12. Kapitola - Tajemství Ginny Weasleyové

A/N: Tak jste se konečně dočkali :-) Dvanáctá kapitolka je tu! Ohromně se těším na vaše komentáře, tak doufám, že jich necháte více než posledně;-) Myslete na to, že autorka přece jen potřebuje nějakou tu vnější motivaci:-)

Užijte si to!

12. Kapitola – Tajemství Ginny Weasleyové

„Harry,“ vydechla úlevně Hermiona, když se k nim konečně připojil ve Velké síni, „už jsem si myslela, že nedorazíš. Jsi v pořádku?“

Mladý hrdina se mírně zamračil. Je na něm snad vidět, že se před chvílí na chodbě téměř nervově zhroutil?

„Jistě. Neměl bych být?“

„No…“ začala rozpačitě dívka a očima zabloudila ke svému zrzavému příteli a k novinám, které držel v ruce.

„Ach tak,“ vydechl Harry a přisedl si k nim. Vůbec si nebyl jistý, jestli má dnes ještě sílu číst o včerejším útoku v novinách. „Je tam něco o mně?“ zeptal se nakonec rezignovaně.

„Ne, to ne,“ odpověděl Ron a pečlivě ho sledoval. „Ale o útoku na Příčnou ulici.“

„Takže jsme mysleli…“ začala opět Hermiona, ale Harry jí rychle přerušil:

„Nebyl jsem tam.“ Tím popřením překvapil sám sebe.

„Nebyl?“ nevěřila jeho kamarádka.

„Ne,“ zareagoval důrazně a vlastně byl za tuto svou malou lež opravdu rád. Nestál o jejich péči či lítost.

„To je dobře, kámo,“ usmál se Ron a natáhl k němu ruku s novinami. „Podle toho, co tu píšou, to bylo opravdu drsné.“

"To si ani nedokážeš představit," pomyslel si Harry smutně a přijal podávaného Denního věštce. Očima jen zběžně přejel po obrázcích zničené ulice a titulcích typu:

Masakr na Příčné ulici!

…

Známá majitelka obchodu s oděvy zemřela při útoku!

…

Bystrozorové truchlí nad ztrátou několika členů!

…

Samozřejmě se nikde nepsalo o tom, že většina z toho se nemusela stát, pokud by bystrozorové reagovali přiměřeně a byli patřičně vycvičení. Zveřejnění takové skutečnosti si Ministerstvo kouzel nemohlo dovolit. Stejně tak se nikde nepsalo o pomoci členů Řádu. Harry nakonec noviny s pohrdavým odfrknutím odhodil a zvedl se od stolu.

„Ty nebudeš jíst?“ reagovala na to Hermiona.

„Přešla mě chuť,“ zavrčel jejím směrem a vydal se svižným krokem z Velké síně. Možná by se mohl zastavit v kuchyni jen na trochu kávy. Teď by mu přišla neskutečně vhod a opravdu ho dráždilo, že se u studentských stolů nepodává.

„Harry,“ zastavil ho u východu starý laskavý hlas, „mohl bys jít se mnou?“

Všechny svaly se v Harryho těle napjaly. Celý strnulý se obrátil směrem k řediteli.

„Nemohl,“ zavrčel, přestože si dobře uvědomoval, jak je jeho malá vzpoura pošetilá.

„Prosím?“ otázal se Brumbál a zkoumavě se na něj podíval.

„Právě si jdu pro kávu,“ odsekl Harry pravdivě.

Starý muž se na něj jen usmál a laskavě odpověděl:

„Slibuji ti, že u mě v kanceláři jí budeš mít, kolik budeš chtít.“

Mladý hrdina ještě chvíli stál s rukama založenýma na hrudi a pevně napjatými rameny, nakonec se však vzdal. S Brumbálem stejně dříve či později mluvit musel a nemělo žádný smysl to odkládat.

„Dobrá,“ vydechl tedy, ale na ředitelův pochvalný úsměv se zamračil. Neměl žádnou náladu na jeho manipulace.

Celou cestu do Brumbálovy pracovny mlčel a převracel si v hlavě, co všechno by chtěl tomu starému bláznovi říct. Avšak když se tam konečně dostali a on stiskl v rukou hrneček naplněný silnou kávou, nedokázal nic z toho říct nahlas. Ať už byly ředitelovy manipulace jakékoliv, stále to byl ten stejný starý pán, který s ním v prvním ročníku jedl Bertíkovy fazolky. Byl to jeden z mála lidí, kteří mu nahrazovali rodinu, a on ho měl rád i přes všechny jeho chyby.

Harry se zhluboka napil teplého nápoje a vzhlédl k Brumbálovi, který ho stále pečlivě pozoroval.

„Omlouvám se,“ řekl mu starý muž, když se jejich pohledy střetly.

Harry si odfrkl a ironicky nadzvedl koutek úst.

„Zase?“ zašeptal.

„Musí to tak být,“ klidně zareagoval Brumbál.

„Říká kdo?“ nechtěl se jen tak nechat mladý hrdina.

„Harry,“ povzdechl si tiše ředitel a naklonil se k němu trochu blíž, „jsem starý, moc starý. V mém věku už může každý den být ten poslední.“

Mladík překvapeně zamrkal. Samozřejmě věděl, že je Brumbál hodně starý, ale z neznámého důvodu ho nikdy nenapadlo, že by mohl brzy zemřít. Vždyť to byl stále ten nejmocnější kouzelník!

„Nikdo neví,“ pokračoval ředitel, „jestli opustím tenhle svět dnes, zítra, za týden či za rok. Ale podstatné je, že až ten den přijde, ty musíš být připravený.“

"Aha," pomyslel si Harry v duchu a podezíravě přimhouřil oči, "tak sem ty řeči vedou.“

„Nechceš mi na to něco říct?“ vyzval ho Brumbál, když nijak nahlas nezareagoval.

„Neumím vést lidi a ani nechci.“

„Včera sis vedl dostatečně dobře.“

„Dostatečně dobře?“ zopakoval mladý hrdina nevěřícně a nevesele se zasmál. „Kolik mrtvých lidí znamená dostatečně dobře?“

„Jsme ve válce, Harry,“ tiše odpověděl ředitel. „Ztráty na obou stranách jsou nevyhnutelné.“

„Jasně,“ zavrčel oslovený. Pravda byla, že něco takového rozumově dávno věděl. Ale bylo něco jiného vědět, že umírají lidé a vědět, že lidé umřeli pod jeho velením.

„Popravdě,“ pokračoval Brumbál a ignoroval Harryho mračení, „mě celkem překvapilo, že ses nepřišel zeptat, o které členy Řádu jsme přišli.“

Po tom oznámení mladý hrdina překvapeně ztuhnul. Něco takového by ho přece mělo zajímat, že ano? Jenže on to celou svou duší vědět nechtěl. Nechtěl se posunout z matného tušení, že pod jeho velením umřeli lidé, do reality s konkrétními jmény a tvářemi.

„Justina Taylorová byla zasažena smrtící kletbou, když se snažila vynést raněné z ulice,“ začal Brumbál bez toho, aby čekal na Harryho výzvu. Ten pevně sevřel oční víčka a roztřesenýma rukama objal teplý hrnek. V mysli se mu proti jeho vůli objevila tvář sympatické mladé dívky, kterou naposledy viděl, když jí poslal pro sanitky.

„Edward Dooley,“ pokračoval ředitel a v Harryho mysli se okamžitě objevila tvář postaršího kouzelníka, který se s ním často dohadoval, „upadl do bezvědomí a vykrvácel dříve, než se k němu dostala pomoc. Lee Jordan,“ přišlo další jméno a mladík pevně stisknul zuby, „bojuje v současné době u svatého Munga o život.“

V kanceláři se rozhostilo ticho a Harry pomalu otevřel oči.

„To je všechno?“ zašeptal chraptícím hlasem a ředitel klidně přikývl. Harry se cítil nepříjemně zmatený. Bylo mu ohromně líto Taylorové a Dooleyho a jejich rodin a stejně tak zuřivě doufal, že Lee přežije, ale přesto… Přesto se mu najednou ulevilo. Celou tu dobu se snažil vší silou bránit představě desítek mrtvých a neskutečně se bál, že mezi zesnulými bude někdo jemu blízký. Žádná z jeho hrozivých představ se nenaplnila.

Taylorová i Dooley byli mrtví a stejně tak mnoho bystrozorů a nevinných obětí, mezi které patrně patřilo i děvčátko, jež zemřelo jeho chybou. Při té představě se mu chtělo zvracet a v hrudi se usadil svíravý pocit, který odmítal zmizet, ale stále tu bylo to „přesto“. Přesto, přes všechny ty hrůzy, se mu teď ulevilo. Bylo to špatné? Bylo to necitlivé k těm, co zemřeli?

„Na vědomosti, že to mohlo dopadnout mnohem hůř, není nic špatného,“ prolomil Brumbál jeho zaryté mlčení, jakoby mu četl myšlenky.

Jenže Harry se nemohl zbavit pocitu, že to špatné bylo. Až už chtěl nebo ne, stával se z něho člověk, který více myslí na úspěch bitvy než na jednotlivce.

„Budeš výborný vůdce,“ řekl mu ředitel uklidňujícím hlasem a Harry se málem rozbrečel. On přece vůbec nechtěl být vůdce.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Zbytek soboty ubíhal jako zahalený v mlze. Harry prostě nebyl schopný opravdu se odpoutat od všech svých černých myšlenek a svíravý pocit v hrudi stále zůstával. Přátelé jeho rozpoložení nebyli schopni pochopit, a tak se nakonec zavřel se svými úkoly v ložnici.

Všechnu energii vložil do udržení pozornosti na učivu a k večeru si s překvapením uvědomil, že se to vyplatilo. Nejenže za jeden den konečně dohnal většinu úkolů, ale také to byl způsob, jak udržet nežádané myšlenky v pozadí.

Skutečný problém však nastal, když se jeho spolubydlící začali ukládat do postelí. Harrymu bylo jasné, že s hlavou plnou děsivých obrazů nemá cenu pokoušet se o spánek. Ležel tedy nějakou dobu klidně na posteli, pozoroval stíny, které vytvářelo měsíční světlo, a čekal, až všichni tvrdě usnou. Pak se tiše zvedl, nazul si boty, přehodil přes sebe teplý plášť a vydal se putovat chodbami.

Brzy mu však došlo, že ani příliš nechtěl bezcílně bloudit po hradu. Ve skutečnosti chtěl navštívit jednu konkrétní osobu. A přestože bylo možné, že ho ta osoba pošle zpět do věže a ještě mu strhne body, musel to zkusit. Přece jen byl Nebelvír.

Snape byl vzhůru, a když Harry tiše zaklepal na dveře do jeho komnat, pustil hon dovnitř bez jakýchkoli otázek.

„Špatné sny?“ zeptal se, když se oba usadili v křeslech.

Harry zakroutil hlavou a s povzdechem odpověděl:

„Ne, ani jsem nezkoušel spát.“

Snape chápavě přikývl.

Chvíli oba jen tiše seděli a pozorovali mihotající plameny v krbu. Pak se Harry pomalu zvedl a přešel ke křeslu druhého muže, kde si klekl. Jeho spolubojovník odtrhl oči od ohně a sklopil je k němu. Nějakou dobu si ho vážně prohlížel, nakonec se sklonil a jemně ho políbil.

Harry potěšeně vydechl. Ani si netroufl doufat, že by muž mohl mít znovu náladu na sex s ním. Přece jen spolu spali včera a navíc byl střed noci.

O několik příjemných chvil později byli oba nazí. Harry klečel opřený rukama o křeslo a nechával se znovu a znovu naplňovat Snapeovým penisem. Po celém dni zahaleném mlhou temných myšlenek se konečně cítil opět naživu. Vůbec nechápal, jak se s tou bolestí a svíravým pocitem dokázal vypořádat dřív – bez sexu a bez Snapea. Teď se to zdálo téměř nemožné.

Nakonec se mu jakékoliv myšlenky úplně vytratily z hlavy, jak stoupal na vlně vzrušení přímo k mohutnému orgasmu. Tentokrát ani nestačil vnímat, kdy vyvrcholil jeho milenec.

----------------------------------------------------------------------------------------

„Doufám, že nebudeš vyžadovat sex každý den,“ promluvil Snape, když se už oba stačili trochu vzpamatovat. Leželi vedle sebe před krbem na oblečení, které ze sebe předtím téměř strhali, a nechávali se zahřívat teplem sálajícím z krbu.

„Chceš říct, že bys to nezvládl?“ škádlil ho Harry. Nemohl si pomoct. Konečně se cítil uvolněně, a tak měl dobrou náladu.

„Není mi sedmnáct, Pottere,“ zavrčel starší muž, „a mám taky jiné povinnosti. Ne jen sex s tebou.“

„Sex se mnou je pro tebe povinnost?“ zeptal se Harry uraženě a prudce se posadil.

„Jistě,“ vážně přikývl bývalý špion, „copak nevidíš, jak jsem z toho zničený?“

„Blbče,“ rozesmál se Harry a přetáhl ho jemně tričkem, které si právě chtěl obléct.

„Mohl by ses někdy chovat přiměřeně svému věku?“ zeptal se Snape ztrápeně, ale Harrymu se zdálo, že se ve skutečnosti snaží nepřidat k jeho smíchu.

„To právě dělám,“ odsekl tedy vesele a vtiskl na přísná ústa rychlý polibek.

Tím vyvedl z míry jak sebe, tak Snapea. Ono přece jen bylo něco jiného líbat se během sexu či těsně před ním a líbat se bez sexuálního podtextu. Bývalý špion trochu ztuhnul a překvapeně se na něj podíval, zatímco Harry si rychle začal natahovat tričko, které stále držel v rukou. Byl to jediný způsob, jak zamaskovat svou červenající se tvář.

Přes šustění trička neslyšel, že se starší muž také zvedl, a tak ho trochu překvapilo, když ho uviděl, jak celý nahý klidně stojí nad hromadou oblečení a vybírá si z něj to své. Byl to zvláštní pohled. Možná dokonce určitým způsobem intimnější než samotný sex. Ještě předevčírem by Harryho rozhodně ani nenapadlo, že uvidí upjatého Mistra lektvarů, jak se nahý prochází po místnosti.

Pochopitelně nechtěl, aby si Snape všiml, jak zvláštní pro něj tahle situace je, a tak raději zatřepal hlavou a pokračoval v oblékání.

„Takže já půjdu,“ řekl trochu nejistě, když byl konečně hotov. Odcházet od Snapea po sexu pro něj byla zatím čerstvá zkušenost.

„Dej si cestou pozor,“ zareagoval na to starší muž, který dokončil oblékání už před nějakou dobou. „Nerad bych, aby tě odtud viděl někdo v tuhle hodinu odcházet.“

„Samozřejmě,“ přikývl Harry.

Ještě jednou zkontroloval, že má všechny své věci, a s přáním dobré noci se opět vydal do studených chodeb. Když té noci už podruhé zalézal do své postele v nebelvírské věži, začínalo na východě pomalu svítat. Tentokrát mu však ponocování rozhodně stálo za to – cítil se neobvykle spokojený.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Přestože šel spát velmi pozdě, probudil se mezi prvními. Ani skvělý sex nedokázal zahnat všechny starosti a noční můry. Stále se ale cítil mnohem lépe než v sobotu. Sešel do poloprázdné Velké síně a s chutí se pustil do jídla. Včera toho příliš nesnědl, a proto byl teď neuvěřitelně hladový.

Byl přibližně v polovině snídaně, když do síně svižným krokem vešel jeho nový milenec. Jejich pohledy se na moment střetly a Harry hned ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. Tenhle temný, odtažitý a chladný muž, před kterým se všichni studenti krčí, byl jeho milenec! A navíc naprosto úžasný milenec!

Opět byl Harry něčím výjimečný. Ale nejenže o tom tentokrát nikdo neměl ani tušení, tentokrát to navíc bylo také něco, na co byl pyšný.

"Ano," pomyslel si Harry s úsměvem, "spím se Snapem a jsem na to zatraceně pyšný!"

„Na co se tak řehníš?“ vytrhl ho z myšlenek Ronův hlas a on si teprve teď uvědomil, že stále hledí na stejné místo, přestože Snape už tam dávno není.

„Ale na nic,“ odbyl kamarádovu otázku mávnutím ruky a vší silou se snažil nerozesmát při představě, že by Ronovi zopakoval, co mu v tu chvíli běželo hlavou. Bylo celkem možné, že by takovou větou přivodil svému příteli i přes jeho mládí infarkt.

Velká síň se postupně začínala zaplňovat a během chvíle už u všech stolů panoval čilý ruch.

„Jdeme po snídani s Ronem do knihovny,“ začala Hermiona a zrzek za jejími zády udělal na Harryho protáhlý obličej. „Nechceš se k nám připojit?“

Mladý hrdina chtěl nejdříve odmítnout, ale když viděl její nadějný výraz, změnil názor. Konec konců více času stráveného s přáteli mu neuškodí.

„Jo,“ zamumlal tedy, „rád.“

Hermiona se na něj zářivě usmála a Ron s plnými ústy nadšeně zahuhlal:

„Super.“

Pomalu se chystali ke společnému odchodu, když Harryho zastavila jemná ruka na paži.

„Harry,“ oslovila ho nejistě Ginny, „mohla bych s tebou mluvit?“

Celé trio se zastavilo.

„Jistě,“ odpověděl mladík nakonec. „O co jde?“

„Tady ne,“ zašeptala dívka a hodila pohledem po Ronovi s Hermionou, kteří je zmateně sledovali. „Mohli bychom jít někam, kde budeme sami?“

„Ehm, jo,“ vykoktal ze sebe Harry, „tak dobře.“

Neměl tušení, co tak soukromého by mu Ginny mohl chtít, ale dobře si pamatoval na Tajemnou komnatu, a tak nechtěl jakékoliv její tajemství podceňovat. Domluvil se s Ronem a Hermionou, že za nimi do knihovny dorazí o něco později, a pak se společně s Ginny vydal do jedné z prázdných učeben.

„Dobře,“ řekl Harry, když za nimi zavřel dveře. „Co se děje?“

A protože dívka vypadala opravdu nejistě, pokusil se jí povzbudit mírným úsměvem.

„Potřebuju, abys předstíral, že spolu chodíme,“ řekla Ginny rychle, pak si nervózně skousla spodní ret.

Mladý hrdina jen mírně nadzvednul obočí. Už ani nedokázal být pořádně překvapený. Byl jen rád, že nejspíš nešlo o nic až tak vážného.

„Jsem gay, Ginny,“ řekl klidně, „a každý to ví.“

„O to líp,“ zareagovala nepředvídatelně dívka. „Alespoň potrvá déle, než nás začnou podezírat.“

Harry se podrbal na hlavě.

„Tak teď už to vůbec nechápu,“ přiznal.

„Šlo by jen o to,“ vysvětlovala netrpělivě dívka, „abychom odcházeli často společně, takže když už se po nás bude někdo shánět, napadne je, že jsme spolu.“

Mladý hrdina se zamyšleně podíval na dívku před sebou. Už nejspíš chápal, co přesně po něm chtěla. A pravda byla, že také jemu by přišlo vhod, kdyby pokaždé svým přátelům nemusel vysvětlovat, kde byl. Obzvlášť teď, když mohl velice příjemným způsobem trávit čas se Snapem.

„Souhlasíš?“ tlačila na něj Ginny a nervózně přešlapovala z nohy na nohu.

Bylo jasné, že důvod, pro který potřebuje krýt, není úplně v pořádku.

„Proč ode mě něco takového chceš?“ zeptal se Harry.

„Prostě chci mít klid,“ odsekla dívka trochu útočně.

„Tomu moc nevěřím,“ zareagoval na to klidně a jeho zvědavost začínala pomalu stoupat. Jaké měla ta holka tajemství?

„Proč ne?“ dohadovala se. „Ty přece taky chceš být občas sám.“

„Ginny,“ povzdechl si Harry, „nebudu krýt něco, o čem nic nevím. Jestli to po mně chceš, musíš mi říct pravdu.“

Dívka však mlčela, a tak se vydal ke dveřím. Dříve než je stačil otevřít, prolomil ticho pevný hlas:

„Chodím s Dracem.“

Harry se k ní prudce otočil.

„S Malfoyem?“ vyhrkl nevěřícně. Tohle ho tedy dokázalo překvapit.

„Znáš snad nějakého jiného?“ otázala se kysele, pak jí však došlo, že po Harrym něco chce. Mnohem mírněji dodala: „Jo, s Dracem Malfoyem.“

„No,“ začal Harry rozpačitě, „to mi nepřipadá zrovna rozumné.“

A popravdě řečeno se mu to nezdálo ani příliš uvěřitelné. Weasleyová a Malfoy? To bylo téměř jako Romeo a Julie.

„Věděla jsem, že budeš reagovat takhle!“ začala se zlobit Ginny. „Všichni takhle budou reagovat! Ale to, že je ze Zmijozelu, nutně neznamená, že je špatný!“

„Samozřejmě to, že je ze Zmijozelu, neznamená, že je špatný. To vůbec ne,“ uklidňoval jí Harry a myslel při tom na Snapea a Dereka s Gregorem, „ale to, že je Malfoy…“

„Jsi pokrytec jako všichni ostatní!“ nenechala ho dokončit. „Ty taky přece pořád tvrdíš, že nejsi stejný jako tvůj otec!“

Harry překvapeně zamrkal. Vůbec teď neměl na mysli, že Draco Malfoy byl stejný jako jeho otec, i když podoba tam nepopiratelně byla. V každém případě však bylo podstatné, že Malfoy byl z temné rodiny. Z rodiny Smrtijedů. A ať už si to mladí milenci chtěli připustit či ne – to bylo v současné době opravdu důležité.

„Ale když mi nechceš pomoct, tak nepomáhej!“ skončila mezitím dívka a měla se k odchodu.

„Počkej, Ginny!“ zastavil jí, protože se přece jen cítil trochu pokrytecky. Vždyť on sám měl za milence muže, kterého by mu nikdo nevybral. „Pomůžu ti!“

„Vážně?“ zeptala se nevěřícně.

„Jo,“ důrazně přikývl, „ale nejdřív si chci s Malfoyem promluvit.“

„Dobře, to by šlo,“ souhlasila a pomalu se začínala usmívat. „Díky.“

„Zatím nemáš moc za co,“ upozornil jí také s úsměvem. Ginny však nad tím jen mávla rukou, pak mu ještě jednou poděkovala, políbila ho na tvář a radostně vyběhla ze dveří.

Harry na moment strnul a díval se na pootevřené dveře. Měl nepříjemný pocit, že slíbil něco, čeho bude později litovat.

Pokračování: 13. Kapitola - Mezičas