11. Kapitola - Tohle je válka!

A/N: Tak a je tu jedenáctá kapitolka a s ní také trošku depresivnější obsah. Doufám však, že i přesto (nebo právě proto;-)) si jí užijete.

Každému, kdo ještě nečetl doprovodnou povídku "Věci, na kterých záleží", to vřele doporučuju - ne že by byla podstatná pro další děj, ale věřím, že si její čtení užijete a budu ráda, když přidáte komentář či jí ohodnotíte :-)

No, a teď už hurá do čtení! :-) ... a nezapomeňte nechat komentík ;-)

GrayLady

Děj je (asi) nevhodný pro osoby mladší 15-ti let!

Z konce deváté kapitoly…

„Už půjdu,“ klidně mu oznámil muž. „Nemusíme přijít společně.“

„Jasně,“ zahuhlal Harry nezřetelně, zatímco si přetahoval tričko přes hlavu. Sice by ocenil, kdyby na něj Snape počkal, ale rozhodně mu to nebude říkat. Zřetelně souhlasil s tím, že nemají žádný vztah.

Jakmile osaměl, hlasitě zaklel. Jestli ho jednou nezabije Voldemort, tak tahle Brumbálova předvolání určitě.

Avšak když o pár vteřin později spěchal k jednomu z krbů napojených na letaxovou síť, usmíval se. Sex se Snapem by rozhodně mohl být nečekaně dobrý.

11. Kapitola – Tohle je válka!

Svižným krokem téměř doběhl do místnosti, kterou učitelé a případně jiní dospělí mohli využívat k letaxovému spojení. Z tašky vylovil přenosový prášek, který poslední dobou nosil stále při sobě, a vhodil ho do krbu, aniž by nějak výrazně zpomalil. Už tak bylo v podstatě jisté, že na nečekanou schůzi dorazí mezi posledními a jako nejmladší člen Řádu si to nemohl dovolit.

Ve chvíli, kdy se chystal skočit do zelených plamenů, ho však zarazilo pevné uchopení jeho paže. Vrchní část těla se mu zastavila téměř na místě, zatímco nohy ještě chvíli pokračovaly v běhu. Bylo pochopitelné, že téměř ztratil rovnováhu.

„Profesore Brumbále?“ vypravil ze sebe zadýchaně, jakmile rozpoznal osobu, které ocelový stisk patřil.

„Nemáme moc času, Harry,“ začal starší muž bez pozdravu nebo vysvětlení svého chování.

Mladý hrdina jen překvapeně zamrkal a zmateně převzal několik pergamenů, které mu ředitel vrazil do rukou.

„Smrtijedi zaútočili na Příčnou ulici a reakce bystrozorů byla bohužel zcela nevhodná. Spustili ochranná zařízení a nad celou oblastí se vytvořila dlouhodobá bariéra. Nikdo se nemůže přemístit dovnitř ani ven.“

„Ech…“ vydechl Harry, protože předpokládal, že se od něj očekává nějaká reakce. Vůbec ale netušil, proč mu Brumbál všechny ty informace sděluje právě teď a tady.

„Mnoho kouzelníků včetně bystrozorů je zraněno,“ pokračoval starý muž naštěstí bez vyčkávání. „Smrtijedi si samozřejmě vzali rukojmí. Celá situace je velice nešťastná, ale věřím, že to zvládneš.“

„Co?“ vyhrkl Harry, a pak více vyděšeně přidal: „Co zvládnu?!“

„Je mi to líto, Harry,“ zareagoval ředitel a zdálo se, že to myslí opravdu vážně. „Musím jít ihned na ministerstvo.“

„Ale vždyť jste mohl teď jít se mnou a všem to říct!“ hádal se mladík. Poprvé po dlouhé době se cítil neskutečně vyděšený. Opravdu po něm ředitel chce, aby vedl všechny ty lidi do bitvy?!

„Říkal jste, že až po Vánocích!“ prosil zoufale.

„Na tohle teď není čas,“ přerušil ho Brumbál prudce a nesmlouvavě. „V rukách máš plány předpokládaného rozmístění Smrtijedů a jejich zajatců. A teď už běž!“

S posledním příkazem ho ředitel strčil do plamenů, do nichž moment před tím vhodil letax, a poslal ho na Grimmauldovo náměstí.

„Je mi jen sedmnáct,“ zašeptal Harry tiše na protest, ale bylo mu jasné, že tentokrát je to skutečně marné. Právě vypadl z krbu do místnosti plné lidí a Brumbál ho už dávno slyšet nemohl.

"Tak jen do toho, Harry," snažil se alespoň sám sebe v duchu povzbudit, "stejně nemáš na výběr."

Svižně se prodral mezi kouzelníky, kteří nervózně řešili, co může být příčinou tohoto setkání, a vystoupal na první dva schody vedoucí do patra. Byl to jediný způsob, jak vidět všechny přítomné.

„Prosím…,“ začal nervózně, „prosím pozor.“

Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Dokonce ani členové Řádu stojící jemu nejblíže se neotočili. Nervózně přešlápl z nohy na nohu. A pak, jakoby do něj uhodil blesk, mu konečně došlo, že jeho váhání a nejistota můžou způsobit smrt mnoha lidí. Srdce se mu rozbušilo a v žilách rozproudil adrenalin.

„Ticho!“ zakřičel z plných plic a skutečně – všichni okamžitě ztichli a obrátili svou pozornost na něj.

„Brumbál musel na ministerstvo, takže sem nepřijde,“ oznámil stručně klidnějším hlasem.

Bohužel tato zpráva měla za následek opětovné hlasité mumlání. V Harrym se pomalu začal probouzet vztek. Tohle byli dospělí lidé, kteří měli být připraveni na válku? Vždyť se chovali jako puberťáci.

„Tak dost!“ zařval znovu. „Ještě mluvím já! A dokud neskončím, nechci slyšet jedno jediné slovo! Na vaše dětinské stížnosti teď není čas! Je to jasné?“

„A to si jako myslíš…“ začal jeden ze starších členů.

„Buď drž hubu, Jonesi,“ přerušil ho Harry rázně, „nebo vypadni.“

Členové Řádu si mezi sebou začali vyměňovat zmatené a nevěřícné pohledy, ale nikdo se už neodvážil promluvit nahlas.

„Dobrá,“ začal mladík znovu a cítil, jak mu srdce zběsile buší, jakoby právě uběhl maraton, „a teď k věci. Smrtijedi zaútočili na Příčnou ulici a bystrozoři bohužel…“

-------------------------------------------------------------------------------------------------

V každém případě trvalo zbytečně dlouho, než se dokázali rozdělit do párů, postupně přemístit na různá stanoviště nedaleko Příčné ulice a dojít na smluvené místo – do Děravého kotle. Někteří členové totiž považovali za nutné odporovat každému z jeho rozhodnutí bez toho, že by měli rozumný protinávrh, jiní odmítali reagovat na příkazy tak mladého vůdce a další se prostě rozhodli neúčastnit bitvy pod vedením sedmnáctiletého kluka.

„Brumbál je blázen.“

„Ano, Snape,“ povzdechl si Harry rezignovaně, „tvůj názor už jsem slyšel několikrát a rozhodně s ním souhlasím.“

On a Mistr lektvarů tvořili samozřejmě dvojici společně. A protože by svou přítomností každý z nich mohl vzbudit nežádoucí pozornost, byli oba zamaskovaní Mnoholičným lektvarem. Právě se snažili nenápadně přesunout do Děravého kotle.

„Tvá schopnost v nalézání problémů je skutečně obdivuhodná, Pottere,“ pokračoval bývalý špion. „Jak ses mohl stihnout dostat do něčeho takového během těch pár minut, co jsem tě nechal o samotě?“

„Mám pro to zvláštní nadání,“ konstatoval Harry s pokrčením ramen. Právě teď se odmítal jakkoliv rozčilovat či litovat, ale až se příště uvidí s Brumbálem, rozhodně mu to vytmaví. Nebylo správné, aby ředitel ohrožoval životy nevinných lidí jen proto, aby Harrymu poskytl „školu života“.

Jakmile vešli do Děravého kotle, obklopil je pach krve a spáleného masa. Na židlích, stolech i zemi leželi zranění lidé a mezi nimi zmateně pobíhali ti, kterým se zatím nic nestalo.

„Kde je Brumbál?“ vyštěkl na ně hned jeden z lehce zraněných bystrozorů a Harry si povzdechl.

„Brumbál je na ministerstvu,“ oznámil klidně, ale hlasitě.

„On nepřijde?“ zděšeně vyhrkl jeden z nezraněných.

„Ne, zatím ne,“ reagoval Harry a snažil se rychle zmapovat situaci. Vypadalo to, že zranění skončili právě tady, protože je nebylo jak převést. Krb podle všeho také nefungoval.

„A kdo všechny ty lidi teda vede?“ znovu se zeptal stejný bystrozor a rukou ukázal na rozrůstající se skupinu členů Řádů.

„Já je vedu,“ odpověděl Harry důrazně a opravdu doufal, že nebude následovat dlouhá diskuse ohledně jeho kompetencí. Také proto okamžitě změnil téma:

„Jak vypadá situace?“

Žádné odpovědi se však nedočkal. Všichni přítomní jen sklopili oči k zemi a zarytě mlčeli.

„Zbabělci,“ ozvalo se tiché zašeptání za Harryho zády a mladý hrdina se na svého spolubojovníka zamračeně otočil. Rozhodně by nebylo efektivní rozpoutávat teď jakékoliv hádky.

„Jak odvážíte zraněné?“ zkusil zjistit jinou informaci.

„Nemáme jak, pane,“ přišla po chvíli odpověď od mladého bystrozora. „A nemáme teď ani žádného vůdce.“

Harry se zamračil. Copak neměli vlastní mozky? Pak se rozhlédl po místnosti. Zdálo se, že někteří z vážně zraněných svůj boj o život už prohráli a mnohým příliš času nezbývalo. Otočil se na Snapea.

„Mudlovské sanitky?“ navrhl stručně.

Bývalý špion krátce přikývl a suše zkonstatoval:

„V tuto chvíli to považuji za jediné řešení.“

Pak také přejel očima po všech přítomných a dodal:

„Zařídíš to a já obhlédnu situaci.“

Harry stihl jen rychle přikývnout. Na jakékoliv zdržování nebyl čas. Ale když viděl, jak jeho spolubojovník a téměř milenec mizí s několika lidmi ve vchodu do Příčné ulice, bylo mu úzko.

„Taylorová!“ zavolal na jednu z členek Řádu. „Vezměte si někoho k sobě, utíkejte k nejbližší telefonní budce a přivolejte sem sanitky.“

„Ale vždyť…“

„Hned!“                                                                                                                                                       

Pak se rozhlédl po místnosti a byl více než spokojený, když zjistil, že většina bojovníků již začala pomáhat se zraněnými. Profesorka McGonagallová přeměňovala nosítka z čehokoliv, co jí přišlo pod ruku, bratři Weasleyovi na ně opatrně přenášeli zraněné a ostatní se snažili ošetřit spáleniny, řezné rány a zlomeniny.

„Remusi,“ oslovil svého bývalého učitele, „potřebuji, aby sis vzal na starost převoz raněných.“

Vlkodlak pokýval na souhlas a vyčkával na bližší informace.

„Brzy by sem měly dorazit mudlovské sanitky,“ pokračoval Harry. „Je třeba na ně počkat venku nebo vynést všechny zraněné, protože mudlové tohle místo nevidí. Věřím, že jinak víš, co všechno je třeba.“

„Samozřejmě,“ potvrdil Lupin důrazně, a pak se ustaraně zamračil.

„Harry,“ začal nervózně, „prosím tě, buď opatrný. Ano?“

Mladý hrdina se na něj jen smutně usmál. Jak moc může být opatrný při bitvě se Smrtijedy?

---------------------------------------------------------------------------------------------------

„Co víme?“ zeptal se tiše Snapea o chvíli později.

„Plán rozmístění Smrtijedů, který bystrozorové sestavili dříve, než se strhla bitva, stále souhlasí. Mimo toho na ulici leží mnoho těl a nelze poznat, zda se jedná o zraněné či mrtvé.“

„Můžeme se tam někudy dostat, aniž by o nás věděli?“

Bývalý špion se zamračil.

„Pochybuji,“ zavrčel po chvíli. „Rozmístili kolem svých úkrytů vysoce účinná monitorovací kouzla. Nemyslím, že existuje způsob, jak je obejít.“

„Co budeme dělat?“ zakňučel Harry trochu zoufale. Z celého srdce si teď přál být se svými spolužáky v Bradavicích a nechat všechny válečné starosti na dospělých lidech, kteří jim rozumějí.

„To se ptáš mě, Pottere?“ neulehčoval mu to spolubojovník. „Ty jsi tady vůdce.“

„Teď mě moc neprovokuj, Snape,“ zavrčel mladý hrdina podrážděně.

Bývalý špion jen ironicky nadzvedl obočí na znamení, že si z Harryho výhružek moc nedělá. Mladík si povzdechl a složil hlavu do dlaní.

„Řekni,“ zkusil to znovu, „co myslíš, že je nejlepší řešení.“

„Počkat až ochranná bariéra zmizí,“ odpověděl Mistr lektvarů bez většího přemýšlení.

„Ale co ti rukojmí?!“ zděšeně protestoval Harry.

Snape pokrčil rameny a klidně oznámil: „Zemřou tak jako tak.“

„A co ti zranění na ulicích? Nepřežijí celý den čekání!“

„Nejspíš už jsou mrtví,“ přišla chladná odpověď.

„Ne,“ zašeptal Harry a několikrát zakroutil hlavou. „Ne, ne, ne, to nejde, ne.“

Vyskočil ze židle, na níž do té doby seděl, a začal zuřivě rázovat sem a tam.

„Uklidni se, Pottere, a uvědom si, že při útoku by zemřelo ještě mnoho dalších,“ zasyčel Snape.

Mladík se zastavil a zhluboka se nadechl. Kde sakra byl ten starý dědek! Jak mohl kdokoliv očekávat, že cokoliv takového rozhodne sedmnáctiletý kluk? Co kdyby teď s křikem vyběhl ze dveří a už se nikdy nevrátil? Překvapilo by to snad někoho?

Jenže to nešlo. Na jeho rozhodnutí tu záviselo příliš mnoho životů. A nezbývalo mu nic jiného, než se rozhodnout teď hned.

„Zaútočíme,“ vypravil ze sebe nakonec.

„Nebelvír,“ ušklíbl se pohrdavě jeho spolubojovník, ale jinak jeho volbu nekomentoval.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Po nějaké době vytvořili skupinku kouzelníků, schopných a ochotných jít do boje, a společně vymysleli efektivní plán, jak rozptýlit pozornost Smrtijedů pomocí třaskavin a zábavných výbušnin dvojčat Weasleyových. Hned poté, skrytí alespoň maskovacím kouzlem, zaútočili.

Smrtijedi měli lepší pozice a byli v přesile, ale také byli unavení, a proto dělali chyby. Členové Řádu navíc na začátku získali podstatný náskok. Už po pár minutách boje bylo osvobozeno několik prvních rukojmí a odneseni někteří zranění.

Avšak čím více byli Smrtijedi „zaháněni do kouta“, tím zuřivěji se bránili. Na obou stranách přibývalo vážně raněných i mrtvých. Naštěstí rukojmím se stále dařilo utíkat. Alespoň do doby, než přestal působit Harryho Mnoholičný lektvar.

Jakmile mladík ucítil známou bolest v oblasti žaludku, věděl, že už je pozdě. Jediné, co mu teď zbývalo, bylo nenechat se během krátké přeměny zabít. Skryl se tedy za zeď polorozbořeného obchodu a chvíli vyčkával. Vše trvalo jen pár vteřin. Poté, co ze své skrýše vyšel v podobě sebe sama, vyhledal pohledem svého spolubojovníka.

„Ty idiote,“ naznačil mu ústy okamžitě bývalý špion. On pochopitelně stále vypadal jako naprosto cizí osoba. Jedna nadávka však zdaleka nebyla jediný následek Harryho zapomnětlivosti.

„Ale, ale, kohopak to tu máááme?“ zaječela nedaleko stojící Belatrix. A mladému hrdinovi bylo jasné, že zapomenout na Mnoholičný lektvar byla ještě větší chyba, než se zprvu zdálo.

Nechtěl způsobit ještě další malér tím, že by se nechal rozptýlit rozhovorem s tou šílenou ženskou, a tak zaútočil dříve, než stačila domluvit. Hned prvním kouzlem jí způsobil hlubokou řeznou ránu na boku.

„Tak Potty si chce hráááát!“ zasyčela Smrtijedka vztekle. „Budeme si tedy hrát!“

Pak se hbitě vyhnula jednomu z Harryho kouzel a se šíleným smíchem zmizela v nejbližším domě. Vrátila se za pár vteřin a v pevném objetí před sebou držela sotva tříletou holčičku.

V Harrym by se v tu chvíli krve nedořezal.

„Tak co říkáš na můj ochranný štít, Potty?“ prohodila laškovně a několikrát na něj zamrkala. „Líbí?“

Mladík se rychle rozhlédl kolem a doufal, že očima vyhledá někoho, kdo by byl schopen mu pomoci. Všichni však byli příliš zaměstnaní bojem s ostatními Smrtijedy.

„Polož ji, Belatrix,“ řekl tedy klidně a horlivě přemýšlel, jak by jí mohl přemluvit.

„Ne,“ vzdorovitě zareagovala a dupla si k tomu nohou jako malé dítě. „Ne a ne a ne!“

Holčička vyděšeně plakala a vzlykala, po chvíli však nebylo nic slyšet. Belatrix ji umlčela.

„Pusť ji,“ zkusil to Harry znovu, „ať můžeme bojovat jen mi dva.“

Jeho protivnice se jen znovu šíleně rozesmála a vypískla:

„Ale to přece budeme bojovat jen mi dva! Ona je jen takové zpestření!“

A s těmi slovy na mladého hrdinu zaútočila. Ten útočit nemohl, protože posílat kouzla na Belatrix by bylo v podstatě to stejné jako posílat kouzla na holčičku, kterou držela. A tak se jen bránil a uhýbal.

„To není žádná zábava,“ ukončila jejich boj po chvíli Smrtijedka.

„Tak ji pusť a zábava je zaručená,“ reagoval Harry a tiše doufal, že ta ženská je skutečně až tak šílená.

„Ne, ne, ne,“ odpověděla však. „Potřebuješ motivaci. Uděláme to jinak.“

A k Harryho naprostému zděšení vyčarovala na konci své hůlky nůž, dívenku pevněji stiskla a jedním řezem jí přeťala krční tepnu. Na rukáv jí okamžitě začala prýštit zářivě rudá krev, ale ona na to nijak nedbala.

„Pusť ji!“ zakřičel Harry zoufale, ale věděl, že je to marné. Belatrix se jen šíleně smála a nechala se smáčet dětskou krví. Dobře věděl, že teď jde o čas, ale nenapadalo ho žádné řešení, které by dívence zachránilo život. Kde jsou teď všichni ti dospělí a zkušení kouzelníci? Kde? Potřebuje je tady a teď!

Belatrix dál pokračovala ve svém bláznivém pochechtávání, zatímco se dívenka pomalu přestávala hýbat a byla bledší a bledší.

„Máš ještě tak dvacet vteřin, Potty, chvátej!“ povzbuzovala ho a špičkou jazyka si hravě jezdila po zubech. „Jak se ti…“

Větu ale nedokončila. Každý z přítomných kouzelníků v tu chvíli ucítil, že bariéra bránicí přemístění zmizela.

„Tak příště!“ mrkla ještě na Harryho, pustila svou oběť na zem jako nějakou hračku a během okamžiku byla pryč.

Mladík se rozběhl k bledému tělíčku.

"Ne, ne, ne. Tohle není pravda. Tohle se neděje," běželo mu neustále hlavou, zatímco se rychle snažil zacelit hlubokou ránu, ze které stále vytékala krev. Dívka však krvácela příliš dlouho, byl příliš bledá…

Všichni Smrtijedi už byli pryč a na místo bitvy se začali přemisťovat léčitelé.

„S dovolením,“ odstrčil ho jeden od dítěte a sám si kleknul na jeho místo. Harry několik dlouhých vteřin nevěřícně pozoroval, jak se do toho drobného těla snaží navrátit život. Pak se raději otočil a vydal se pryč. V takových dnech svůj život z celé duše nenáviděl.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Přemístil se na Grimmauldovo náměstí a zcela ignoroval všechny otázky, kterými ho přítomní zasypávali. Dovlekl se do svého pokoje pro čisté věci a zamířil na chodbu do koupelny. To, že je místnost obsazená, si uvědomil, až když za sebou zavřel dveře.

Jeho pohled se střetl s černýma očima Mistra lektvarů. Muž musel přijít jen pár vteřin před ním, protože byl ještě plně oblečený. Oba byli celí špinaví od prachu a krve. Chvíli na sebe tiše hleděli a vyčkávali. Pak Snape jedním mávnutím hůlkou uzamknul a odhlučnil dveře a začal ve svém svlékání.

Harry nějakou dobu jen strnule stál na místě. Nic si v tu chvíli nepřál víc, než vlézt s tímto mužem pod horkou sprchu. Ale bylo to správné? Co všichni ti mrtví a zranění lidé? Stáhnul ze sebe potrhaný a zakrvácený hábit a přešel k zrcadlu. Přemýšlivě se na sebe zadíval, přejel si rukou po bradě, na které mu rašilo strniště, a zahleděl se do svých očí. Někdy si připadal starý, o moc starší než byl jeho skutečný věk, ale jeho vzhled nic takového nenasvědčoval. Možná jen jeho oči vypadaly příliš vážné pro sedmnáctiletého mladíka.

Zatřepal hlavou, aby odehnal chmurné myšlenky, a usoudil, že připojit se ke Snapeovi ve sprše je to nejlepší, co pro sebe může udělat. Svlékl si tedy zbytek oblečení a vešel do sprchového koutu. Starší muž ho okamžitě uchopil kolem pasu a přitáhl k sobě pod silný proud teplé vody. Poté ho opřel o zeď a divoce políbil.

Přesně to Harry potřeboval. Polibky začal vášnivě vracet a rukou zašátral po nedaleko stojícím sprchovém mýdle. Namydlil je rovnou oba, a když se pak jejich kluzká těla začala o sebe třít, slastně zavzdychal. Rukou plnou pěny sjel Snapeovi do rozkroku a dál. Dráždil jeho anální otvor, a pak pevně stisknul penis.

Starší muž ho v reakci na to prudce obrátil a zvedl mu ruce nad hlavu. Harry uvnitř sebe ucítil chladné pohlazení čistícího a lubrikačního kouzla a chvíli na to se už o vstup do jeho prdele opíral Snapeův penis. Muž nějakou dobu vyčkával, aby se ujistil, že Harry skutečně chce anální sex bez přípravy. A tak mladík zatlačil kousek proti němu. To bylo zřejmě vše, co Snape potřeboval. Pevně ho uchopil za boky a jediným prudkým pohybem do něj vnikl až na doraz.

Harrymu vyhrkly do očí slzy bolesti, ale to bylo v pořádku. Přesně to potřeboval. Starší muž začal přirážet a mladému hrdinovi pomalu stékaly slzy po tvářích, kde se mísily s kapkami vody. Už to zdaleka nebyly jen slzy z fyzické bolesti.

Po chvíli se Snape trefil do Harryho prostaty a rukou začal třít jeho penis. Nebe a peklo se pro mladíka sloučily v jedno, a tak hlasitě křičel rozkoší, zatímco tiše plakal vinou. Nakonec bouřlivě vyvrcholil, a aby poskytl patřičné uspokojení také druhému muži, nechal se na pár jeho posledních přírazů tvrdě přitisknout k chladné zdi.

Potom se oba svezli na mokrou zem a ležící na zádech jeden vedle druhého na sebe nechali dopadat roztříštěné kapky teplé vody. Ty jim jemně stékaly po zavřených očních víčkách, tvářích, mezi vlasy, po hrudi, pánvi… a pro ten krátký moment s sebou odnášely všechny starosti, výčitky a problémy.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Připadalo mu, že se celý svět zase jednou otočil vzhůru nohama, a pak zpátky. Zdálo se, že byl pryč alespoň měsíc, či že zestárl o několik let. Jenže v Bradavicích bylo druhý den ráno vše stejné, jako když je večer opouštěl. Nic se nezměnilo a žádný z jeho přátel nezestárl spolu s ním.

„Vstávej, Harry,“ vesele na něj volal Ron ode dveří, „nebo na tebe nezbude žádná snídaně!“

„Nemám hlad,“ zavrčel Harry tiše do prázdné místnosti. Jeho přítel už sprintoval po schodech do Velké síně.

Mladý hrdina zabořil obličej do měkkého polštáře a z celého srdce doufal, že včerejšek byl jen ošklivá noční můra, že ve skutečnosti nezemřeli žádní členové Řádu pod jeho velením, že včerejší bitva nepřinesla žádné nevinné oběti kvůli chybám, které udělal…

Jenže ničemu z toho ve skutečnosti nevěřil ani sám sobě. Nakonec se s vypětím sil vyhrabal z přikrývek a vydal se do koupelny. Nezbývalo mu totiž nic jiného, než pevně zatnout zuby a pokusit se přežít.

Nebelvírská věž byla prázdná a pustá. Každý byl zřejmě na snídani a mnozí z nich možná dokonce jedli venku. Sluneční paprsky probleskovaly skrz okna a vše nasvědčovalo tomu, že právě začíná jeden z posledních krásných podzimních dnů. Harry se zastavil a vyhlédl z okna, které ukazovalo část jezera a Zapovězený les. Všude se rozprostíral klid a mír sobotního rána, nikde žádné známky toho, že by ve světě právě probíhala válka, žádné známky toho, že právě dnes se mnoho rodin dozví, že přišli o své blízké.

Nakonec jen hluboce vydechl a pevným krokem se vydal za ostatními studenty. Cestou se snažil příliš nepřemýšlet nad tím, co všechno mohl dnes Denní věštec otisknout. Opravdu nepotřeboval, aby celý svět věděl, že se včerejší bitvy účastnil, ba co víc – že ji vedl!

Od Velké síně byl vzdálen jen několik metrů, když ho z chmurných myšlenek vytrhl zlomyslný smích. Harrymu přejel mráz po zádech a na vteřinu zauvažoval, že by se prostě otočil a tiše zmizel. Nebylo přece fér, aby všechny problémy potkávaly právě jeho.

„Zase vy dva,“ vydechl zklamaně, když spatřil smějící se studenty. Byli to opět Gregor s Derekem. Stáli v mezipatře na schodišti a ve volném prostoru patnáct metrů nad zemí nechali hlavou dolů vznášet jiného studenta. Harry nevěděl, o koho se jedná, ale ani na moment nepochyboval, že je to Zmijozel.

„Tentokrát ne, Pottere,“ zavrčel Gregor vztekle. „Tenhle je starší.“

Mladý hrdina na vteřinu pevně stisknul oční víčka. Proč všechny ty lidi tolik baví ubližovat si navzájem?

„Tak už ho pusťte,“ vydechl jen tiše. Neměl už žádnou sílu na to, aby se rozzlobil. Byl tak unavený.

„Pustit říkáš, jo?“ zasmál se Gregor a Derek stojící vedle něj poněkud zbledl.

„Gregu…“ začal nejistě a Harrymu došlo, čeho se obává. Nenápadně vytáhl svou hůlku.

„Dereku,“ nebral v potaz kamarádovo varování, „je to přece kouzelník.“

A s těmi slovy nebelvírský páťák jednoduše pustil svou oběť hlavou dolů rovnou k zemi. Harry přesně tohle čekal, jedním mávnutím hůlkou padajícího chlapce zachytil a bezpečně dopravil na kamennou dlažbu.

Pak jen strnule stál a zděšeně zíral na chlapce stojící nad ním. Nikdy dříve by nevěřil, že jsou něčeho takového schopní. Byl jejich chováním natolik překvapený, že netušil, jak by měl reagovat. Tohle už přece nespraví potrestání vedoucí koleje. Naštěstí právě v tu chvíli za sebou uslyšel tiché kroky, které okamžitě poznal.

„Co čumíš, Pottere?“ chvástal se dál zcela beze strachu Gregor. „Chceš nás zase prásknout McGonagallový?“

Harry se zhluboka nadechnul a schválně dostatečně nahlas odpověděl:

„Myslím, že tentokrát bude třeba předat vás přímo do rukou profesora Snapea.“

Po jeho slovech si chlapci mezi sebou vyměnili rychlý pohled a dali se na ústup. Jak Harry očekával, v tom jim zabránilo přesně mířené kouzlo bývalého špiona.

„Pospícháte snad někam, pánové?“ prolomil ticho sametový hlas.

Derek se okamžitě začal ustrašeně krčit a zděšeně vykulil oči, ale Gregor plivnul Harryho směrem a nenávistně zavrčel:

„Jsi zrádce, Pottere! A tohle…“ máchl rukou v prostoru mezi nimi, „tohle je válka!“

Mladý hrdina několikrát překvapeně zamrkal, než se nevěřícně zahleděl do očí svého spolubojovníka. Tohle byla válka? A co se potom dělo venku – za zdmi tohohle hradu?

Proti jeho vůli mu z hrdla začal unikat tichý hysterický smích, který se stával stále hlasitější. Tohle byla válka? Jak jen tomu klukovi záviděl!

Pokračování: 12. Kapitola - Tajemství Ginny Weasleyové