Věci, na kterých záleží

Chtěli byste vědět, kdo je Richard a co s ním Harry ve skutečnosti měl? Nebo jak Harry (podle mé verze) trávil prázdniny mezi pátým a šestým rokem? Přesně na tyto otázky vám odpoví následující doprovodná povídka.

Moc se těším na vaše komentáře.

Užijte si čtení! :-)

Povídka (asi) není vhodná pro osoby mladší patnácti let! (popis sexuálních scén)

Věci, na kterých záleží

Věděl, že se chová nerozumně, nedospěle a možná dokonce dětinsky, ale nemohl si pomoct. Ještě se úplně nevyrovnal se smrtí Siriuse a s obsahem té zatracené věštby. A přestože magický i fyzický trénink odváděl od nežádoucích myšlenek pozornost, potřeboval také trochu času pro sebe.

Zbýval ještě týden do jeho šestnáctých narozenin, které pro něj znamenaly zplnoletění v kouzelnickém světě a zároveň vstup do Fénixova řádu. Ke svému vlastnímu údivu si musel připustit, že ani na jedno se netěšil. Stále častěji teď toužil mít stejné dětství jako jeho přátelé a přemýšlel, jestli by se neměl líp, kdyby nikdy nezjistil, že je kouzelník.

Všechny tyto myšlenky nakonec vedly k tomu, že si vytvořil falešné mudlovské doklady totožnosti a jednoho večera se vydal do centra Londýna. Hůlku bezpečně ukryl v pouzdru na lýtku, obarvil si vlasy, make-upem zakryl slavnou jizvu a do očí si dal barevné kontaktní čočky. Samozřejmě že by ho lidé, kteří ho znají osobně, poznali, ale ti, co ho znají pouze z novin, neměli šanci. Proto upřímně doufal, že nikoho ze svých přátel či nepřátel v mudlovském Londýně nepotká. 

Vešel do metra, a protože se příliš neorientoval v názvech jednotlivých stanic a netušil, kde přesně najde památky, které by chtěl vidět, rozhodl se dojet na jednu z mála stanic, která mu něco říkala – Westminster. Westminsterské opatství by mělo být někde v centru. Nebo ne? Ve vlaku bylo hodně lidí a podle toho, že velké množství vystoupilo zároveň s ním, usoudil, že si patrně vybral správně. Přesto se trochu vylekal, když vylezl z podzemní dráhy na povrch. Všude kolem něj byla spousta lidí, spousta hluku a spousta starých domů, které vůbec nepoznával. Oddechnul si až po pár krocích, když kousek od sebe na druhé straně silnice zahlédl jednu z nejznámějších dominant Londýna – Big Ben a s ním samozřejmě celý Westminsterský palác. Historická budova byla dokonale nasvícená reflektory a proti stmívající se obloze úžasně vynikala.

Harry se cítil jako v jiném světě. A tento svět mu připadal mnohem více magický než ten, do kterého teď patřil. Užasle se rozhlížel kolem sebe a vychutnával si atmosféru velkoměsta. Kolem něj procházely davy turistů a patrně také místní obyvatelé. Chvíli se jen rozhlížel a spokojeně usmíval, pak vytáhl plánek centra, který ukořistil ze stojánku na stanici metra, a snažil se vymyslet, kam by teď měl jít.

Nakonec se vydal kolem Westminsterského opatství a malého parku s jezírkem směrem k Buckinghamskému paláci. Před palácem vystoupal na vyvýšený prostor, kde stál pomník, a pozoroval skupinky lidí, které se fotily před hlavní bránou a se strážemi na koních. Všichni vypadali tak bezstarostně. Bylo k neuvěření, že v této zemi právě probíhala válka. A přesto tomu tak bylo.

Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal nepříjemné myšlenky, a znovu se zadíval na mapu. Jediná další památka, která mu něco říkala, byl Tower Bridge, a i když se zdál podle mapy celkem daleko, rozhodl se k němu dojít.

Vydal se proto nádhernou, dlouhou, rovnou ulicí lemovanou zelenými stromy opět směrem k řece. Po několika minutách chůze došel na obrovskou křižovatku, kde panoval neskutečný ruch. Na vysokých okolo stojících domech bylo mnoho pohybujících se barevných reklam, chodníky byly plné lidí a silnice plné aut. Harry byl vším tím ruchem naprosto konsternován. Podle popisku v mapě došel na Trafalgarské náměstí.

Nějakou dobu se rozhlížel kolem, studoval všechen ten zmatek a přemýšlel, kterou cestou by měl jít. Nakonec se rozhodl pro jednu z nejmenších uliček a s úsměvem pozoroval smějící se lidi. Byla to vítaná změna oproti utiskující atmosféře Grimmauldova náměstí.

Ve chvíli, kdy už měl Tower Bridge téměř na dosah, ho zaujala hudba vycházející z jednoho z místních barů. Co však získalo jeho naprostou pozornost, byli lidé stojící před tímto podnikem – všichni byli muži. Trochu zpomalil svou chůzi a zvědavě si je prohlížel.

„Hej, mladej!“ zavolal na něj jeden z mužů před barem. „Ztratil ses?“

„Možná,“ odpověděl Harry a přišel k nim blíž.

„Tohle je gay klub,“ informoval ho další pohrdavě.

„A?“ zeptal se Harry drze a muži si mezi sebou vyměnili překvapené pohledy.

„Jsi snad gay?“ zeptal se ho ten, který na něj zakřičel jako první.

„To jsem,“ odpověděl Harry odvážně a poprvé si to tak přiznal nahlas.

Po tomto oznámení ho muži uznale přejeli pohledem a jeden z těch, kteří dosud nepromluvili, s úsměvem řekl:

„A co takhle tanec?“

„Neumím tančit,“ přiznal rozpačitě Harry. K jeho překvapení se muži rozesmáli.

„To bych se divil,“ zareagoval pobaveně ten, který ho k tanci vyzval. „Téměř každý z nás umí tančit.“

Načež Harryho bez ptaní popadl za ruku a odtáhl ho dovnitř. Sešli po dlouhých točitých a špatně osvětlených schodech. Pod nimi Harry u drsně vypadajícího chlápka zaplatil vstup, dostal na ruku zářivě růžovou pásku, a pak konečně vešli dovnitř.

V samotném klubu hrála hudba tak hlasitě, že nebylo slyšet ani slovo, a na stupňovitých pódiích se do rytmu pohybovali různě staří, často napůl svlečení, muži. Harry jen zíral. Ke své hrůze o pár vteřin později zjistil, že v něm pohled na tu svíjející se masu vyvolává vzrušení.

„Vzrušující?“ zařval na něj jeho společník, aby překřičel hudbu. V očích měl vědoucí pohled.

Harry zvládnul jen párkrát přikývnout.

„Tak jdeme tančit!“ znovu zakřičel cizí muž, pokynul hlavou směrem k parketu a vydal se tam. Hrdinovi kouzelnického světa nezbylo nic jiného, než ho následovat. Netrvalo dlouho a nechal se unést zvukem hudby a vzrušujícími pohyby ostatních.

------------------------------------------------------------------------------

Toho večera už k Tower Bridge nedošel a vůbec mu to nevadilo. Když z klubu nad ránem on a jeho společník vyšli ven, měl Harry na tváři úsměv od ucha k uchu a jeho líce byly zardělé. Nadšením skoro poskakoval.

„Říkal jsem ti, že určitě umíš tančit,“ smál se cizí muž.

„Jo,“ přitakal Harry, „něco takového jsem ještě nezažil. Díky.“

„Rádo se stalo.“

Chvíli rozpačitě stáli naproti sobě, než Harrymu s úlekem došlo, že už začíná svítat a on bude mít velký problém, pokud se co nejrychleji nevrátí domů.

„Už musím jít!“ vyhrkl trochu vyplašeně.

„Počkej,“ zastavil ho druhý muž, „přijdeš zítra?“

„Nevím,“ zalhal Harry. Popravdě plánoval tenhle nebezpečný výlet pouze jako jednorázovou událost.

„No, kdyby sis to rozmyslel,“ zareagoval neznámý a podával mu vizitku, „já jsem Richard. Bylo to dnes fajn a budu rád, když zavoláš.“

Černovlasý mladík chvíli překvapeně hleděl na ruku s vizitkou, než po ní konečně sáhnul. Tenhle sexy muž se s ním chtěl ještě vidět?

„Ehm…jo,“ vykoktal ze sebe. „Já jsem Harry. Tak… tak zatím.“

S těmi slovy se vydal k zastávce metra, kterou předtím po cestě minul. Během chůze se ještě několikrát ohlédnul a podíval se na Richarda, který stále stál na stejném místě a sledoval ho, jak odchází.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„A nyní mi dovolte,“ naplnil místnost hlas Albuse Brumbála, „abych mezi námi přivítal nového člena Řádu…“ Během odmlky, kterou do řeči vložil, se všichni naprosto utišili a Harry, který se do té doby skrýval v koutě, nervózně polknul.

„…Harryho Pottera,“ dokončil ředitel a mladík na jeho pokyn vyšel ze stínů.

Lidé sedící okolo velkého stolu v domě na Grimmauldově náměstí se na Harryho nejdříve překvapeně podívali, a pak začali nahlas protestovat. Brumbál ho informoval, že tyto hlasité protesty musí očekávat, ale stejně ho to zaskočilo. Sklopil pohled k zemi a zpocené dlaně pevně zaťal v pěst. V tu chvíli by řediteli nejraději skočil po krku za to, že ho donutil tohle snášet.

„Vždyť je to ještě dítě!“ křičela Molly Weasleyová.

„Nemá žádné potřebné znalosti!“ namítal hlasitě Pastorek.

„Bude pro nás jen zátěží a rizikem navíc!“ vztekle vykřikoval muž ve středním věku, kterého Harry neznal.

Ostatní členové Řádu přikyvovali a mumláním vyjadřovali souhlas s výkřiky, které zazněly. Severus Snape, špion Řádu, seděl opřený na židli s rukama založenýma na prsou a pohrdavě Harryho sledoval. Vztek, který mladík cítil, postupně rostl. On se přece nikoho o členství neprosil! Jejich ctěná hlava Řádu ho k tomu v podstatě donutila!

„Tak dost!“ utišil Brumbál nepříjemný mumraj jen pár vteřin před tím, než Harry stihl vztekle vybuchnout. „Pan Potter byl dnes se souhlasem ministerstva zplnoletěn a z toho důvodu jeho vstupu do Řádu již nic nestojí v cestě.“

Starý muž se tvářil přísně a všechny upřeně sledoval. Pár nespokojenců ještě něco zamumlalo, ale nikdo už si netroufl protestovat nahlas. Dokonce ani paní Weasleyová. Mladík si oddechl, opravdu nechtěl být v centru jakýchkoliv sporů.

„V každém případě,“ pokračoval ředitel, „Harry již dnes ráno podepsal magický kontrakt a jeho vstup nebyl námětem pro diskusi.“

Mnozí členové se v tu chvíli zatvářili uraženě, jiní se na mladého hrdinu začali zle mračit. Harry si povzdechl. Ať už mu Brumbál říkal předem cokoliv, on tedy rozhodně očekával trochu vřelejší přivítání. Copak ti lidé nebyli rádi, že mají bojovníka navíc?

Dokonce se ani jeho přátelé a lidé, kteří ho přes léto trénovali, netvářili zrovna nadšeně.

 "Co jim všem sakra tak vadí?" přemítal Harry v duchu a očima raději provrtával podlahu. Už měl toho zlomyslného zírání dost!

Z naštvaného dumání ho vytrhla až Brumbálova ruka na jeho zádech, která ho jemně naváděla do jediné prázdné židle. A ta samozřejmě byla přímo vedle nerudného učitele lektvarů – jak taky jinak. Harry se ani příliš nedivil, že vedle toho mastného netopýra nechce nikdo sedět. Bohužel on právě teď neměl na vybranou.

Zbytek schůze byl pro Harryho jako zlý sen. Neznal více než polovinu věcí, o kterých členové Řádu mluvili, nerozuměl plánům, které vymýšleli, nechápal souvislosti, které byly pro ostatní zjevné. Cítil se hloupě, zbytečně a příliš mladě. Celou svou duší si přál být někde jinde.

„Tak co kdybychom se na to zeptali tady mladýho?“ vytrhl ho ze zkroušených myšlenek zlomyslný hlas jednoho ze starších kouzelníků.

Harry zvedl hlavu a zmateně zamrkal. Neuvědomil si, že se už značnou dobu vůbec nesoustředí na aktuální dění a z jeho výrazu bylo každému hned jasné, že nemá tušení, o co jde.

„Říkal jsem, že je tu naprosto zbytečný,“ prohlásil další ze členů a samolibě si založil ruce na hrudi. Mnoho kouzelníků začalo přikyvovat a zle se na Harryho mračili. Ten cítil, jak rudne. Už to snad ani nemohlo být horší. Zoufale vyhledal pohledem Brumbála, avšak v těch moudrých starých očích viděl jen zklamání a výčitku, žádnou útěchu. V tu chvíli poprvé doopravdy zatoužil utéct a to nejen z té místnosti, ale z celého kouzelnického světa.

„Tedy, já osobně nemám nic proti strefování se do Pottera,“ přišla pak záchrana z nejméně očekávaného místa – ze židle po jeho levici. „Nicméně jsem přesvědčen o tom, že teď máme důležitější věci na práci.“

Mnozí kouzelníci po tomto Snapeově prohlášení zahanbeně sklopili pohledy a po pár vteřinách se opět vrátili k původnímu tématu. A přestože Harry věděl, že mu Mistr lektvarů už několikrát v minulosti zachránil život, toto bylo poprvé, kdy mu byl opravdu z celého srdce vděčný.

Během následujících minut se poctivě snažil dávat pozor. Pravdou však bylo, že kdyby se ho kdokoliv na cokoliv zeptal, stejně by nejspíš nebyl schopný odpovědět. Moc by si přál, aby tam s ním byla Hermiona. Ta by mu dokázala poradit.

Bohužel neměl příležitost pochytit něco důležitého, ale všimnul si jiné věci. On sám zdaleka nebyl jediný, kdo nedával pozor. Dobře viděl, jak jakási mladá čarodějka hledí zasněně s úsměvem do prázdna - bylo naprosto jasné, že vůbec nevěnuje pozornost vážnému tématu. Nikdo ji však neokřikoval. Rozhodně si také nemohl nevšimnout, že Mundungus s hlavou položenou na stole nepřemýšlí, ale hluboce spí. A dvojčata Weasleyova si pod stolem zřejmě prohlížela něco neuvěřitelně zábavného, protože sotva zadržovala smích. A tohle nikomu nevadilo?

Odpověď byla naprosto jasná a Harry cítil, jak v něm opět roste vztek. Čím si tu jejich nevraživost zasloužil? Nic jim přece neudělal. Jakmile schůze skončila, zvednul se svižně od stolu s jasnou představou - co nejrychleji zmizet ve svém pokoji. Chtěl být sám se svým zoufalým vztekem.

„Harry,“ zastavil ho Brumbálův hlas, „počkej ještě moment.“

Zastavil se tedy a netrpělivě vyčkával. To bylo pro ředitele naprosto typické – chtít s ním vést rozhovor v tu nejméně vhodnou chvíli. Brumbál se rozloučil se všemi ostatními, pak Harrymu pokynul a řekl:

„Pojďme do knihovny. Bude tam větší klid.“

Jakmile se za nimi zavřely dveře, pokračoval:

„Jsem zklamaný, Harry, velice zklamaný.“

"Tak tohle už na mě neplatí," pomyslel si mladík rozzlobeně a útočně si založil ruce na hrudi.

„Zklamaný tvým chováním,“ dodal Brumbál, když se nedočkal žádné reakce.

"A já jsem zase zklamaný tím vaším," hádal se v duchu Harry a opřel se zády o zeď. Měl už plné zuby těch ředitelových manipulací.

„Doufal jsem, že už jsi rozumný a dospělý mladík a že se tak dokážeš také chovat.“

"Ani na tohle vám neskočím," konstatoval si pro sebe Harry a ironicky nadzvednul obočí. Ať se jde ten dědek bodnout!

„Harry, řekni mi, co se to s tebou děje?“

Mladík zůstal opřený ve své pozici vyjadřující nezájem a dál mlčel. V duchu si však odpovídal:

"No, tak to vezmeme pěkně z kraje. Je mi šestnáct, takže si právě procházím těžkým obdobím, které se nazývá puberta."

„Vím, jak se cítíš,“ snažil se dál ředitel, „ale tímto svým chováním nic nevyřešíš.“

"Nedávno jsem přišel o posledního člena rodiny, který mi byl velmi blízký. A místo abyste mě nechal truchlit, tak jste mě proti mé vůli narukoval do armády, ve které o mě nikdo nestojí!"

„Harry, prosím, mluv se mnou,“ nasadil Brumbál prosebný tón.

"A nesmíme zapomenout ani na to, že venku po mě jde šílený vrah s tlupou přívrženců, díky nimž mám zakázáno hnout se z domu třeba jen na krok."

„No, jak myslíš,“ povzdechnul si po chvilce mlčení starý muž. „Ale tvůj rozvrh je stále beze změn. Tréninky, setkání a všechna omezení pořád platí. Nezapomeň na to.“

"Jo, vlastně pro svou mrzutost nemám žádný důvod," dokončil Harry sarkasticky svůj vnitřní monolog a tiše sledoval, jak Brumbál bez rozloučení odchází. Nesnášel svůj život!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Uběhly tři dny od Harryho prvního setkání Řádu a situace se nezdála o nic lepší. Každý den byl stejný - celý zaplněný „přípravou na válku“, jak tomu sám říkal. Vstával ráno ve tři čtvrtě na šest, protože v šest už musel být připravený na krátkou rozcvičku a následný fyzický boj muž proti muži, v němž ho trénoval Pastorek. Bystrozor byl od posledního setkání Řádu v mizerné náladě, což mladík odnášel mnoha modřinami. Nebylo nic platné, že se zlepšoval či že měl ohebné a mrštné tělo. Pastorek byl příliš dobrý a zjevně mu chtěl dokázat, že za nic nestojí.

Po rychlé snídani následovaly lekce kouzelnického boje. Cílem těchto lekcí bylo naučit se, jak co nejrychleji a nejefektivněji vyřadit nepřítele z boje. Vyučoval je bystrozor mudlovského původu, který trval na tom, aby mu říkal Matthew. Přesto se nechoval o nic více přátelsky než Pastorek. Výhodou této části tréninku však bylo, že v oblasti obranných a útočných kouzel byl Harry velmi nadaný a neuvěřitelně rychle se učil. Občas sice získal drobnou zlomeninu či spáleninu, ale mohlo to být mnohem horší.

Následovala hodinová pauza na oběd, během které se mladík sotva zvládnul osprchovat, uvařit si nějaké jídlo a sníst ho. Pak si užíval pár zbývajících minut volna u kuchyňského stolu s šálkem čaje a čekal na svou nejoblíbenější část dne - dvě a půl hodiny výuky s Remusem Lupinem, jeho nejmilejším lektorem. Probírali spolu historii válek, strategické plánování a způsoby, jak najít efektivní řešení v neobvyklých situacích. Báječné na těchto lekcích bylo také to, že byly převážně teoretické. Jeho zničené tělo mělo tedy nějaký čas na odpočinek.

Další lekce v pořadí by také nemusela být tak špatná, kdyby jí vyučoval někdo příjemnější. Byly to základy kouzelnické první pomoci a přednášela je stará nerudná lékouzelnice, která sice měla hluboké znalosti, ale vyučovat rozhodně neuměla. Během těchto hodin se Harry učil základní i pokročilé léčivé lektvary a také kouzla první pomoci jako zastavení krvácení, oprava zlomeniny, ošetření popálenin. Trénoval rozpoznávání závažnosti zranění a v případě poškození, jehož léčba byla nad jeho znalosti a schopnosti, uměl vyčarovat alespoň dočasně pomáhající pomůcky jako dlahu, gázů, led, nosítka… Musel si přiznat, že tato část tréninku ho velmi fascinuje a konečně také objevil zálibu alespoň v nějaké oblasti lektvarů.

Tím končil jeho pevný denní rozvrh. Obvykle bylo mezi šestou a sedmou hodinou večer a on byl hladový jak vlk. Uvařil si něco rychlého k snědku a k jídlu si vzal jednu z knih, kterou měl povinně přečíst. Poté, co všichni jeho lektoři odešli, zůstával v domě většinou sám. Několik prvních červencových dnů za to byl opravdu vděčný. Neměl na nikoho náladu a po celodenním tréninku ani síly. Avšak po několika dnech, jakmile se bolest ze Siriusovi smrti trošku utišila a jeho tělo se novému tvrdému režimu začalo přizpůsobovat, mu najednou bylo smutno. Přes den nebyla žádná příležitost, aby si s kýmkoliv promluvil o čemkoliv osobním, dokonce ani s Remusem. A večer tu nikdo nebyl. Cítil se snad více osamělý než u Dursleyů.

To bylo začátkem července a od té doby to bylo stále horší. Obzvlášť poté, co ho Brumbál přemluvil, aby se v den svých šestnáctých narozenin stal členem Řádu. Právě to bylo největším impulzem k tomu, aby se tajně vypravil do centra Londýna. Bylo to hloupé a nebezpečné, ale on se nutně potřeboval odreagovat a přesně to se stalo. Dokonce stokrát lépe než si dokázal představit.

Od onoho večera uběhly jen čtyři dny a Harry každý večer před spaním žmoulal v rukách vizitku, kterou mu ten pohledný muž dal. Richard. Bylo by až tak zlé se s ním ještě jednou vidět? Než usnul, stále o tom přemýšlel a představoval si, jaké by to bylo. Uvědomoval si však, že jeho život je příliš cenný na to, aby ho znovu takhle hloupě riskoval. Na jeho potřebách teď prostě nezáleželo.

--------------------------------------------------------------------------------------

„Tak ty si myslíš, Pottere, že nemusíš číst knihy, které ti zadám?!“ křičel na něj Pastorek a Harrymu bylo hned jasné, že tohle pro něj nebude moc dobrý den.

„Ne, pane,“ snažil se vše napravit. „Četl jsem je, ale po včerejším výcviku jsem byl příliš unavený a usnul jsem.“

„Nezajímá mě, jak unavený jsi byl!“ křičel bystrozor. „Jsi tu od toho, aby ses učil, a tak se učit budeš!“

A pak začalo něco, co měl být cvičný souboj. Už po pár vteřinách se to však změnilo na činnost, jejímž cílem bylo Harryho co nejvíce zmlátit.

Ke konci už mladík neměl ani snahu se jakkoliv pokusit o obranu. Došly mu síly. Když Pastorek konečně lekci ukončil, Harry se sotva doplazil do kuchyně, aby vypil alespoň trochu čaje.

„Nezajímají mě tvoje modřinky, Pottere!“ posmíval se mu Matthew o pár minut později. „Trénuješ se v boji a Smrtijedi také nebudou brát ohled na jakékoliv bolístky!“

„Ale Matthew já…“ snažil se zoufale Harry, protože ho celé tělo neskutečně bolelo a sotva byl schopný se hýbat. Možná měl dokonce zlomená nějaká žebra.

„Zvedni se a makej, Pottere!“

O dvě hodiny později stál celý dotlučený, popálený a pořezaný ve sprše a přemýšlel, jak se umýt, aby se všech těch zranění nemusel příliš dotýkat. Bylo mu jasné, že tímto tempem se ve své polední pauze naobědvat nestihne, avšak byl si také jistý, že Remus bude shovívavý poté, co ho uvidí v takovém stavu. Možná mu dokonce pomůže s ošetřením ran.

K jeho nejhoršímu zděšení ten den nepřišel Remus, ale Snape. Harry zcela zapomněl, že byl v noci úplněk. A Mistr lektvarů ho samozřejmě nenechal najíst a už vůbec se nenabídl, že mu ošetří všechna ta zranění. Jediné, co Harrymu poskytl, byly dvě hodiny nadávek a přednášek o jeho neschopnosti.

Naprosto hladový a zničený se nakonec vydal na lekce první kouzelnické pomoci a doufal, že tam se pomoci dočká také on. Konec konců lékouzelnici by mělo trápit, že trpí bolestmi. Jediné, čeho se však dočkal, bylo nerudné povolení k tomu, aby si uvařil lektvary a masti, které mu pomohou.

----------------------------------------------------------------------------

Když večer po tomto dni konečně osaměl, cítil se hrozně po fyzické i psychické stránce. Potřeboval by si někomu postěžovat, ale nebylo komu. Lektvar proti bolesti začal naštěstí konečně zabírat, a tak se odvážil si přímo namazat všechna ostatní zranění. K jeho úlevě po podrobné kontrole zjistil, že nic zlomeného nemá. Ta žebra byla skutečně jen hodně potlučená, dokonce ani mast na podlitiny je nevyléčila úplně. Nejspíš si je bude muset mazat alespoň týden. Naštěstí se popáleniny a řezné rány po ošetření krásně zacelily a většina ostatních modřin také zmizela. Bylo mu výrazně lépe.

A když si dal k večeři včerejší polévku s chlebem, cítil se po fyzické stránce jako rybička. Mrzutost však stále zůstávala. Čím více o průběhu toho dne přemýšlel, tím více se zlobil. Pak se mu v hlavě zrodil jasný plán. Když se dospělí nestarají o jeho život, tak proč by měl on? Nebyla snad výsada puberťáků dělat bláznivé a nebezpečné věci, které mají zakázané? Nezáleželo snad v životě i na jiných věcech než jen na válce?

Rychle vstal a nadšeně vyběhl schody. Najednou byl plný energie. Během půl hodiny měl obarvené vlasy, změněné oči a zakrytou jizvu. Na sebe si vzal jediné džíny, které mu skutečně padly a černou košili. Bylo to nejhezčí oblečení, co měl. Hůlku připevnil k lýtku a z tašky vyhrabal několik mudlovských bankovek. Pak už radostně vyběhl ven s Richardovou vizitkou pevně v ruce. Ať si jeho lektoři trhnou! A Brumbál stejně tak!

-------------------------------------------------------------------------------------

„Myslel jsem, že se už neozveš,“ promluvil Richard poté, co se sešli u Nelsonova sloupu a nastala mezi nimi chvilka rozpačitého ticha.

„Neměl bych,“ přiznal Harry tiše a zvědavě staršího muže pozoroval.

„Máš někoho jinýho?“ vyvodil si z toho Richard a netvářil se příliš potěšeně.

„Ne,“ zakroutil hlavou a sledoval, jak obličej druhého muže zaplnila úleva. „Mám jen… nějaké povinnosti, které by měly mít přednost.“

„Proč jsi teda tady?“ přišla zvědavá otázka a Harry chvíli přemýšlel, jak na ní odpovědět. Pak pokrčil rameny a poctivě přiznal:

„Povinnosti mě nedělají šťastným.“

Richard se nad takovou odpovědí zasmál a zkonstatoval:

„To nikoho z nás.“

Harry se také usmál a v tu chvíli byl neskutečně rád, že se rozhodl porušit všechna ta pravidla.

„Jsem rád, že jsi zavolal,“ řekl mu starší muž, pak však z nějakého důvodu zrozpačitěl.

„Děje se něco?“ reagoval mladík na jeho nepohodlí. Doufal, že neudělal něco špatně. Konec konců se vztahy neměl příliš zkušeností.

„Ne, to ne, jen… chtěl jsem se sejít tady, protože kousek odtud bydlím a myslel jsem si… no, ale vypadá to, že tys měl na mysli něco jiného… tak…“

Mladý hrdina zmateně zamrkal. Válečné strategie už poměrně dobře chápal, ale tuhle větu teda opravdu nepochopil.

„Nechápu,“ přiznal rozpačitě.

Richard se na něj shovívavě usmál a objasnil:

„Myslel jsem, že bychom mohli jít ke mně domů.“

„Rád půjdu k…,“ začal Harry s úsměvem, avšak pak mu to došlo. Tady šlo o sex!

„… ach tak,“ dokončil a cítil, jak mu hoří tváře. Bylo mu tak trapně! Proč to nepochopil hned?

„Ano, ach tak.“ zareagoval Richard a snažil se nesmát.

V Harryho hlavě se zuřivě točila ozubená kolečka. Ještě nikdy s nikým nespal a možná by s tím ještě počkal. Navíc toho chlapa příliš neznal. Měli přece teprve druhou schůzku.

„Ale můžeme jít znovu tančit,“ řekl Richard laskavě a nevypadal, že by se kvůli tomu zlobil. Harry k němu zvedl oči a prohlédl si tu hezkou tvář. Jeho život může být neskutečně krátký a takovou šanci už nemusí dostat - to byla poslední myšlenka, která mu prolítla hlavou těsně před tím, než se rozhodl.

„Chci jít k tobě domů,“ řekl pevně a zdálo se, že tím staršího muže opravdu překvapil.

„Jistě?“

„Ano.“

Richard se nad jeho sebejistou odpovědí potěšeně usmál a objal ho kolem ramen.

„Tak pojď,“ zašeptal mu do ucha a mladým tělem projela příjemná vlna vzrušení. Přesně tohle potřeboval.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Richardův byt opravdu nebyl příliš vzdálený. Byl v prvním patře jednoho z  nově zrekonstruovaných historických domů. Měl vysoký klenutý strop a dřevěná okna. Kromě toho z něj zajímavé vybavení dělalo velmi pohodlné místo. Richard neměl žádnou pohovku, měl však mnoho křesel a koberečků různých tvarů a barev a každý kousek přímo lákal k usazení. Harry se nad tím usmál, teta Petunie by nesnesla různě barevný nábytek.

„Proč máš tolik všelijakých křesel?“ zeptal se staršího muže. Ten se právě skláněl za pultem, který decentně odděloval malou kuchyňku od zbytku místnosti.

„Nemohl jsem si mezi nimi vybrat,“ přiznal se mu a rozpačitě se usmál. Harry se upřímně rozesmál.

„Nesměj se mi,“ řekl Richard a předstíral, že se mračí. „Ty máš jistě také nějaké chyby.“

„To ano,“ přiznal mladík a snažil se tvářit vážně, „spoustu. Ale nechám si je pro sebe.“

„To se ještě uvidí,“ provokativně zareagoval druhý muž.

Harry přišel blíž a naklonil se nad pult.

„Co tam pořád hledáš?“ zeptal se.

Richard se zvednul a objasnil:

„Skleničky.“

Harry vykulil oči.

„Ty nevíš, kde máš skleničky?“

Tohle byl definitivně velice zajímavý chlápek.

„Když jsem sám, piju z lahve,“ řekl hostitel s pokrčením ramen.

„Tak budeme pít z lahve oba,“ rozhodl mladík a usmál se na svého společníka. Cítil se s ním pohodlně. Druhý muž mu úsměv opětoval a konečně se vzdal svého marného hledání. Pak se naklonil přes bar a jemně přitiskl své rty na ty Harryho.

V tu chvíli mladý hrdina málem ztratil půdu pod nohama. Tohle bylo stokrát lepší než s Cho! A to se ještě ani skutečně nepolíbili. Jak před tím mohl vůbec váhat! Byla by to ta vůbec největší chyba, kdyby sem nepřišel. Jeho penis se už v očekávání věcí budoucích hlásil o slovo, a tak se Harry trochu více přitiskl k dřevěnému pultu. Nechtěl hned prozradit svou nedočkavost.

Richard se mezitím vydal k blízké lednici a oběma jim přinesl vychlazené pivo.

„Nemám rád teplé pivo,“ objasnil, když mu ho podával.

„Ani já ne,“ zareagoval Harry, i když pravdou bylo, že jediné, co kdy pil, byl máslový ležák a ten rozhodně teplý byl. Hořká chuť chlazeného nápoje, který právě ochutnal, byla vynikající, a tak se nemusel bát, že by se jeho malá lež provalila.

Chvíli mlčeli, upíjeli pivo a napětí mezi nimi narůstalo. Pak Richard položil svou láhev na pult a chytil Harryho ruku do své.

„Půjdeme do ložnice?“ zeptal se.

Mladíkovi se prudce rozbušilo srdce. I když jeho penis svým cukáním stále dával jasně najevo, že má zájem, cítil nervozitu. Přesto přikývl a následoval Richarda do blízkých dveří.

Ložnice byla pěkná místnost s malým balkónem, několika skříněmi a obrovskou postelí.

„Pokud bys třeba chtěl nejdřív použít koupelnu…“ promluvil Richard a ukázal na další dveře vedoucí z ložnice.

Harry přikývl a vděčně za nimi zmizel. Jeho nervozita rostla. Nikdy neviděl žádný film o sexu či porno. Dokonce si ani nikdy neprohlížel takové časopisy a o homosexuálním pohlavním styku příliš neslyšel. Jediné, co věděl, bylo, že takový styk probíhá přes konečník. To ale musí neuvěřitelně bolet!

Jeho srdce letělo sprintem a on se opřel o umyvadlo, aby se uklidnil. Do čeho se to zase navezl?! Jeho penis už dávno nedával najevo vzrušení. Zůstal jen strach. Podíval se na sebe do zrcadla a snažil se rychle uklidnit. Musí se to přece všem těm chlapům líbit. Jinak by to nedělali.

Jo, určitě je v tom nějaký fígl, o kterém neví. Teď se musí hlavně uklidnit a dát se do pořádku. Trochu se opláchnout, aby byl čistý a nezapáchal. To by se jistě Richardovi nelíbilo. A asi… asi…ehm, asi by si měl dojít na záchod a… to, no… pořádně si vyprázdnit střeva, či ne?

Rychle se rozhlédl po pěkné bíle vykachlíkované koupelně, určil si polohu sprchy, mýdla a záchodové mísy, a pak začal svižně jednat. Když už se k tomu jednou rozhodl, nenechá přece Richarda dlouho čekat.

-----------------------------------------------------------------------------

„Už jsem myslel, že tam zůstaneš,“ promluvil na něj Richard, když konečně vyšel ven.

Harry pokrčil rameny a snažil se zamaskovat své rozpaky:

„Nečekal jsem, že dnes skončím tady.“

Starší muž chápavě přikývl, rukou udělal rozmáchlé gesto a oznámil:

„Udělej si pohodlí. Taky si na chvíli odskočím.“

A než na to stačil Harry jakkoliv zareagovat, byl pryč. Mladý hrdina se rozpačitě posadil na kraj postele a rozhlížel se kolem. Přemýšlel, co se teď od něj očekává. Měl by se svléknout? Měl by si lehnout na postel? Nebo by měl postel úplně ignorovat?

Po chvíli si se zděšením uvědomil, že má na lýtku stále připevněnou hůlku. Jak tohle vysvětlí? Musí si ji určitě sundat a někam skrýt. Ale kam? Nemá s sebou žádný kabát, žádnou tašku a do bot, které nechal u dveří, se nevejde. Je to jasné – bude se muset svléct a hůlku schovat do oblečení.

Svižně si stáhl košil a hůlku i s pouzdrem do ní zabalil. Celý nenápadně se tvářící balíček nechal ležet vedle postele. Usoudil, že kalhoty si může nechat. Avšak být bez košile a stále v ponožkách působilo opravdu zvláštně. Sundal si tedy také ty.

Pak si opět sedl na postel, tentokrát trochu více od kraje, a čekal. Soustředil se na zběsilý tlukot svého srdce a snažil se příliš nepřemýšlet o tom, co ho právě čeká.

„Panebože!“ vytrhnul ho z tohoto stavu až Richardův hlas. „Co se ti to stalo?“ vykřikl a ukazoval na Harryho hruď.

Ten nejdříve vylekaně vyskočil na nohy - strachem bez sebe, že je s ním něco špatného. Teprve potom pochopil a sklonil hlavu ke svému hrudníku plnému modřin.

„Úplně jsem na to zapomněl,“ řekl tiše a byla to pravda. Modřiny už měly žlutozelenou barvu a zdaleka nebyly tak citlivé jako před pár hodinami.

„Vždyť tě to musí hrozně bolet!“ protestoval Richard a přešel k němu blíž.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou mladík. „Už je to skoro vyléčené.“

Cítil se opravdu trapně. Takovou reakci na své odhalené tělo rozhodně nečekal. Druhému muži to zřejmě také nebylo příjemné, možná se styděl za své chování. Stále totiž postával na stejném místě a mlčel. Nakonec přešel až k Harrymu a pohladil mu holé paže.

„Nechtěl jsem být nezdvořilý,“ zašeptal. „Až na to zbarvení je na tvé tělo nádherný pohled.“

Mladík se nervózně zasmál a zvedl pohled ke svému budoucímu milenci.

„No, s tebou to taky není nejhorší.“

Richard se od srdce zachechtal a Harry se konečně opět uvolnil. Cítil se připravený na cokoliv, a tak se usmál a očima se zaměřil na plné rty druhého muže. Nemohl se dočkat chvíle, kdy ho opět políbí. A jelikož se zdálo, že se Richard k rychlé akci nijak nemá, natáhl se a spojil jejich rty sám.

V ten okamžik se jeho touha opět probudila k životu a jakékoliv rozumné myšlenky mu zahalila mlha. Nebyl schopen vnímat nic kromě všech těch úžasných pocitů. Jeho pozornost získávaly jen důležité okamžiky, jako…

…když ho Richard položil na postel,…

…když mu rozepnul zip kalhot,…

…když on sám získal odvahu a začal muže svlékat,…

…a pak první setkání jejich nahých rozpálených těl,…

…ztopořené penisy, které se o sebe třely…

…Richardův jazyk všude po těle…

…jeho ústa na svém penisu…

…a…

…bylo po všem. Horká vlhkost úst jeho milence bylo přesně to, co ho dovedlo k bouřlivému orgasmu. Ani neměl tušení, že to přijde, a pak se tomu už nedalo zabránit. Té slasti bylo příliš mnoho.

Ležel v posteli na pomuchlaných peřinách, v uších mu stále hučelo, srdce zběsile tlouklo, všechny jeho svaly byly příjemně uvolněné, ale necítil se až tak spokojeně, jak by po orgasmu měl. Cítil se jako nezkušený hlupák. Oči měl zavřené a bál se je otevřít, aby neviděl posměch v Richardových očích. Z toho důvodu ani nevnímal blízkost druhého muže, dokud ho na ni neupozornil lehkých dotek cizího jazyka na rtech.

„Věděl jsem, co dělám,“ řekl mu Richard poté, co ho něžně políbil.

Harry otevřel oči a tázavě se na něj podíval.

„Pro mě to někdy také bylo poprvé,“ odpověděl mu na nevyřčenou otázku.

Mladý hrdina znovu zavřel oči - nevěděl, že je jeho nevinnost tak zřejmá. Když se nad tím zamyslel, tak na tom vlastně ani nezáleželo. Mírně se usmál a zvedl oční víčka.

„Děkuju,“ řekl tiše, než se natáhl pro další polibek. Podle všeho nemohl udělat lepší volbu prvního sexuálního partnera.

Rychlý orgasmus však nebyla jediná zkušenost, kterou Harry té noci získal. Dozvěděl se, že je velice citlivý na místech, kde by to očekával nejméně, pak objevil, že skutečně nedokáže strčit celý Richardův penis do úst, avšak přesto mu umí poskytnout obrovské potěšení, a v neposlední řadě zjistil také to, že anální sex opravdu bolí.

Dotek kolem análního otvoru byl Harrymu překvapivě velmi příjemný, což dával jasně najevo. A tak Richard velmi brzy sáhnul do nočního stolku pro lubrikační gel a s jeho použitím zajel jemně jedním prstem do Harryho zadku. Mladík okamžitě ztuhl. Tak tohle bylo rozhodně podivné, hnusné a nechutné. Nebylo na tom vůbec nic příjemného. Jeho penis začal klesat.

Pak však Richard udělal s prstem uvnitř něj něco úžasného a Harry vykřikl nečekaným potěšením. To musela být jeho prostata! Už chápal, proč tohle všichni ti muži dělají. Ten pocit byl neskutečný.

Opět se uvolnil, a když do něj jeho milenec vsunul druhý prst, přivítal to s nadšením. Už jen ten samotný pocit naplnění začínal být fantastický. Chtěl toho cítit víc. Richard roztáhl prsty uvnitř něj co nejvíce od sebe a Harry zasténal blahem. Trochu mu chyběl nějaký dotek na jeho penisu, ale toto bylo tak úžasné, že se neodvážil si stěžovat.

V momentě, kdy Richard prsty vyndal, mladík zakňučel nevolí. Jeho milenec ho však nenechal čekat dlouho. Za pár vteřin Harry jasně cítil, jak se o jeho anální otvor opírá něco mnohem hladšího a většího. Nedočkavě zavrtěl zadkem, načež ho starší muž pohladil po zádech, aby ho uklidnil. Pak pevně stisknul jeho boky a začal pronikat dovnitř.

Tohle teda rozhodně bolelo! Harry vyjekl a zuřivě zaťal pěsti do peřin. Vstup do jeho zadku byl jako v ohni a stále se to zhoršovalo! Ale jak Richard pomalu pronikal dál a dál, začínal mladík cítit i něco jiného. Stále to bolelo. Jenže teď se z toho začínala stávat slast. A čím hlouběji byl mužův penis, tím více přestávala být bolest důležitá.

Nakonec Richard zastrčil svůj penis úplně a zastavil. Zrychleně dýchal. Harry se mezitím chvěl pod náporem dosud nepoznaných slastných pocitů. Bolest velmi rychle odeznívala a zůstával jen úžasný pocit naplnění. Jeho milenec mu po chvilce vtiskl polibek na krk a zašeptal:

„Můžeme?“

Harry zvládl jen roztřeseně přikývnout. Richard opět uchopil jeho boky a začal se pohybovat. Ze začátku to mladíkovi spíše vracelo nepříjemné pocity, ale pak se starší muž konečně trefil do jeho prostaty a on byl opět unášen na vlnách rozkoše.

Když po pár minutách Richard ještě navíc rukou stisknul jeho penis, byl naprosto ztracený. Během pár vteřin podruhé vyvrcholil. Tentokrát se mu úplně zatmělo před očima a měl jen matné tušení, že hlasitě křičel. Probral se akorát na to, aby vnímal, jak Richard zrychluje své pohyby a úžasně sténá během orgasmu.

-------------------------------------------------------------------------------------

„Jsi jako Popelka,“ řekl mu Richard nad ránem, zatímco se stále válel v posteli a sledoval, jak se Harry obléká.

„Jako co?“ nechápal mladík. Byl snad špinavý? Nebo to byla nějaká podivná urážka?

„Jako Popelka,“ zopakoval jeho milenec. „Ta z té pohádky. Musela vždy před půlnocí domů.“

"Aha," došlo Harrymu, „tahle Popelka." Matně si vzpomínal, že ve svém přístěnku slyšel nějaké úryvky z takové pohádky.

„Nejsem jako Popelka,“ odporoval nahlas. „Není půlnoc. Jsou tři ráno.“

„Jsi moderní Popelka,“ nevzdával se Richard.

„Nejsem holka,“ zabručel mladík, zatímco přemýšlel, jak se celý obléct a neukázat u toho hůlku skrytou v košili.

„Tak Popelák.“

Mladý hrdina se smíchem zavrtěl hlavou.

„V tom případě bys musel být princ.“

„Však jsem,“ reagoval na jeho útok Richard povzneseně. „Nevidíš snad moje království?“

Harry konečně bezpečně skryl hůlku na její místo, už klidnější se otočil ke svému milenci a posměšně se uklonil.

„Omlouvám se, Vaše výsosti,“ řekl a snažil se při tom používat protáhlý tón Draca Malfoye. „Musel jsem ho přehlédnout.“

Richard se rozesmál a hodil po něm polštář.

„Jen počkej!“ volal. „Za to zaplatíš!“

Harry letící polštář chytil a se smíchem ho hodil zpět na jeho majitele.

„Opravdu už musím jít,“ řekl.

Richard zvážněl.

„A zavoláš?“ zeptal se.

„Vždyť už jsem to slíbil,“ usmál se na něj mladík.

„Já vím,“ povzdechl si starší muž, „ale je to tak nespravedlivé. Já na tebe číslo nemám a ani nevím, kde bydlíš.“

„Nebyl bych pak přece správná Popelka,“ laškoval mladý hrdina a sklonil se, aby Richarda ještě jednou políbil.

--------------------------------------------------------------------------

Život na Grimmauldově náměstí pokračoval v zajetých kolejích. Žádný z Harryho lektorů si nevšiml čehokoliv neobvyklého. Pokud byl mladík během lekcí příliš unavený, brali to jen jako záminku pro tvrdší trénink.

Harry se učil kouzla tempem, které by mu záviděla dokonce Hermiona, a o kouzelnické společnosti se toho dozvídal tolik jako nikdy dřív. Přesto mu život mezi kouzelníky připadal více a více vzdálený. Stále méně v něm chtěl žít. Vždyť k čemu vám byla možnost kouzlení, když jediné, pro co jste to opravdu potřebovali, bylo efektivní zabíjení dalších kouzelníků?

Chtěl žít ve světě, kde se nemusí učit bránit. Chtěl žít ve světě, kde se nemusí učit zabíjet. Chtěl žít ve světě, kde ho neurážejí a nešikanují. Jednoduše chtěl žít tam, kde bude mít klid. Také proto každý večer znovu a znovu utíkal k Richardovi. Přesně tam chtěl žít.

-------------------------------------------------------------------------

Nádherně uvolněný a dokonale uspokojený ležel v Richardově posteli. Oba společně pozorovali strop.

„Řekni, Harry, kolik ti vlastně je?“ zeptal se jeho milenec nečekaně.

„To se ptáš brzo,“ zasmál se mladý hrdina. „Co kdybych byl ještě pod zákonem?“

„A jsi snad?“ reagoval Richard, ale nezdálo se, že by mu tato možnost připadala pravděpodobná.

„Ne, nejsem,“ usmál se Harry a obrátil se na bok, aby na svého milence lépe viděl. „Kolik myslíš, že mi je?“

Starší muž se rozesmál a také se obrátil.

„Chceš, abych hádal?“ zeptal se rozverně.

Harry přikývl. Byl opravdu zvědavý, jak starý Richardovi připadá.

„Hm…,“ začal tedy tázaný a předstíral, že si pečlivě prohlíží mladíkovo tělo, „řekněme… dvacet?“

Mladý hrdina vykulil oči. Nečekal, že mu Richard bude hádat ještě víc než je jeho předstíraný věk.

„Ne,“ zakroutil nakonec hlavou. „Teprve osmnáct. A tobě?“

Cítil se trochu provinile, že svému milenci nemůže říct pravdu, ale pod zákonem nebyl v každém případě.

„A nechceš taky hádat?“ škádlil ho Richard.

Harry pokrčil rameny.

„Dvaadvacet?“ tipnul si, ale podle pobaveného výrazu na tváři druhého muže mu bylo hned jasné, že je úplně vedle.

„Dvacet šest,“ přišla nakonec odpověď a Harry překvapeně zamrkal. No, deset let už byl u mudlů celkem pořádný věkový rozdíl. O to zvláštnější bylo, že si velmi často připadal dospělejší než Richard. Válka je holt svině.

-----------------------------------------------------------------------------------

Každou noc se Harry poctivě vracel na Grimmauldovo náměstí. Nechtěl u Richarda spát. Jednak se bál, že by mohl zaspat, jednak měl strach, aby svého milence nevyděsil nočními můrami. Většinou spal sotva pár hodin, ale jeho tělo bylo mladé a snadno se nedostatku spánku přizpůsobovalo.

Velkým problémem však bylo, že večer už neměl žádný čas na čtení všech těch povinných knih. Prostě nechtěl setkání s Richardem ještě déle odkládat kvůli starým knihám. A tak domácí úkoly svých lektorů zcela ignoroval.

---------------------------------------------------------------------------------

 „Co kdybychom šli do města?“ navrhl Richard, když opět jednou leželi vedle sebe na posteli.

„Teď?“ udiveně zareagoval Harry.

„A proč ne?“ pokračoval jeho milenec a nadšeně se posadil na posteli. „Neříkal jsi, že si ještě nikdy neviděl Tower Bridge?“

„To ano,“ připustil mladý hrdina, „ale je jedna hodina ráno!“

„Nejlepší čas na výlet!“ nedal se Richard a hned vyskočil z postele.

„Děláš si legraci,“ nevěřil Harry, ale už se alespoň posadil.

„Ani v nejmenším. Honem do šatů a hned ven!“

Mladík nejdříve poslechl poněkud váhavě, ale brzy se nechal unést bláznivým nadšením svého milence a překotně se oblékal. Se smíchem vyběhli na poloprázdnou ulici a vydali se na noční obchůzku historických památek.

Na Trafalgarském náměstí bylo dokonce i v tuto noční hodinu dost lidí, ale přesto se to vůbec nedalo srovnávat s čilým ruchem, který tu panoval přes den. Richard se ujal role Harryho průvodce a ke každé významnější budově přidal mnoho různých historek, z nichž se většině opravdu nedalo věřit.

„Jak můžeš tvrdit, že to není pravda?“ mračil se Richard na Harryho žertovně. „Navštívil jsi snad někdy Britské muzeum?“

„Ne, to ne, ale…“

„Tak proč myslíš, že není možné, aby jedna z těch mumií každou sobotu vstávala a strašila návštěvníky?“

"Protože by z toho Ministerstvo kouzel mělo pořádný průšvih," myslel si Harry v duchu pobaveně. Nevěděl ale, co by na to mohl říct nahlas, a tak jen se smíchem pokrčil rameny a zkonstatoval:

„Dobrá, vzdávám se. Nemůžu to vědět.“

„No proto,“ vítězně prohlásil Richard a pohrozil mu prstem. „A příště už svého průvodce nepřerušuj.“

Pokračovali dál a v určitých okamžicích Harry nemohl smíchem ani dýchat. Popadal se za břicho a lapal po dechu. Neměl ani tušení, že jeho milenec umí být tak vtipný.

Asi po hodině pomalé chůze se však Richard zastavil a zamyšleně se podrbal ve vlasech.

„Byl jsem přesvědčený, že vím, kudy se tam jde,“ řekl.

Harry se také zastavil a nevěřícně vykulil oči.

„Chceš říct, že jsme se ztratili?“ zeptal se překvapeně, a když druhý muž přikývnul, zaprotestoval: „Ale vždyť si mi jen před pár minutami vyprávěl podrobnou historii tamtoho domu!“

Richard pokrčil rameny a poznamenal:

„Fantasii se meze nekladou.“

Mladý hrdina pobaveně zakroutil hlavou. To byl celý Richard. Nikdy si s ničím nedělal starosti. Jak jen mu to záviděl!

„Hurá, vidím mapu,“ vykřiknul mezitím zmiňovaný a s mladistvým elánem se k ní rozběhnul. Harry ho s úsměvem pozoroval.

"Nemělo by to být naopak?" přemýšlel v duchu, zatímco svého partnera následoval. "Neměl bych být já ten bezstarostnější, který radostně běží k mapě?"

„Tak co jsi zjistil?“ zeptal se nahlas, když k druhému muži konečně došel.

„Že nejsme až tak daleko…“ odpověděl Richard vyhýbavě.

„A kde tedy jsme?“

„Tady,“ ukázal muž rozpačitě na místo s červenou šipkou a Harry překvapeně nadzvednul obočí. On by tedy rozhodně netvrdil, že jsou blízko. Možná byli dokonce dál, než když vyšli z bytu.

„Šli jsme na druhou stranu?“ zeptal se a cítil, jak mu cukají koutky.

„No, ne úplně na druhou stranu,“ snažil se vymluvit Richard, ale to už se Harry smál.

„Myslel jsem, že to tu znáš,“ oznámil se smíchem.

„To znám,“ stále trval na svém jeho milenec a na oko uraženě si založil ruce na hrudi. „Jdeme přesně tak, jak jsem chtěl.“

„Dobrá,“ nasadil Harry chlácholivý tón, „tak pojď ty můj průvodce nebo tam dnes ani nedojdeme.“

Jakmile nasadili normální chůzi a nezastavovali se u každého historického domu, pohybovali se poměrně rychle. Celou cestu navíc trávili příjemným rozhovorem, takže jim rychle ubíhala. Harrymu připadalo, že trvalo sotva pár minut, než došli k břehu Temže.

„Tady ho máme!“ prohlásil Richard a rozmáchlým gestem ukázal směrem k nádherně osvícenému kamennému mostu.

Harry se zastavil. Tolikrát tuto typickou památku viděl na obrázcích, ale nikdy opravdu nevěřil, že ji uvidí na vlastní oči. Dursleyovi mu odmítali zaplatit jakýkoliv výlet včetně těch školních, a když se stal součástí kouzelnického světa, jeho zájmy se posunuly jiným směrem. To, že jednou bude dostatečně samostatný a dospělý, aby právě na toto místo dojel sám, si ani nedokázal představit. A teď tu skutečně stál. Stál tu a na vlastní oči viděl nasvícený Tower Bridge.

„Tak pojď, Harry,“ netrpělivě ho popoháněl Richard. „On tě neukousne!“

Mladý hrdina se radostně zasmál a společně se svým milencem se rozběhl k mostu. Cítil se tak šťastný a svobodný, že měl chuť výskat. Oba celí udýchaní doběhli až pod první věž a Harry se s úsměvem od ucha k uchu rozhlížel kolem. Všechno mu připadalo tolik magické. Lepší než jakékoliv skutečné kouzlo.

Už mnohem pomaleji došli ke středu mostu a sledovali, jak se samotný Tower Bridge i ostatní vzdálenější budovy nádherně odráží na hladině řeky.

„Tak jak se ti líbí noční výlet?“ zeptal se ho Richard, zatímco opření o zábradlí hleděli do řeky.

„Nejlepší, co jsem kdy zažil,“ odpověděl Harry rozzářeně. „Děkuju.“

Starší muž se usmál, objal ho kolem ramen a tiše zašeptal:

„Rádo se stalo.“

Pak ho lehce políbil a dál v tichu pokračovali v pozorování řeky.

----------------------------------------------------------------------------------------

Jejich výlet se opravdu protáhl, a tak Harry sotva stihnul dojít včas domů. Osprchoval se a odmaskoval, jak nejrychleji dokázal, ale přesto přišel na první hodinu o pár minut později. K jeho velké úlevě a překvapení Pastorek ještě nedorazil.

Když nedorazil ani po půl hodině, začal si Harry opravdu dělat starosti. Pro bystrozora nebylo vůbec typické, aby chodil kamkoliv pozdě. A tak mladý hrdina nervózně poposedával na spodních schodech a přemýšlel, jestli už je správný čas na to, aby dal někomu vědět. Nechtěl být opět tím, kdo vyvolává zbytečný poplach.

Nakonec se však přece jen vydal ke krbu, aby dal vědět Brumbálovi, a vhodil dovnitř letaxový prach. Vykřikl adresu včetně hesla hned, jak plameny zezelenaly a strčil do nich svůj obličej. Tohle byla jedna z věcí, které se snad nikdy nepřestane divit. Jakým způsobem byly všechny ty krby vlastně propojeny?

„Profesore Brumbále!“ zavolal v okamžiku, kdy se svět opět ustálil.

„Harry?“ odpověděl starší muž tázavě a zvedl se od stolu. „Děje se něco?“

„Pastorek nepřišel na dnešní lekci.“

Ředitel se lehce zamračil a odpověděl:

„Nedělej si starosti, Harry, hned k němu domů někoho pošlu. Teď se vrať a dej si dobrou snídani.“

„Ano, pane,“ zabručel mladý hrdina. Jindy by proti takovému rychlému odbytí protestoval – chtěli přece, aby byl členem Řádu, tak ať s ním taky tak jednají! – jenže teď byl unavený a měl hlad. Snídaně vypadala jako skutečně dobrý nápad.

Jídlo mu dodalo energii, díky níž přetrvávající únavu snadno zahnal. Navíc věděl, že ho večer čeká jedna z mála nocí plná spánku, protože Richard byl služebně pryč. Náladu mu kazila jen skutečnost, že mu každý odmítal říct, co se ten den ráno stalo Pastorkovi.

„Je v pořádku, Harry,“ odpověděl mu trpělivě Lupin na jeho několikátou otázku.

„Dobře, to jsem rád,“ reagoval mladík. „Nemůžeš mi ale říct, co s ním bylo?“

„Ne, to nemůžu,“ řekl pevně jeho oblíbený lektor, ale trochu rozpačitě uhnul pohledem.

Mladý hrdina si povzdechnul. Už by si mohli vybrat, jestli s ním chtějí jednat jako s dítětem nebo jako s dospělým. Trénovat se v zabíjení? Ano, to může. Slyšet pravdu? V žádném případě!

Alespoň že měl před tímhle šíleným světem ke komu utéct.

--------------------------------------------------------------------------------

„Možná bychom dnes mohli zkusit něco jiného,“ navrhl Richard zadýchaně, když se opět jednou nazí vášnivě objímali v rozházených peřinách.

„Co máš na mysli?“ zeptal se Harry, ale nepřestával kroužit jazykem kolem bradavek druhého muže. Novinky, se kterými Richard v posteli přicházel, nebyly ničím zvláštním.

„Nechtěl bys být taky nahoře?“

„Nahoře?“ zopakoval konec otázky myšlenkami stále ještě úplně jinde než u jejich aktuálního rozhovoru. Jeho pozornost získal až Richardův netrpělivý povzdech. Zvedl pohled k očím staršího muže a tázavě nadzvedl obočí.

Richard si znovu povzdechl, protočil oči, a pak se konkrétně zeptal:

„Co takhle tvůj penis v mé prdeli?“

Harry okamžitě zčervenal. Už si celkem zvykl na přesné popisy sexuálních činností, kterými ho jeho milenec často obdařoval, ale tahle představa byla trošku příliš.

„Jo,“ přiznal nakonec rozpačitě, „to bych rád.“

A zčervenal ještě víc, když se Richard nad jeho nesmělým přiznáním rozesmál.

„Dobře,“ řekl jeho milenec stále v rozpustilé náladě. „Tak na co čekáš?“

Pak se otočil na břicho a provokativně vystrčil zadek do vzduchu. Mladík sáhl po lubrikačním gelu a začal ho pomalu připravovat. Nebylo to pro něj až tak nové. Richardovy prostaty se již prsty dotýkal.

„Rád bych už něco většího,“ popohnal ho nakonec Richard. Zřejmě měl pocit, že Harry jeho přípravu zbytečně protahuje. A bylo tomu tak. Mladíkův penis sice pulsoval sílícím vzrušením, jeho žaludek však vřel nervozitou. Tohle bylo něco úplně jiného a on by svému milence nerad ublížil.

Nakonec si svůj velice citlivý pyj pokryl vrstvou gelu a jemně jej opřel o vstup do Richardova těla. V tu chvíli na pár vteřin zastavil, protože se musel uklidnit. Už jen ta představa toho, co jej teď čeká, byla příliš vzrušující.

"Mysli na Snapea, mysli na Snapea," přikazoval si v duchu. Chtěl svůj orgasmus odkládat co nejdéle a odpudivý Mistr lektvarů k tomu sloužil výtečně.

Nakonec své vzrušení dostal relativně pod kontrolu, pevně se chytil boků svého milence a zatlačil. V momentě, kdy jeho penis objalo pevné horké teplo Richardova zadku, zasténal blahem. Nic takového ještě necítil. Orální sex byl skvělý, ale tahle těsnost se nedala s ničím srovnat. Postupně zajížděl hlouběji a hlouběji, dokud se jeho koule nedotkly Richardovy kůže. Pak zastavil a znovu hlasitě zasténal. Bylo mu jasné, že jakmile se začne pohybovat, dlouho nevydrží. Sjel rukou po milencově boku a stiskl také jeho penis.

Začal pohybovat pánví a do stejného rytmu srovnal i pohyby své ruky. Brzy se mu podařilo najít správný úhel pro dráždění Richardovy prostaty a hned poté nad sebou naprosto ztratil kontrolu.

Své rozumové schopnosti získal zpět až o několik minut později, kdy naprosto uspokojený ležel na zádech vedle spokojeně se usmívajícího Richarda.

----------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den ráno byl Harry naprosto přesvědčený, že jeho náladu nemůže nic zničit. Měl sice nedostatek spánku, ale vzpomínka na včerejší večer zaháněla všechny starosti a problémy daleko do pozadí. Ve svém přesvědčení se však samozřejmě mýlil.

„Lekce se mnou je dnes tvá jediná lekce, tak se pořádně snaž,“ nakázal mu Pastorek, jakmile dorazil. Z nějakého důvodu se od té doby, co se jednou ráno nedostavil, choval k Harrymu laskavěji.

„Jak jediná lekce?“ divil se mladík. Že by mu opět někdo zapomněl něco důležitého říct?

„Po poledni je schůze Řádu, tak se všichni musí připravit,“ stručně vysvětlil bystrozor, a pak s náznakem překvapení dodal: „Ty to nevíš?“

„To by mi to musel někdo říct,“ zabručel Harry naštvaně.

Pastorek jeho poznámku ignoroval a pokračoval v protahování. Mladík jeho pohyby kopíroval, ale mluvit nepřestal:

„A jak dlouho asi ta schůze bude trvat?“

Upřímně doufal, že bude stejně krátká jako ta poslední, po níž měl spoustu času na schůzku s Richardem.

„Nejspíš dlouho do noci,“ odpověděl Pastorek zamračeně. „V poslední době byly nějaké problémy.“

Harry se také zamračil.

"Do hajzlu!" rozčílil se v duchu. Znamenalo to pro něj totiž jediné – bude muset zrušit dnešní schůzku s Richardem. A zrovna dneska, kdy měli jít na večeři! Snad jeho milenec zvládne tu rezervaci ještě přeobjednat!

Několik hodin, které mu zbývaly do setkání Řádu, využil tedy k zavolání Richardovi z nejbližší budky a k dohnání spánkového deficitu. Ostatní členové Řádu by asi příliš neocenili, kdyby usnul v průběhu projednávání nějakého vážného problému.

Podle očekávání schůze nebyla příliš zajímavá, avšak na druhou stranu byla mnohem zajímavější než jakákoliv z předchozích, kterých se Harry účastnil. Navíc teď, když už se dokázal zorientovat v činnostech Řádu, chápal strategii a věděl, kdo má co na starost, se dokázal soustředit mnohem snadněji.

Díky tomu také zpozoroval, že mnoho dospělých členů má o válce výrazně naivnější představy než on sám.

„Je mi líto,“ uzavřel Brumbál jeden z diskutovaných bodů, „ale dokud nemáme k dispozici více informací, nemůžeme s tím nic dělat.“

„Ale vždyť oni ty lidi zabíjejí!“ vykřikla pobouřeně jedna z žen.

"A cos čekala?" posmíval se Harry v duchu. "Že je pozvou na čaj?"

„Ano, slečno Jonesová,“ ozval se nahlas Snape. „Děkujeme Vám za konstatování zřejmého. A toho, že jsme ve válce, jste si všimla?“

Ředitel se na Mistra lektvarů odmítavě zamračil, ale Harry měl co dělat, aby se nerozesmál. Byla to velice trefná poznámka, i když slečna Jonesová, která se uraženě odvrátila, si to zřejmě nemyslela.

„Myslím, že naší prioritou by měl být plánovaný útok Vy-víte-koho na Londýn,“ ozval se po pár hodinách Bill Weasley a mnoho lidí začalo přikyvovat na souhlas.

Harry se zamračil. Podle něj bylo prioritou vyvinout tlak na ministerstvo, aby otevřelo nové lépe střežené vězení. Bylo jen otázkou času, kdy nedávno chycení Smrtijedi opět utečou z Azkabanu. A jaký smysl pak mělo jejich chytání?

„Nevíme, na kterou část Londýna zaútočí,“ připomněl Brumbál.

„A k čemu tu pak máme toho hada?“ zeptal se útočně Moody a hůlkou ukázal na Snapea.

„Myslím,“ zasyčel chladně Mistr lektvarů, „že jsem jasně řekl, že nebudu schopen informovat vás v dostatečném předstihu.“

„Láry fáry…“ chystal se k hádce bývalý bystrozor.

„Můžeme po Londýně rozmístit radary,“ přerušil ho naštěstí pan Weasley.

„O tom dost pochybuji, Arture,“ odpověděl Lupin přemýšlivě. „V Londýně existují tisíce potencionálních míst útoku.“

„Dáme je jen tam, kde se vyskytuje opravdu hodně lidí,“ navrhl Matthew.

Harry ironicky nadzvedl obočí. Jeho by spíše zajímalo, jestli je v centrální oblasti Londýna místo, kde se nevyskytuje hodně lidí. Obzvlášť teď během turistické sezóny.

A zdálo se, že Mistr lektvarů s jeho myšlenkovými pochody souhlasí.

„A byl jste vůbec někdy v Londýně?“ zeptal se totiž posměšně mladého bystrozora.

„Severusi!“ okřikla ho Minerva. „Nemusíš shazovat každý nápad, který není tvůj vlastní.“

"O-ou," myslel si Harry pobaveně, "tohle setkání se nám nějak rozjíždí."

„Jaký má rozsah kouzelnický radar?“ zeptal se Diggory jednoho ze členů Řádu, který pracoval na ministerstvu.

„Kruh o poloměru pěti kilometrů.“

„To by možná šlo,“ připustil po této odpovědi Lupin.

„A co když se tam objeví Vy-víte-kdo?“ zapojil se do rozhovoru Pastorek.

„To je poněkud hypotetická otázka…“ začal odpovídat Lupin, ale přerušil ho Snape.

„Copak, copak, Pastorku,“ začal jízlivě, „máš strach, že se ze setkání s ním budeš muset opět léčit alkoholem?“

„Severusi,“ okřikla ho tišeji znovu profesorka McGonagallová, tentokrát však pohledem rychle hodila směrem k Harrymu. Nebyla tak nenápadná, jak by si zřejmě přála. Mladík si jejich výměny všiml a zmateně se zamračil. Co před ním zase tajili? K Harryho nečekanému štěstí se profesorka zmýlila, pokud si myslela, že s ní bude Snape spolupracovat.

„Ale, ale,“ řekl špion místo toho, „náš mladý hrdina ani netuší, proč jeho obdivovaný lektor nedorazil na výuku?“

„To opravdu stačí, Severusi,“ zarazil další příliv informací Brumbál, ale Harry si už spojil dvě a dvě dohromady. Pastorek byl v bitvě, poprvé viděl Voldemorta, opil se a druhý den nebyl schopný vstát. Teď se Harry moc nedivil, proč mu to nikdo nechtěl říct. Takové chování se k trénovanému bystrozorovi příliš nehodilo.

To ho přivedlo k další myšlence. Kolik zde přítomných lidí vidělo na vlastní oči Voldemorta? Pomalu se rozhlížel po místnosti a uvědomoval si, že on sám byl zřejmě jedním z mála. Většina z těchto lidí ani nevěděla, proti komu vlastně bojuje.

„Budeme tedy hlasovat,“ pokračoval ředitel. „Jestli si myslíte, že naší prioritou by nyní měl být plánovaný útok na Londýn, prosím, zvedněte hůlky.“

Téměř každý přítomný pozvedl svou hůlku.

„Proti,“ řekl Brumbál pro formalitu. Pak sám zvedl svou hůlku a k němu se přidal Harry, Snape, Lupin a Tonksová. Snape se setkal s Harryho pohledem a kysele se ušklíbl. Hlasování bylo jasné, přestože se mnozí začali tvářit trochu rozpačitě poté, co jim došlo, že hlasovali proti Brumbálovi. Na ředitelův pokyn se vrátili zpět k dříve projednávanému tématu – útoku na Londýn.

Vymysleli a zavrhli mnoho plánů a teprve o půl třetí ráno setkání zakončili a rozešli se. Harry se sotva zvládnul doplazit do postele a byl opravdu rád, že zítra dopoledně žádné lekce nemá. Jeho poslední myšlenka před tím, než usnul, byla, že by bylo báječné, kdyby na něj v posteli čekal Richard a důkladně ho před spaním objal.

----------------------------------------------------------------------------------------

„Nevadí ti, že o mně nic nevíš?“ zeptal se Harry během jednoho z dalších večerů, které trávil u Richarda v bytě. Tentokrát se váleli nazí na koberečcích v obýváku a jedli při tom čínu.

„Musím říct, že je to trochu zvláštní,“ přiznal Richard poté, co spolkl své sousto. „Obzvlášť když nemám ani tvé mobilní číslo.“

Harry chápavě pokýval hlavou a naplnil ho smutek. Tak rád by svému milenci všechno řekl. Richard však pokračoval:

„Na druhou stranu si alespoň můžu představovat, že jsi nějaký tajný vládní agent s povolením zabíjet.“

Mladý hrdina po této větě překvapením strnul. Druhý muž ani netušil, jak blízko je pravdě.

„Ehm, jo, to můžeš,“ vykoktal ze sebe.

Richardovi však jeho nepřirozená reakce neušla. Pobavený úsměv mu zamrzl na rtech a zeptal se:

„Je to snad pravda?“

Harry mlčel a díval se do země. Co na to měl říct? Kterou z těch mnoha lží?

„No tak trochu,“ připustil nakonec a horečnatě přemýšlel, jak by měl pokračovat.

„Trochu?“ zopakoval nevěřícně starší muž a odložil stranou své jídlo.

„Jsem ve výcviku,“ vylezlo nakonec z mladíka přiznání, za které sám sobě blahopřál. Byla to přece pravda.

Nastalo ticho, během kterého na něj Richard zíral, jakoby ho viděl poprvé v životě.

„Aha,“ vypadlo z něj nakonec zároveň s krátkým přikývnutím, a pak ukázal prstem na Harryho hruď. „Proto máš neustále ty modřiny a škrábance.“

„Jo, přesně proto,“ potvrdil mladý hrdina a byl opravdu rád, že má pro všechna svá zranění konečně nějaký důvod.

„A co přesně je to za výcvik?“ začal vyzvídat Richard, jakmile ho přešel počáteční šok.

„Nesmím o tom mluvit,“ zareagoval Harry, což byla překvapivě opět pravda.

„Je to hodně těžké?“ nevzdával se své zvědavosti jeho milenec. Mladík se začínal uvolňovat. Vypadalo to, že pohroma je zažehnána.

„Ani nevíš jak,“ odpověděl tedy poctivě. „Jeden z mých lektorů mě opravdu nesnáší. Každé ráno s ním trénuji fyzický boj…“

Ten večer Harry zjistil, že ve svém milenci má navíc také přítele, kterému si může postěžovat. Nebylo až tak těžké vynechat celou kouzelnickou část – stejně mu šlo hlavně o to říct, jak k němu byli učitelé nespravedliví. A Richard byl skutečně výtečný posluchač.

Konečně si Harry mohl někomu postěžovat, a když té noci usínal, byla jeho hlava mnohem lehčí. Tak dobře se mu už hodně dlouho nespalo.

----------------------------------------------------------------------------------

Dny na Grimmauldově náměstí se po schůzi Řádu vrátily opět do běžného tempa. Jediným rozdílem bylo, že se všichni zdáli mnohem unavenější. Každý z jeho lektorů měl přidělený úkol, který měl zvýšit bezpečnost ulic v Londýně.

Harry by se dříve přetrhl, aby ho do aktivit řádu také zapojili, a tentokrát by možná měl i šanci, jenže teď byla situace úplně jiná. Netoužil se účastnit jakýchkoliv válečných akcí. Byl přesvědčen, že války si za svůj mladý život užil už dost a pravděpodobně si ji v budoucnu „užije“ ještě mnohem více. Tak nač se do toho hrnout?

Na vážné starosti se cítil příliš mladý. Bylo mu šestnáct a chtěl prostě jen žít. A jediné chvíle, kdy se skutečně cítil na živu, byly ty, které trávil se svým milencem.

-----------------------------------------------------------------------------

Čím více času s Richardem trávil, tím více ho pokaždé mrzelo, když musel nad ránem odejít. Chtěl tu zůstat, chtěl tu přespat. Vlastně už vůbec nechtěl odejít. Jenže věděl, že musí. A tak se jako vždy zvedl z postele a pomalu se začal oblékat.

Richard právě vyšel z koupelny. Opřel se o rám dveří a zamyšleně ho pozoroval.

„Nabídli mi lepší práci v Brightonu,“ oznámil mu nečekaně. „Budu se tam stěhovat.“

„Budeš se stěhovat do Brightonu?“ zeptal se Harry hloupě. Bylo to jediné, čeho byl v tu chvíli schopný.

Richard jen přikývl a pečlivě ho sledoval.

„Není to odtud daleko…“

„Kdy?“ přerušil ho mladý hrdina prudce.

„Na konci srpna.“

Harry pokýval hlavou. To by mu nemělo vadit. V září stejně začíná škola. Tak jako tak se nebudou moci vídat. Tak proč najednou cítí takovou úzkost?

„Nic na to neřekneš?“ tlačil na něj Richard.

Mladík ztěžka dosedl na postel.

„Nevím, co bych měl říct,“ přiznal a zmateně hleděl před sebe. Nechápal své vlastní pocity.

„Harry,“ oslovil ho Richard jménem a dřepl si, aby měl oči na jeho úrovni, „pojď tam se mnou.“

Tohle určitě musel být sen. Harry zatřepal hlavou a zaostřil pohledem na tvář svého milence.

„S tebou? Do Brightonu?“ ujišťoval se a v jeho hrudi se nečekaně rozhořel plamínek naděje.

„Ano,“ přitakal muž a několikrát důrazně pokýval hlavou. „Můžeme bydlet spolu. A práce tam pro tebe také jistě bude!“

Harry na něj nevěřícně hleděl. Ale plamínek naděje rostl. Utéct z celého zatraceného kouzelnického světa bylo přesně to, co si celé léto tajně přál. A navíc žít s Richardem! Znělo to jako pohádka.

„Bude to skvělé,“ přemlouval ho dál jeho milenec, ale už to vůbec nebylo potřeba. Harrymu se začal na tváři objevovat široký úsměv.

„Ano,“ zašeptal nejdřív tiše, a pak hlasitěji pokračoval. „Ano! Odstěhuju se s tebou!“

Vyskočil z postele a nechal se Richardem nadšeně obejmout. Společně spadli na postel a od srdce se smáli. Jakmile smích utichl, přešli k vášnivému líbání a později k něčemu mnohem intimnějšímu.

----------------------------------------------------------------------------

„Tak, pane Pottere, jaké jsou účinky kletby Cruciatus?“

„Silně dráždí všechna nervová zakončení v těle, čímž způsobuje nepředstavitelnou bolest. Přibližně po třech minutách trvání může způsobit trvalé následky v podobě poškození mozku.“

„Výborně,“ pochválila ho lékouzelnice. „A jaké je nejlepší následné ošetření?“

„To nevím,“ přiznal Harry a přemýšlivě se zamračil.

„Pane Pottere,“ začala čarodějka káravě, „zdá se, že jsem vás chválila předčasně. Vím jistě, že ošetření po kletbě Cruciatus bylo popsané ve všech knihách, které jsem vám doporučila.“

Harry sklopil pohled.

„Chcete říct, že jste je nečetl?!“ zvýšila pobouřeně hlas, když si správně vyložila jeho mlčení.

"Nečetl," běželo mladíkovi hlavou, "protože se už nechci každou chvíli svého volného času zabývat válkou, smrtí a mučením." Avšak i přes toto své zdůvodnění se cítil velmi provinile.

„Nečetl,“ přiznal tiše.

„Nepovažujete snad tyto informace za důležité?“ zlobila se dál lékouzelnice.

„Ano, považuji, jen…“ začal, ale nevěděl jak dál. Místo dokončení věty jen pokrčil rameny.

„Vy mladí lidé,“ odfrkla si kouzelnice pohoršeně, „si vůbec nevážíte života. Očekávám, že do zítra svou chybu napravíte!“

„Ano, paní,“ odpověděl Harry pokorně, ale okamžitě se dostavil pocit provinění. Věděl jistě, že dnes žádné čtení dohánět nebude – měl schůzku s Richardem.

--------------------------------------------------------------------------------

„Ty jsi oblečený?“ zeptal se Harry překvapeně, když dorazil do Richardova bytu. Poslední dobou nebylo příliš obvyklé, aby na něj jeho milenec čekal nejen v kalhotách, ale také s plně zapnutou košilí.

„Dneska jdeme ven,“ vysvětlil hned Richard.

„Aha,“ zareagoval zaraženě. „A smím se zeptat, kam jdeme?“

„Jistě,“ klidně odpověděl starší muž, přičemž Harryho vytlačoval zpět ze dveří, „ale až cestou. Už teď máme zpoždění.“

Mladý hrdina se nechal klidně odtáhnout až do Richardova auta a teprve když vyjížděli z podzemních garáží, položil otázku, na jejíž odpověď napjatě čekal:

„Tak kam jedeme?“

„V letním kině na okraji Londýna dnes hrají Supermana.“

Harry se na muže překvapeně podíval. Byly to jen dva dny od doby, kdy se zmínil o tom, že nikdy nebyl v kině.

„Jedeme tedy do kina?“ ujišťoval se ještě a cítil, jak se v něm probouzí nadšení. Vždy Dudleymu tolik záviděl, když od rodičů v létě dostával peníze na lístek do kina.

„Přesně tak,“ odpověděl starší muž a vypadalo to, že je Harryho nadšením opravdu potěšený.

„A na cože to?“

„Na Supermana,“ zopakoval Richard, a pak se zamračil. „Neříkej mi, že nevíš, kdo je Superman!“

„Chlap v červenomodrý pláštěnce?“ tipnul si Harry a doufal, že z těch několika superhrdinů na obrázcích, které letmo zahlédl v dětství, vybral toho správného.

„Tss,“ předstíral jeho milenec uraženost. „Naprosto postrádáš jakékoliv vzdělání. Superman je mnohem více než to! Je to hrdina.“

„Dobře,“ souhlasil s ním mladík klidně, „když to říkáš.“

Richard si zdrceně povzdechnul, a pak teatrálně vykřikl:

„Co já si s tebou jen počnu!“

Harry se upřímně rozesmál. Ještě před hodinou by nevěřil, že se bude po velice náročném dni cítit tak dobře. Ale cítil se naprosto úžasně. A přesně to byl jeden z důvodů, proč toho muže tolik zbožňoval. Nedokázal ani vyjádřit, jak vděčný byl za to, že ho tenkrát v noci potkal.

 „Jak jsi mohl usnout?“ ptal se nevěřícně Richarda o tři hodiny později.

„Neměl jsem tušení, že ty staré filmové triky budou tak mizerné. Vzal bych tě na lepší film,“ odpověděl trochu smutně.

„Lepší? Jak lepší?“ vykřikl Harry pohoršeně. „Vždyť to bylo úžasné! Bylo mi ho tolik líto!“

Starší muž, který se začínal usmívat nad jeho nadšením z právě zhlédnutého filmu, se lehce zamračil.

„Supermana?“

„A koho jiného?“ nechápal Harry.

Film ho potěšil i rozesmutnil zároveň. Měl toho s Clarkem tolik společného a naprosto s jeho komplikovaným životem soucítil. Jediné, co mu záviděl, byli jeho adoptivní rodiče. Také by si takové přál.

„Opravdu jsi ten nejzvláštnější kluk, co jsem kdy potkal,“ komentoval Richard jeho otázku s mírným úsměvem.

„Jsem úplně normální!“ ohradil se mladík dotčeně. Neměl rád, když kdokoliv poukazoval na jeho neobvyklost. Chtěl být stejný jako všichni ostatní.

Richard se nad jeho přehnanou reakcí pobaveně zasmál.

„Ale to víš, že jsi úplně normální,“ řekl důrazně a objal ho kolem ramen v utěšujícím gestu.

Harry se opřel do příjemného objetí a cestou k autu tiše snil o tom, že jednou skutečně normální bude.

-------------------------------------------------------------------------------

Vibrující řetízek – signalizace Řádu - mu žádné znamení nedával od té doby, co jej dostal, a tak nejdříve netušil, co se děje. Den už byl u konce a on se jako vždy chystal na schůzku s Richardem. Do jejich společného odjezdu zbývalo už jen necelých dvacet čtyři hodin, a tak se tentokrát jednalo spíše o stěhovací práce než o vášnivý sex. Přesto se na to těšil.

Avšak jakmile ucítil svolávací signál, bylo mu jasné, že nikam neodejde. Dělo se něco důležitého a Grimmauldovo náměstí bude jistě brzy plné lidí. Bylo by podezřelé, kdyby tu nebyl. A on nechtěl vzbudit jakýkoli zájem, dokud nebude pryč z Londýna. Rychle tedy vyběhl po schodech do svého pokoje, aby se odmaskoval.

Když sešel dolů, jídelna už byla plná nervózních kouzelníků. Nikdo z nich nevěděl jistě, co se děje.

„Ticho, prosím!“ získal si nakonec pozornost všech Remus. „Máme podezření na blížící se útok v oblasti kolem Tower Bridge. Je zde zvýšená kouzelnická aktivita. Profesor Brumbál dorazí každou chvíli.“

"Tower Bridge?!" běželo Harrymu zděšeně hlavou. "Proč zrovna Tower Bridge?"

Copak může mít hezké vzpomínky na místo, kde Smrtijedi zabijí spoustu lidí?

V tu chvíli ze zelených plamenů v krbu svižně vystoupil Brumbál a mávnutím hůlky získal pozornost všech přítomných.

„Zprávy o útoku na Tower Bridge jsou potvrzené!“ řekl důrazně. „Spěchejme!“

Během pár vteřin byli všichni členové Řádu pryč. Všichni až na Harryho. Ten nejdříve strnule stál na místě a snažil se pochopit, co se stalo. Voldemort útočí na Tower Bridge? Na jeho nejoblíbenější místo? Na místo, kde strávil krásné chvíle ve svém druhém, mudlovském, životě? Válka se přece týká jen jeho kouzelnického života!

Ze strnulého šoku nakonec přešel ke vzteku. Popadl skleněnou vázu, která stála poblíž, a vší silou jí mrsknul proti zdi.

„Nenávidím tě, Voldemorte!“ křičel a kopal do skleněných střepů, jež se nerozbily na dostatečně malé kousky. „Nenávidím!“

--------------------------------------------------------------------------------

Do Richardova bytu se dostal až chvíli před půlnocí. Musel počkat, až se všichni vrátí z boje nazpět a pomoct s ošetřením zraněných, kteří nebyli převezeni rovnou ke svatému Mungovi.

„Promiň, že jdu pozdě,“ začal, jakmile mu jeho milenec otevřel dveře.

„To nevadí,“ mávl rukou hostitel a pečlivě si ho prohlížel. „Taky tě zdržel ten výbuch plynu?“

„Výbuch plynu?“ zeptal se Harry zmateně. Stále byl ještě trochu otřesený z událostí toho večera.

„Jo,“ přikývl Richard. „U Tower Bridge. Bylo to ve zprávách.“

Mladý hrdina pokýval hlavou. Už mu to došlo. Samozřejmě, že v mudlovských zprávách nemohla být pravda.

„Představ si,“ pokračoval starší muž překotně, „že jsem byl jen kousek odtamtud, když se to stalo!“

„Byl jsi kousek od Tower Bridge?“ zopakoval mladík překvapeně a cítil, jak jeho tělo zalévá studený pot. Richard mohl dnes umřít, protože si jeden šílený kouzelník usmyslel zotročit celý svět a mudlové se proti kouzlům nedokázali bránit.

„Taky jsi tam byl?“ naléhal Richard.

„Ehm, ne já…,“ koktal Harry, ale myslí byl úplně jinde. On byl ten, který mohl lidi zachránit. Mohl jich zachránit hodně, protože on byl jeden z mála, kteří na to měli schopnosti a sílu. Mohl zachránit třeba takového skvělého člověka, jakým byl Richard. A nyní zjistil, že to bylo přesně to, na čem záleželo.

„Richarde, já…“ začal, ale nevěděl, jak skončit. Očima přejížděl po krabicích s věcmi, které společně zabalili.

„Nemůžeš se mnou jet,“ pronesl nakonec Richard smířlivým tónem a nebyla to otázka.

„Ne,“ smutně přiznal Harry. Teď už věděl, že tenhle život mu nepatřil. Jeho místo bylo jinde.

„Ale povinnosti tě nedělají šťastným,“ připomněl mu jeho milenec trochu prosebně větu z jejich druhého setkání.

Harry přikývl. Stále to tak cítil. Přišel k Richardovi blíž a pohladil ho po paži.

„Ale někdy se člověk musí rozhodnout pro to, co je správné, a ne pro to,…“

„…co je snadné,“ dořekl za něj starší muž drsným hlasem. „Chápu.“

Mladý hrdina vyhledal oči svého milence a dodal:

„Nepatřím sem, Richarde.“

„Jo,“ smutně se usmál oslovený, „já vím. Vlastně jsem nikdy úplně nevěřil, že se mnou pojedeš.“

Harry překvapeně zamrkal. On sám tomu věřil.

„Dokonce jsem ti připravil i dárek na rozloučenou,“ přiznal starší muž a pokynul k poličce u dveří, na které ležel malý balíček v lesklém papíře.

Harry rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.

„Já pro tebe nic nemám,“ přiznal rozpačitě. „Já nečekal…nečekal jsem, že změním názor.“

„Já vím,“ zašeptal Richard znovu a přistoupil k němu blíž. Lehce ho pohladil po tváři.

„A co takhle ještě jedna společně strávená noc, než se každý rozejdeme jiným směrem?“ navrhl potom.

„Moc rád,“ odpověděl Harry upřímně a hned na to svého milence jemně políbil.

Ta noc byla jediná, kterou celou strávil v Richardově objetí. Lekce na následující den byly zrušeny a on nechtěl odejít ani o vteřinu dříve, než musel.

---------------------------------------------------------------------------------

Píseň ke konečné části

---------------------------------------------------------------------------------

Když ráno vyšel z Richardova bytu na ulici, usoudil, že raději půjde pěšky. Nebylo to právě blízko, ale on měl celý den na to, aby se dostal do pustého a nehostinného domu na Grimmauldově náměstí. Rozhodně tam nechtěl trávit dnešní den sám jen se svými smutnými myšlenkami na ranní loučení se svým milencem. Bylo mnohem lepší zaměstnat se chůzí.

Po pár krocích si vzpomněl na malý dárek na rozloučenou, který mu Richard v poslední chvíli vtiskl do dlaně. Opatrně roztrhl dárkový papír a rozbalil jeden ze starších Richardových MP3 přehrávačů včetně sluchátek. Dobře si pamatoval, jak si Richarda dobíral, že všechny své věci musí mít v několikanásobném množství a že by mu jeden z těch přehrávačů hudby měl dát. To bylo samozřejmě až poté, co mu jeho milenec vysvětlil, k čemu ty malé srandovní věci slouží.

Teď jednu z nich nevěřícně převracel v rukou. Měl obrovskou chuť otočit se na podpatku, rozběhnout se zpátky za Richardem a už ho nikdy nepustit. Věděl však, že nemůže.

Pak opatrně rozmotal sluchátka omotaná kolem přehrávače a objevil malý vzkaz, který byl k němu připevněný.

„Pro mého Supermana,“ stálo na něm a Harry se nechápavě zamračil. Když si však dal sluchátka do uší a konečně pustil hudbu, bylo mu vše jasné. Do očí se mu proti jeho vůli nahrnuly slzy, ale na tváři měl úsměv. Konečně s jistotou věděl, že se rozhodl správně. Byl přece hrdina. Dokonce i jeho mudlovský přítel to věděl.

I can’t stand to fly
I’m not that naive
I’m just out to find
The better part of me

I’m more than a bird...I’m more than a plane
More than some pretty face beside a train
It’s not easy to be me

Wish that I could cry
Fall upon my knees
Find a way to lie
About a home I’ll never see

It may sound absurd...but don’t be naive
Even heroes have the right to bleed
I may be disturbed...but won’t you concede
Even heroes have the right to dream
It’s not easy to be me

…

…

…