je to tu! Co víc říct... snad jen, myslete na autorku a nechte spoustu komentářů!! ;-)

13. Kapitola – Mezičas

Severusovi se nestávalo příliš často, aby ho něco překvapilo. Tedy lépe řečeno, nestávalo se mu to často, dokud se nezačal více stýkat s Potterem. Bylo neuvěřitelné, do jakých situací a problémů se ten kluk zvládnul dostat během několika minut. A tentokrát to nebyl jen tak ledajaký problém. Albus Brumbál, podle mnohých velice moudrý a mocný kouzelník, hodil své válečné povinnosti na ramena sedmnáctiletého kluka. Neuvěřitelně hloupé rozhodnutí! Severus sám by si takový úkol netroufl přijmout, a jakmile by to bylo možné, rád by se takových nemilých povinností zbavil v (ne)prospěch někoho jiného. Avšak Harry Potter byl Harry Potter. Bylo více než pravděpodobné, že jemu podobné myšlenky ani nezkřížily mysl.

Severus s překvapením a nevírou sledoval, jak jeho mladý spolubojovník postupně přebírá odpovědnost za Fénixův řád a vede jeho členy do bitvy. Sice se sem tam objevily malé vzpoury a rozepře, avšak všechny byly mnohem menší, než bývalý špion čekal. Proč se nikdo z těch odpovědných zkušených dospělých nepostavil a nic neřekl? Něco jako: „Díky za pomoc, mladíku. Teď už to radši převezmu já.“

Opravdu očekával, že někdo tu zodpovědnost z Potterových ramen shodí. Očima vyhledal vedoucí Potterovy koleje. Proč ona nic neříká? Nějakou chvíli jí pečlivě studoval a mírně se přitom zamračil. Něco tu nebylo v pořádku. Nakonec McGonagallová spojila svůj pohled s jeho a smutně se usmála. Severus se zamračil ještě víc. Co se to tu dělo?

Když velmi podobným způsobem zareagoval také Lupin a Pastorek, bylo mu vše jasné. Oni to věděli! Věděli, co Brumbál na Pottera chystá! A podle jejich výrazů a tichého vystupování zřejmě souhlasili nezasahovat. Severus si rozzlobeně odfrknul. Pokrytci! 

A proč sakra jemu nikdo nic neřekl?

I přes značnou nezkušenost jejich mladého vůdce nakonec dopadla bitva celkem dobře. Alespoň tedy ze Severusova úhlu pohledu. Bylo jasné, že Potter to podobným způsobem vidět nebude. Konec konců Severus by také velice nerad nesl zodpovědnost za všechny ty mrtvé a zraněné. Je vůbec Potter schopný vydržet takovou psychickou zátěž?

Všechny tyto myšlenky mu vířily hlavou, když celý utahaný a špinavý zamířil do koupelny na Grimmauldově náměstí. Nikdo ho cestou nezastavoval, nikdo si ho nevšímal a přesně to mu vyhovovalo. Právě se chystal zamknout dveře koupelny, když do místnosti tiše vešla další shrbená figura. Byl to Potter. Jak taky jinak. Severus nevěděl o nikom jiném, kdo by si troufl vlézt za ním.

Chvíli si svého spolubojovníka tiše prohlížel. Vypadal opravdu zničeně, čemuž odpovídal i stav jeho oblečení a ztracený výraz v zelených očích.

"Proto sem za mnou přišel?" dumal Severus. „Chce se uvolnit? Dokončit, co jsme večer začali?"

Pokud ano, bylo to v pořádku. Pravdou bylo, že jemu by trochu rozptýlení v tuto chvíli také prospělo. Potter stále nic neříkal. Severus jedním mávnutím hůlky zamknul a odhlučnil dveře a pokračoval ve svém svlékání. Jestliže se nemýlí, Potter se k němu brzy přidá.

Nemýlil se.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Ještě té noci se Severus vrátil zpět do hradu. Nerad přespával jinde než ve své posteli. Během chůze přes pozemky Bradavic se mu v hlavě honilo mnoho myšlenek. Téměř žádná z nich se však netýkala nedávno ukončené bitvy. K jeho nemalému rozrušení se neposlušná mysl opět zabývala Potterem.

V hlavě si znovu a znovu přehrával jejich setkání ve sprše. Sex sám nebyl odlišný od mnoha podobných situací, které Severus zažil, ale bylo tady něco… něco, co Severus nedokázal uchopit. A to něco stavělo tohle krátké sexuální spojení vysoko nade všechny ostatní. Opravdu to nechápal. Nebylo to tak, že by se nějak více zdržovali milostnou předehrou či zkoušeli něco neobvyklého. V podstatě jen strčil svůj ztopořený penis do Potterova zadku, jako do mnoha jiných před tím, a po chvíli se udělal. A přesto… jak je možné, že tak intenzivní orgasmus ještě nikdy nezažil?

Bylo to snad tím, že měl sex dvakrát během tří dnů? Nebo tím, že v něm ještě koloval adrenalin z bitvy? Či snad skutečností, že by z toho měl velký problém, kdyby je někdo nachytal? Severus nevěděl a cítil, jak v něm narůstá podráždění. Proč se zatraceně všechny věci, které nedokázal vysvětlit, vždy točily kolem Pottera?

V momentě kdy ve svých pokojích konečně zalézal do postele, usoudil, že tento konkrétní problém má jedno jediné řešení. Bude muset své pocity znovu otestovat v praxi a to hned při jejich dalším setkání. Ano, je prostě beze sporu nutné, aby se s Potterem co nejdříve vyspal znovu, což vypadalo na velice příjemnou povinnost. A protože v jeho ložnici nebyl nikdo jiný a všude kolem byla tma, Severus si dovolil potěšeně se usmát.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo velice překvapivé a pro Severuse nanejvýš neobvyklé, že s dobrou náladou, s níž usínal, také druhý den vstával. Dokonce ani zprávy v Denním věštci na něj neměly příliš velký vliv. Konec konců tam nepsali nic, co by už nevěděl.

"Úmrtí, úmrtí, únos, úmrtí,…," běželo mu s nezájmem hlavou, jak listoval stránkami novin. Vlastně nevěděl, proč ty noviny dneska vůbec otevíral, když stejně věděl, co tam bude.  Nakonec je odhodil stranou a rozhodl se raději soustředit na svou kávu. To byla rozhodně mnohem příjemnější činnost.

Jelikož se rozhodl snídat ve Velké síni, měl také dobrou možnost rozptýlit svou pozornost pozorováním studentů. Nebylo to sice nijak zvlášť zábavné, ale snídani to obvykle trochu zpestřilo.

Ve chvíli kdy se místnost začala více zaplňovat, byl už po snídani, a protože s příchodem většího množství studentů začal také nepříjemně narůstat hluk, vydal se okamžitě zpět do sklepení. Měl před sebou volný den. V mysli procházel seznam zajímavých lektvarů a vybíral, na kterém z nich by právě dnes mohl začít pracovat.

Z příjemných myšlenek ho vytrhla ozvěna zvýšených hlasů. Zřejmě nějaký studentský spor. A jelikož neexistoval lepší způsob, jak si ještě více zvednout náladu, než připravit některou z kolejí o další body, vydal se Severus samozřejmě směrem, ze kterého hlasy přicházely.

„Co čumíš, Pottere?“ byla první slova, která dokázal rozeznat, a srdce mu proti jeho vůli trochu zrychlilo. Pro Merlina, do jakého problému se zase mladík dostal?

„Chceš nás zase prásknout McGonagallový?“ pokračoval stejný hlas a Severus se zamračil. Tohle rozhodně nevypadalo na obyčejný studentský spor.

„Myslím,“ ozval se konečně pevným hlas Potter, „že tentokrát bude třeba předat vás přímo do rukou profesora Snapea.“

Bývalému špionovi došlo, že ho mladý hrdina musel slyšet přicházet, a tak se připravil na konfrontaci. Podle všeho právě včas. Stihl zastavit dva nebelvírské chlapce zrovna ve chvíli, kdy se vydali na zběsilý úprk.

„Pospícháte snad někam, pánové?“ oslovil je klidně.

Jeden z chlapců se zachoval přesně, jak Severus očekával – zbledl a ustrašeně se nakrčil. Druhý však zareagoval naprosto nečekaně. Místo toho, aby byl vystrašen přítomností učitele lektvarů, se pohrdavě zašklebil a plivnul Potterovým směrem.

„Jsi zrádce, Pottere! A tohle… tohle je válka!“ zakřičel vztekle, čímž překvapil všechny přítomné včetně svého kamaráda.

Severus se trochu nechápavě zahleděl na Pottera. Něco mu tu unikalo? Když ale uviděl nevěřícný pohled v očích svého spolubojovníka, bylo mu jasné, že on není jediný, kdo je naivitou toho kluka překvapený.

Potter se dokonce zdál v šoku, čemuž nasvědčoval hysterický smích, který mu po chvíli začal unikat z hrdla. Severus se reakci svého spolubojovníka příliš nedivil. Někdy bylo prostě zcela neskutečné, jak krutě odlišný mohl být svět uvnitř hradu plného studentů a mimo něj. Nicméně nikomu by neprospělo, kdyby někdo Pottera v tomhle stavu nedalekém od psychického zhroucení viděl, a tak mu pevně stiskl paži a tiše zasyčel:

„Seber se, Pottere.“

Bolestivé stisknutí zřejmě trochu pomohlo, protože Potter důrazně přikývl a snažil se dostat svůj zrychlený dech pod kontrolu. Pak mu rukou pokynul k místu pod schody. Až v tu chvíli Severus zpozoroval, že tam leží svázaný jeden z jeho Zmijozelů. Konečně mu začínalo být jasné, o co tu jde.

„Děkuji vám, pane Pottere,“ řekl nahlas, aby to dobře slyšeli i dva Nebelvíři stojící za ním. „Já už to teď převezmu.“

Mladý hrdina znovu přikývl a ještě stále zhluboka dýchající se vypravil směrem k Velké síni. Podle všeho se s bitvou na Příčné nevyrovnával příliš dobře, což v Severusovi okamžitě vyvolalo nežádoucí myšlenku:

"Zastaví se dnes večer pro odreagování?"

Jakmile ho to napadlo, sám sobě vynadal. Teď nebyl čas na podobné úvahy. Otočil se na dvojici provinilců a nasadil svůj nejvíce rozzlobený výraz.

„A co provedeme s vámi?“ zeptal se tónem, který sliboval dlouhé mučení, a s potěšením v duchu konstatoval, že tentokrát se strachy třásli oba.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Potrestání dvou Nebelvírů byl nakonec mnohem větší problém, než si Severus dokázal představit. Zkazilo mu to dokonce celou sobotu.

To, co se zprvu zdálo jako běžný mezikolejní spor, bylo něčím mnohem závažnějším. Dokonce sám Severus byl zděšený skutečností, že pan Campbell byl schopný pustit dalšího studenta z výšky několika metrů hlavou dolů. Svou oběť svázali tak, že se nemohla bránit a ve věku, kdy měli studenti svou magii již pod kontrolou, se opravdu nedalo spoléhat na to, že je zachrání náhodná magie. Bylo obrovské štěstí, že se tam objevil Potter. Poté co Severus vyslechl oběť i oba útočníky, si uvědomil, že takový čin bude vyžadovat konzultaci s McGonagallovou i ředitelem.

Minerva se tvářila patřičně zděšeně, když zjistila, co její zlatí Nebelvíři byli schopni provést. A byla dokonce ochotná souhlasit se Severusovým návrhem vyloučení. Bohužel ředitel měl na celou situaci jiný názor.

„Musíme si uvědomit, že pan Campbell prochází velmi těžkým obdobím,“ řekl jim smutným tónem.

„To si uvědomuji, Albusi,“ rozčileně reagovala čarodějka. „Proto jsem je z toho minule nechala vyjít tak snadno, ale toto už překračuje všechny meze!“

„Ztráta členů jeho rodiny je pro něj velmi náročná,“ pokračoval ředitel.

„Také další studenti ztratili své blízké,“ zasyčel Severus vztekle, „a přesto neobchází po hradě a nevraždí další studenty.“

„Ale no tak, Severusi, slovo vražda je trochu přehnané.“ nenechal se Brumbál vyvést z míry.

Mistr lektvarů nasupeně vydechl, avšak znovu promluvila Minerva.

„Nemůžeme ho tu nechat, Albusi. Pan Campbell představuje riziko pro ostatní studenty.“

„To ano, to ano,“ překvapivě souhlasil ředitel.

„Tak co tedy navrhuješ?“

Starý muž si několikrát promnul vous, než promluvil. „Pošleme ho ke svatému Mungovi s tím, že až ho prohlásí za zdravého, přijmeme ho zpátky.“

K Severusově zděšení se po tomto návrhu Minerva zamyšleně odmlčela.

„S tím nesouhlasím!“ vykřikl proto rozhodně.

Další dva přítomní však mlčeli a McGonagallová na něj hleděla poněkud provinile.

„Ne,“ řekl důrazně znovu. „To rozhodně ne!“

Všechna jeho snaha byla naneštěstí marná, bylo rozhodnuto. Pan Campbell bude poslán ke svatému Mungovi a to pouze s dočasným vyloučením.

„Předpokládám, že pana Patersona také odmítáte vyloučit?“ zeptal se jen hořce.

V místnosti se opět rozhostilo všeříkající ticho, a tak Severus naštvaně opustil kancelář a vztekle při tom za sebou bouchl dveřmi. Ti dva ho tam přece stejně nepotřebovali. Nebrali žádné ohledy na cokoliv, co řekl! Nebelvír dokonce nepřijde o žádné body, protože se shodli, že tento problém už přesahuje záležitosti koleje. Zatracení pokrytci! Kdo byl ten debil, který tvrdil, že Nebelvíři jsou čestní?

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Zbytečnými rozhovory s nebelvírskými provinilci a později s Minervou a Brumbálem promarnil většinu dne. Bylo už pokročilé odpoledne, když se konečně dostal alespoň k pozdnímu obědu. Měl však natolik mizernou náladu, že mu zkazila chuť k jídlu. Znechuceně vzdal jakékoliv pokusy sníst něco z toho, co mu skřítkové přinesli, a raději si nalil sklenku koňaku.

Během svého dětství a dospívání se Severus často cítil naprosto zbytečný a neužitečný. Nicméně v dospělosti to pro něj nebyl právě běžný pocit. Konec konců patřil mezi nejlepší mistry lektvarů celého světa, měl vynikající bojové schopnosti a přímo neocenitelné nadání v oblasti špiónství.

Bohužel situace jako ta dnešní mu neustále připomínaly, že ať se bude snažit jakkoliv, ať udělá cokoliv, v očích ostatních stále bude jen tím neoblíbeným Zmijozelem a bývalým Smrtijedem. Budou ho brát vážně, jen když jim to přijde vhod.

Že se v takto chmurných myšlenkách topí už několik hodin, mu došlo tehdy, když ho probralo jemné zaklepání na dveře. Rychlý pohled na hodiny mu odhalil, že je půl jedné ráno, a tak mu bylo více než jasné, koho za dveřmi objeví.

Zlomek vteřiny uvažoval, že neotevře nebo mu strhne hromadu bodů. Ale kupodivu jeho spolubojovník byl jediný ze všech Nebelvírů, možná jediný ze všech kouzelníků, na kterého se nezlobil.

Proto vstal a vydal se otevřít. Potter vypadal stejně, jak se on sám cítil. Unavený, zklamaný a frustrovaný celým tím nekončícím bojem. Možná také proto Severusovi v jeho přítomnosti nezáleželo na tom, kdo byl z jaké koleje. Mohli být charakterově jakkoliv rozdílní, ale v tomhle si dokonale rozuměli i beze slov.

 „Špatné sny?“ zeptal se přece jen nakonec.

„Ne, ani jsem nezkoušel spát,“ přiznal Potter se ztrápeným povzdechem.

Severus to chápal. Dobře věděl, že někdy nemá žádný smysl zbytečně se převalovat v posteli a děsit se nočních můr, které zcela jistě přijdou.

Zahleděl se do ohně a zauvažoval nad tím, jestli by Potter dnes vzal do úvahy jeho názor, kdyby mohl spolu s učiteli rozhodovat o osudu provinilých Nebelvírů. Nejspíš ne, ale možná přece jen…

Z malého vnitřního sporu ho vytrhl až mladík, když přešel k němu a klekl si k jeho nohám. Severus se na něj zamyšleně podíval. Dobře věděl, proč sem mladík přišel a proč teď u něj klečí. Ale přesto… bylo to trochu neuvěřitelné. Severus sám by si jen tak před někoho neklekl. Byla to tak ponižující pozice! A teď přímo před jeho nohama klečel sám Harry Potter! Po celém dni, kdy se cítil tak zbytečný a nedůležitý, bylo tohle přesně to, co potřeboval.

Tiše si Pottera prohlížel a moc se mu líbilo, co viděl. Mladík byl opravdu sexy a mimo to vůbec nevypadal poníženě. Dokonce i v této pozici z něj byla cítit jeho moc a síla. Jediné, co takto dával najevo, byl jeho respekt a důvěra k Severusovi.

Mistr lektvarů se cítil trochu jako ve snu. Nikdo se na něj nikdy takto nedíval. A tak se sklonil a políbil Pottera tak, jak ještě žádného muže nelíbal – s jemností a něhou.

Něha se brzy změnila ve vášeň a o chvíli později, po dalším neskutečně intenzivním orgasmu, si Severus musel s jistými rozpaky připustit, že neobvyklý zážitek z minulé noci nejspíše nebude až tak ojedinělý. Záhadou jen zůstávalo proč.

Leželi společně vedle krbu na rozházeném oblečení a oba zrychleně dýchali. Také tohle byla situace, kterou Severus zažil už s mnoha milenci před tím, ale tenhle moment na rozdíl od ostatních naprosto postrádal jakékoliv napětí, nejistotu či rozpačitost.

"Patrně je to tím," dumal v myšlenkách Severus, "že se s Potterem navzájem známe."

Také proto se nakonec rozhodl přerušit ticho první větou, která ho napadla. Nemusel se bát, že se jeho milenec urazí.

„Doufám, že nebudeš vyžadovat sex každý den.“

Určitě však nečekal, že tím Pottera pobaví.

„Chceš říct, že bys to nezvládl?“ zareagoval totiž jeho milenec se smíchem.

„Není mi sedmnáct, Pottere,“ odvětil, aby tuto malou slovní přestřelku neprohrál, „a mám taky jiné povinnosti. Ne jen sex s tebou.“

Chvíli to vypadalo, že přece jen trochu přestřelil. Potter se prudce zvedl a zatvářil se uraženě.

„Sex se mnou je pro tebe povinnost?“

Naštěstí schopnost přiměřeně reagovat v nebezpečných situacích, kterou Severus získal jako špion, se vyplatila i teď.

„Jistě, copak nevidíš, jak jsem z toho zničený?“

„Blbče,“ rozesmál se Potter a k Severusovu překvapení ho jemně švihl tričkem, které držel v ruce. Bylo to zábavné, ale bývalý špion se odmítal smát takovému hloupému skotačení, a tak se raději zeptal:

„Mohl by ses někdy chovat přiměřeně svému věku?“                  

Reakce Pottera ho překvapila ještě mnohem víc. Vesele odvětil:

„To právě dělám,“ a hned poté mu vtiskl rychlý polibek na ústa. Bylo to natolik nečekané, že Severus na vteřinu úplně ztuhnul. Avšak pro Pottera to podle všeho bylo naprosto běžné chování. Pokračoval ve svém oblékání, jakoby se nic nestalo.

A jelikož Severus nechtěl být přistižen v rozpacích, začal ho svižně napodobovat. Teprve když Potter odešel, sesunul se Mistr lektvarů zpět do křesla a zamyšleně si položil špičky prstů na rty.

"Líbají se snad Nebelvíři běžně i jindy než během sexu?" přemýšlel zmateně. Měl by si to asi zjistit, když s jedním z nich teď spí.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

V neděli Severusovi přece jen přálo štěstí a konečně se dostal k vaření lektvaru, který si naplánoval už na sobotu. Bylo to velmi příjemné zpestření volného dne a především mu to velmi efektivně odvádělo myšlenky od Pottera.

První den následujícího pracovního týden začal v podobném tempu. Podle všeho si všechny vážné problémy daly na chvíli pauzu. Jediné, co Severus celé pondělí řešil, bylo, zda by se měl po večerním tréninku s Potterem vyspat či ne. Mistr lektvarů byl sám sebou překvapený, když si uvědomil, že by byl dokonce ochotný provozovat sex místo tréninku. Tak velký sexuální apetit neměl ani v pubertě. Nehledě na to, že zanedbávání povinností mu také nebylo vlastní. Pak tu také byla ta možnost, že si Potter zvykne na velmi častý sex a bude ho vyžadovat i poté, co Severuse přejde toto počáteční nadšení.

Možná i proto, že se jeho myšlenky neustále točily kolem Pottera, dorazil na jejich pondělní trénink první. Nechal tedy vytvořit jejich tréninkovou místnost a vešel dovnitř. Chvíli uvažoval, že by se při čekání rozptýlil některou z mnoha knih, kterými Komnata nejvyšší potřeby zaplnila police, ale Potter měl přijít každou chvíli, a tak usoudil, že by bylo zbytečné si cokoliv rozečíst.

Jenže ubíhaly vteřiny a minuty a jeho spolubojovník stále nikde. Severus začínal být nervózní. Od začátku jejich společných tréninků se ještě nestalo, aby Potter dorazil pozdě. Zatím by bylo zbytečné vyvolávat jakoukoliv paniku, proto Severus začal rázovat z jedné strany místnosti na druhou, aby sám sebe trochu uklidnil.

Po více jak půl hodině čekání se konečně dočkal. Nejdříve upoutal jeho pozornost neomylný dupot běžících nohou, než do dveří vlítl zadýchaný Potter. Severus se okamžitě nadechoval ke zlostnému výkladu. Dříve než stihl cokoliv říct, mladík vyhrkl:

„Omlouvám se. Vůbec jsem nestíhal.“

Mistr lektvarů se zamračil. Tohle mu jako omluva rozhodně nestačilo. Nesnášel čekání a rozhodně si nemyslel, že by měl čekat na jednoho ze svých studentů. A vůbec nezáleželo na tom, jak výjimečný ten student byl. Copak si Potter myslí, že teď když spolu spí, se k němu může chovat nevhodně?

„A smím tedy vědět,“ vypálil na mladíka a pohrdavě si založil ruce na hrudi, „co tak ohromně důležitého tě donutilo nechat mě na tebe čekat?“ V takové chvíle byl opravdu rád, že byl Potter stále o něco menší než on. Mohl na něj tak velice snadno shlížet svrchu.

Nicméně bylo trochu nečekané, že mladík po jeho otázce nezaujal obranný postoj. Místo toho se na jeho tváři objevila směs překvapení a rozpaků. Mistr lektvarů se na to zamračil. Rozpaky by chápal, ale co na jeho otázce bylo tak překvapivé?

„Tak bude to, Pottere?“ popohnal ho nerudně, když se zdálo, že mladík bude nervózně přešlapovat z nohy na nohu ještě dalších několik minut.

„No,“ vypadloz něj tedy nakonec, „bylo přece setkání Řádu.“

Ta slova byla pro Severuse jako rána do žaludku.

„Setkání Řádu?“ zeptal se však klidně, i když možná hloupě.

Potter přikývnul a nejistě si ho prohlížel.

„Jo,“ potvrdil pak, „myslel jsem, že to víš.“

„To by se někdo musel obtěžovat dát mi vědět,“ zabručel Severus rozzlobeně. Už to nebyl Potter, na koho se zlobil.

„Brumbál dnes ráno rozesílal vzkazy. Nedostal jsi jeden?“

Papírové vzkazy znamenaly setkání nejužších členů Řádu. Podle všeho mezi ně už Severus nepatřil. Rozhodl se na Potterovu otázku neodpovídat a otočil se k němu zády, aby tak skryl hořký úsměv, který mu zkřivil rty. Něco takového měl přece dávno očekávat. Vždyť jakou hodnotu mohl mít bývalý špion?

„Neprobírali jsme nic moc důležitého,“ ozval se tichý hlas za ním. Potterovi zřejmě konečně došlo, kde je problém a snažil se ho utišit. Jaká ironie! Jeho mladičký spolubojovník je zván na schůze nejužšího kruhu a on, muž s mnohaletými válečnými zkušenostmi, ne!

Prudce se obrátil s cílem vybít si svůj vztek právě na něm. Jenže pak zpozoroval unavený výraz jeho tváře a téměř uštvaný pohled v očích, který sám moc dobře znal. Potter nebyl jen člen úzkého kruhu, on byl budoucí vůdce. A existoval vůbec lepší způsob, jak si pojistit své dobré postavení na straně světla, než spát s jejich nebelvírským vůdcem?

Severus místo křiku přešel k Potterovi, uchopil jeho tvář do dlaní a hluboce ho políbil. Ať už byl na dnešní schůzi kdokoliv, nikdo z nich jistě nebude mít zajištěnou přízeň budoucího vůdce Řádu tak silně jako on.

Když později z Pottera strhával poslední kousky oblečení, pomyslel si, že tohle je rozhodně lepší a mnohem bezpečnější způsob, jak pracovat na svém postavení uvnitř Řádu, než byla práce špiona.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo pochopitelné, že následující dny Severus právě dobrou náladou neoplýval. Brumbál ho odkopnul jako použitou hračku a ani se nenamáhal informovat ho a změně situace. Bylo tak ponižující, že se to dozvěděl až od Pottera. A nezáleželo na tom, že se o sebe dokázal postarat, že si dokázal zajistit a upevnit své postavení. Ne, o to tu teď nešlo. Podstatné bylo, že Severus byl velmi inteligentní a velmi schopný. Dobře to o sobě věděl a chtěl být za to oceněný. Schopnosti špiona přece nebyly jedinou oblastí, ve které vynikal. Dokonce Temný pán to věděl.

A jelikož Nebelvíři byli samozřejmě ti, kteří ho oceňovali nejméně, Severus se velmi rychle postaral o to, aby jejich kolej byla opět téměř na nule. Jeho pocit zadostiučinění ještě zvyšoval fakt, že McGonagallová se na něj sice nesouhlasně mračila, ale kvůli sobotním událostem si zatím netroufala hlasitě protestovat.

Co se týká ředitele, Severusovi se velmi dobře dařilo vyhýbat se mu celé úterý a většinu středy. Bohužel nic netrvá věčně. Brumbálovi se nakonec podařilo odchytit ho během středeční pauzy mezi jeho odpoledním vyučováním.

„Severusi? Měl bys na mě chvilku?“ začal, jakmile vešel do dveří.

„Neměl,“ zavrčel Mistr lektvarů a nemusel ani příliš lhát.

„Výborně,“ zareagoval zcela nesouvisle ředitel. „Tak se u mě zastav dnes po večeři.“

„Mám schůzku s Potterem,“ odvětil Severus zvýšeným hlasem, protože ředitel se už vydal na odchod.

„Jsem si jist, že Harry to pochopí,“ nenechal se rozhodit starší muž a svižně odešel bez toho, že by počkal na odpověď.

Mistr lektvarů vztekle praštil knihou, kterou celou dobu držel v rukách, o stůl. Kdyby ten dědek nebyl jeho zaměstnavatel, už by ho dávno nakopal do prdele.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Setkání s Brumbálem začalo stejně jako každé jiné.

„Dáš si čaj, Severusi?“

„Citrónový bonbon, Severusi?“

„A co takhle dýňový koláček, Severusi?“

Ale nakonec se přece jen dostali k důvodu, proč si ho sem ředitel pozval. Ke skrytému potěšení Mistra lektvarů ho starý muž nejdříve informoval o tom, co bylo probíráno na pondělní schůzi nejužšího kruhu, později však přešel k dalším a dalším válečným informacím a různým faktům. Každá z těchto skutečností poukazovala na to, jak mizerně si strana světla vede, a Severus začínal pomalu ale jistě tušit, kam tím ředitel míří. Starý muž neřekl nic přímo, nejspíš nechtěl být opravdu tím, kdo to navrhne, ale oba věděli, o čem mluví.

„Je to tady, Severusi,“ řekl Brumbál nakonec a pozorně se na něj zahleděl přes své brýle ve tvaru půlměsíce. „Myslíš, že to zvládneš?“

„A tebe to snad zajímá?“ zeptal se Mistr lektvarů s nádechem ironie v hlase. Opravdu pochyboval, že řediteli byť i jen trochu jde o zdraví jednotlivců. Šlo mu jen o vítězství.

„Severusi,“ povzdechl si starší muž ztrápeně, „jistěže mě to zajímá. Pokud si myslíš, že bys byl v ohrožení života, nemusíš to dělat.“

Oslovený nedůvěřivě přimhouřil oční víčka a zasyčel:

„A ty si snad myslíš, že nebudu v ohrožení života?“

Po jeho otázce Brumbál trochu nervózně poposednul, pak si v uklidňujícím gestu spojil ruce do stříšky a pevným hlasem upřesnil:

„Měl jsem na mysli, pokud si myslíš, že budeš ve větším ohrožení života než obvykle.“

Severus na staršího muže chvíli jen nevěřícně zíral. Opravdu v práci špiona existují různé stupně ohrožení života? Připadalo mu to spíše jako způsob, jak uchlácholit černé svědomí. V mysli mu vyvstal obraz zkroušeně se tvářícího ředitele, jak smutně dodává: "Severus byl statečný muž. Ani se mi nesvěřil, že by byl ve větším nebezpečí než obvykle." A všude kolem by stáli lidé, kteří by se dokonce ani nesnažili předstírat, že je jeho smrt mrzí. Neveselá představa.

„Severusi,“ vytrhl ho Brumbál z pesimistického dumání o budoucnosti, „přece jsi věděl, že to může přijít. Mluvili jsme o tom.“

Mistr lektvarů přikývl. Ano, věděl o tom. Dobře si pamatoval, že na toto téma již přišla řeč po útoku na Merlinovo údolí. Tenkrát možná dokonce stále doufal, že bude možné, aby se navrátil do své dřívější role důležitého špiona. Jenže teď měl mnohem lepší tajné zpestření a už si začínal zvykat na skutečnost, že jeho život není v neustálém nebezpečí.

„Voldemort si jistě myslí, že stále pracuješ na úkolu, který ti zadal,“ tlačil na něj dál ředitel, ale Severus celou situaci tak růžově neviděl. Bylo opravdu možné, že Pán zla svému špionovi stále věří – a napovídal tomu i fakt, že jeho Znamení zla mučivě nepálilo – ale po únosu Mundunguse Fletchera a pozdějším útěku s Potterem by bylo holé šílenství se tam vrátit.

„Předám ti několik pravdivých informací, které ti jistě pomohou znovu získat jeho důvěru,“ pokračoval Brumbál v přemlouvání, když Severus nic neříkal.

„Kvalitních informací?“ zeptal se špion podezíravě. Někdy měl opravdu pocit, že Brumbál ani netuší, jakému nebezpečí se pro něj vystavuje.

„Velmi kvalitních,“ potvrdil ředitel tiše a podle ponurého výrazu na jeho tváři mohl Severus snadno usoudit, že starý muž skutečně plánuje zradit své lidi.

Hořce si povzdechl a zahleděl se do šálku s čajem.

„To je to opravdu tolik důležité?“ zeptal se nakonec tiše.

„Jsme bez tebe jako slepí,“ zkoušel Brumbál hrát na jeho ješitnost.

„Bude trvat dlouho, než se opět dostanu ke kvalitním informacím. Možná se mi to nepodaří vůbec,“ zkusil to Severus ještě naposledy.

„Zcela důvěřuji tvým schopnostem,“ zareagoval na to ředitel s úsměvem a dolil mu teplý čaj.

Mistr lektvarů se na něj zlostně zamračil. Ale přestože byl chováním starého muže značně podrážděný, v těle se mu pomalu začínalo probouzet vzrušení. Relativně poklidný mezičas jeho života právě končí a on se brzy opět stane jedním z nejdůležitějších členů Řádu -  i kdyby měl při tom snad zemřít!

14. Kapitola - Zmijozel vs. Zmijozel