Koridory 6/7
KORIDORY - část šestá
(z Harryho pohledu)
Harrymu snad poprvé v životě utíkaly letní prázdniny neuvěřitelnou rychlostí a on si dokonce přál, aby toto krásné období trvalo o něco déle. Nebyl si jistý, co tuto změnu způsobilo. Snape rozhodně nebyl milý, příjemný či dokonce přátelský, ale přesto se s ním Harry cítil šťastný.
Po mnoha tréninkových lekcích, které spolu strávili, si musel připustit, že on a Snape tvořili dokonalý tým. Dokonalý s velkým "D"! Pro Harryho bylo naprosto nepředstavitelné, že by pro něj někdo mohl být lepším bojovým partnerem než Mistr lektvarů. Hádali se a dohadovali, to ano. Když však přišlo na souboj, magie byla cítit nejen v kouzlech a celém okolí, ale také přímo mezi nimi. Bylo to zvláštní. Harry nevěděl, jestli si tu podivnou magickou přítomnost uvědomuje také Snape, ale rozhodně se nemínil ptát. Přesto to bylo nepopiratelné - oni dva se k sobě dokonale hodili, alespoň tedy v souboji. V některých momentech si dokonce myslel, že dokáže předvídat Snapeovy reakce a pohyby, ale to byla hloupost. Nebo snad ne?
Když nad tím přemýšlel, opravdu ho to mátlo, a tak raději vůbec nepřemýšlel. Byl jednoduše rád za to, co má. Dávno se naučil, že věci, které mu dělají radost, je jednodušší nerozebírat a být pouze vděčný za to, že jsou.
Mezitím jeho úcta k učiteli lektvarů rapidně rostla. Konečně si opravdu připustil, co to znamenalo být špion mezi Smrtijedy. Byla pravda, že to všechno tušil už dříve, ale až Snapeovy lekce v plížení a strategii mu opravdu otevřely oči. Jak ten muž dokázal žít se vším, co viděl a udělal? Harry měl velký problém se svými vlastními hříchy a ty byly téměř bezvýznamné v porovnání s těmi Snapeovými. Dokázal jeho učitel (a nyní spolubojovník) vůbec spát? Harry si byl jistý, že on by to nedokázal.
A pro to všechno Snapea obdivoval. Už nezáleželo na tom, jaký je názor Mistra lektvarů na něj. Už nezáleželo na tom, co ten muž udělal úmyslně a co z donucení. Už nezáleželo na tom, zda byl původně nadšeným přívržencem Voldemorta či pouhou obětí celé války. Podstatné bylo, že dokázal úspěšně přežít a vyrovnat se sám se sebou. Takové schopnosti si Harry vážil. V den, kdy si Nebelvír tohle všechno uvědomil, se pro něj Severus Snape stal tajným hrdinou.
Neplánoval ho uctívat a rozhodně mu nechtěl dávat najevo svůj respekt. Muž by to pravděpodobně stejně neocenil. A rozhodně neplánoval kterémukoliv ze svých kamarádů říct, že obdivoval Mistra lektvarů. Pravděpodobně by to brali jako dobrý vtip. A přes to všechno byly jeho city nepopiratelné - respektoval nejvíce nenáviděného učitele na škole. Jeho život prostě nikdy nemohl být normální!
Už na začátku srpna měl Harry pocit, že se za celý svůj život nenaučil tolik užitečných věcí jako během těch pár dní se Snapem. Bylo to náročné a on trávil všechen svůj volný čas s knihami, ale přesto… toto léto bylo jedinečné. Některé lekce se mu vryly do paměti natolik, že by mohl přísahat, že si je bude pamatovat do konce života. Jasným příkladem byl jejich první společný boj proti figurínám.
Ten den se Komnata nejvyšší potřeby vytvořila podle Harryho, a tak vypadala celkem obyčejně. Stala se z ní velká pro boj určená místnost se žíněnkami a mnoha figurínami, které byly oblečené ve smrtijedských pláštích.
"Vidím, Pottere," prohlásil Snape, když vstoupili do místnosti a on zpozoroval černé postavy, "že kladeš důraz na detaily."
"Ech, to ani ne," bránil se Harry především proto, že měl pocit, že by takovou vlastnost Snape později využil proti němu. "Přál jsem si, aby figuríny představovaly naše nepřátele a Komnata si už sama domyslela, kdo by to měl být."
Snape na jeho spěšné vysvětlení jen zabručel, jakoby ho to ani nezajímalo, a po krátké prohlídce "protivníků" promluvil.
"Tak… teď mi popravdě řekni, jestli umíš bojovat ve dvojici?"
Harry se poškrabal na hlavě a všimnul si, že jeho pohyb vyvolal v Mistrovi lektvarů zamračení. Zcela pochopitelně se tedy rozhodl, že se bude ve vlasech drbat častěji.
"Ne," odpověděl nakonec, "ve dvojici jsem nikdy nebojoval."
"Dobře," pokýval Snape, "to by neměl být příliš velký problém. Základní bojové techniky se moc neliší od těch klasických."
Mladý kouzelník několikrát zamrkal. Snape s ním mluvil téměř jako s rovnocenným partnerem.
"Jestliže bojuješ ve dvojici," pokračoval učitel a vůbec si nevšímal jeho zamyšlení, "nejdůležitějším pravidlem je krýt si navzájem záda. Bojoví partneři by měli být schopní spolehnout se jeden na druhého." A pak Harrymu pocit, že s ním zachází jako s rovnocenným, rychle zkazil důrazným zakončením: "Rozumíš tomu, co jsem řekl?"
"Jistě," zamumlal tedy mladý kouzelník uraženě a Snape se opět zamračil.
"Pottere,…"
"Já vím, já vím," přerušil budoucí tirádu Harry a obranně zvednul ruce. "Pokud se budu chovat dětinsky, žádné lekce nebudou."
Starší muž po něm střelil zlobným pohledem, ale pak se zřejmě rozhodnul vše ignorovat a pokračoval ve své řeči:
"Předpokládám, že bychom měli začít soubojem, ve kterém budeme bojovat jednoduše vedle sebe. Na základě toho teprve zjistíme, jak by měla probíhat naše spolupráce."
---------------------------------
Ten první souboj s figurínami byl mnohem lepší, než Harry očekával. Už tenkrát se téměř dokonale doplňovali - když se on bránil, Snape útočil, a když se Snape bránil, on útočil. Bylo to téměř jako tanec. Pokud tedy Harry mohl soudit.
A v okamžiku, kdy všechna kouzla ustala, Nebelvír věděl, že Brumbál měl přece jen pravdu. On a Snape během bitvy patřili k sobě - byli spolubojovníci. Sice stále nechápal, co přesně chtěl Mistr lektvarů řešit tím podivným testem kompatibility jejich kouzel, ale ať už to bylo jakkoliv a ať už si to starší muž chtěl připustit či ne, oni byli tým! A Harry se od doby, kdy to zjistil, cítil šťastný. Po jejich prvním společném boji se zdálo téměř nemožné, že by se mohli ještě zlepšit, a přesto jim každé setkání něco dalo. Stávali se téměř neporazitelnými.
Všechny tréninkové lekce, které spolu měli, byly zábavné a poučné. Tedy všechny až na jedny. Lekce strategie byly pro Harryho skutečným utrpením. V této oblasti nikdy nevynikal a v diskusích se Snapem doslova zanikal. Přesto se jim, k mladíkovu velkému překvapení, někdy podařilo najít společnou řeč. Probděli mnoho nocí nad diskusí o válce a politice a Harry se často vracel zpět do nebelvírské věže až nad ránem s hlavou naplněnou filosofickými úvahami.
Téměř každé takové setkání bylo poučné, ale z nějakého důvodu se Harrymu některá z nich přehrávala v hlavě častěji než jiná.
"Dáš si také něco k pití?" překvapil ho jednou Snape.
"Ech," poposednul si nervózně Harry, protože zase jednou svého učitele nechápal. "Děkuji, mám ještě čaj."
"Myslel jsem něco tvrdšího," vysvětlil mu starší muž a prohlížel si ho jako podivnou přísadu do lektvarů.
"Jo, dobře," mumlal rychle Nebelvír a cítil, jak mu červenají tváře. Snape mu nabídl alkohol jako dospělému a on se chová jako hlupák! "Jistě, dám si rád."
Muž se na něj ještě chvíli díval, a pak nalil do dvou sklenic trochu zlatavé tekutiny. Se zvednutým obočím ji Harrymu podal a zřejmě čekal na jeho reakci. Mladý kouzelník neměl příliš rád alkohol a už jen vůně, která ze sklenice vycházela, ho přiměla cítit lehkou závrať. Ani za nic však nechtěl promeškat tuto výjimečnou příležitost povýšení na dospělého.
První lok mu vehnal slzy do očí a pálení v hrdle ho donutilo zakašlat, avšak teplo, které se následně rozprostřelo v jeho žaludku a postupně mu pronikalo do končetin, bylo nečekaně příjemné. Loknul si tedy znovu a tentokrát převaloval podivnou hořko-sladkou chuť alkoholu na jazyku. Vlastně to bylo velice dobré. Vzhlédnul od svého pití a všimnul si, že Snapeovy černé oči jsou stále pevně upřené na něj. Byl to možná jen odraz světla v krbu, ale zdálo se, že rty staršího muže jsou stočené do mírného úsměvu. Od té doby pokaždé, když Snape naléval sobě, naplnil také jednu sklenici pro Harryho.
-----------------------------
"Práce špiona je výjimečná," oznámil mladíkovi Mistr lektvarů o několik dní později nad další sklenkou koňaku.
"To jistě," souhlasil Harry, "ale který blázen by opravdu chtěl být špionem?"
Následovalo výmluvné ticho.
"Chceš říct, že ti ta práce chybí?" zeptal se nevěřícně, přestože už dávno věděl, že Snape nebyl zrovna duševně zdravý. Ale konec konců kdo z bojovníků v této válce byl?
"Ano, přesně to říkám," odpověděl hrdě muž.
Harry si odfrknul, a protože už byl posílen notnou dávkou alkoholu, klidně zkonstatoval:
"Jsi cvok."
"Možná," řekl Snape nezaujatě a sklonil hlavu mírně na stranu. "Nicméně velmi inteligentní cvok."
To mladíka rozesmálo.
"Dobře," připustil se smíchem, "jsi inteligentní cvok."
Starší muž se zamračil.
"Byl jsem výjimečně schopný špion."
"O tom nepochybuji," přiznal Harry a přestal se smát. "Ale to jako vážně říkáš, že by ses k tomu chtěl vrátit? Mezi Smrtijedy? K němu?"
Opět se mezi nimi rozhostilo ticho a Snape si Harryho upřeně prohlížel.
"To je… to je…" pokračoval mladík, protože se mu představa, že by se kdokoliv chtěl dobrovolně vrátit mezi Smrtijedy, zdála neskutečná.
"Pottere," povzdechnul si nakonec bývalý špion a špičky prstů si přitisknul ke spánkům, "jsi Nebelvír. Nemůžeš to chápat."
"Ale," začal protestovat Harry, přestože ho nenapadal žádný argument. Naštěstí ho Snape včas přerušil.
"Nebelvíři nechápou Zmijozely, Zmijozelové nechápou Nebelvíry. Tak to prostě je a vždy bude."
Mladík by na to rád něco řekl, ale nic ho nenapadlo. Nakonec Mistr lektvarů dopil zbytek svého alkoholu a pobídl ho:
"Měl bys už jít."
A tak Harry šel.
--------------------------------
Přibližně v polovině srpna potkal v jednom z koridorů Brumbála, a protože byl v mizerné náladě, bylo samozřejmé, že si ředitel bude chtít povídat.
"Můj drahý chlapče," oslovil ho starý kouzelník radostně, "jak se máš v tento krásný den?"
Harry na pár vteřin zauvažoval, jestli Brumbál nepotřebuje nové brýle. Věděl totiž, že přestože se už po souboji se Snapem osprchoval a trochu upravil, obrovský otok na jeho levém oku a řezná rána na ruce byly stále viditelné.
"Mám se dobře," zamumlal jako vždy.
"Výborně, výborně," zvolal ředitel a zatleskal. "A jak jdou lekce se Severusem?"
"Skvěle," zavrčel Harry podrážděně a přemýšlel, jestli by bylo příliš nevhodné si zase jednou vybít svůj vztek na tomhle všetečném muži.
"Výborně," zopakoval Brumbál a zcela ignoroval mladíkovo podráždění. "Harry, rád bych tě o něco poprosil."
To přitáhlo Harryho pozornost. Ředitelovy prosby pro něj obvykle neznamenaly nic dobrého.
"Ano?" zeptal se opatrně.
"Velice bych ocenil, kdybys svým přátelům o Severusovi neřekl."
"A co o něm nemám říkat?"
"Harry," napomenul ho Brumbál, "myslím, že velmi dobře víš, o čem mluvím. Nechci, aby tvoji přátelé věděli o vašich setkáních, lekcích nebo o tom, že jste spolubojovníci."
"Aha," zamumlal mladík. Tohle nebyl druh prosby, který od starého muže čekal.
"Výborně, výborně," zatleskal si znovu ředitel. "Takže jsme domluveni?"
"Jo," souhlasil Harry. Popravdě se mu dost ulevilo. Nechtěl se se svými přáteli bavit o Snapeovi.
"Takže ti přeji hezký zbytek dne, můj chlapče," rozloučil se s ním Brumbál.
"Vám také."
Mladý kouzelník zůstal ještě několik minut zamyšleně stát na stejném místě. Vážně nechápal, proč si ředitel nepřeje, aby jeho přátelé o nové situaci něco věděli. A proč ten muž jeho a Snapea stále s takovým důrazem označoval za spolubojovníky? Pravděpodobně tu opět bylo něco, o čem Harry neměl ani tušení.
-------------------------------------
Dny ubíhaly, měnily se v týdny a začátek školního roku se rychle blížil. Deset dní před koncem prázdnin obdržel Harry pozvání do ředitelny a ze Snapeovy nabručené nálady se dalo usuzovat, že dostal pozvání také.
Harry předpokládal, že schůzka bude mít co dočinění s oznámeným útokem na vlak do Bradavic. Konec konců čas se krátil. Avšak ředitel ho opět překvapil. Nejdříve mu naservíroval spoustu čaje a nabízel cukroví pod záminkou čekání na Snapea, ale později ve svém podivném chování pokračoval, přestože Mistr lektvarů už dorazil.
Harry to pojal jako cvičení v trpělivosti a klidně upíjel svůj čaj. Snape se však v tomto umění zřejmě cvičit nemínil.
"Tak už to vyklop, Albusi," zavrčel.
"A co mám vyklopit, Severusi," reagoval klidně ředitel a Harry v duchu přemýtal, jak dlouho jim ten mírný průběh konverzace vydrží.
"Proč-jsi-nás-sem-pozval," vysvětlil velmi pomalu a s důrazem na každou slabiku Snape, jako kdyby byl starý kouzelník nějak zaostalý. Harry jen zamrkal.
"Ale no tak, Severusi," zasmál se ředitel, "netřeba být sarkastický."
"Albusi,…" zavrčel muž, ale jeho další slova byla přerušena podivným chvěním, které vycházelo z podlahy. Všichni tři kouzelníci vyskočili na nohy a Harry rychle odložil šálek čaje, který do té chvíle držel v rukou.
Chvění se stupňovalo a různé věci v ředitelově kanceláři začínaly cinkat, jak do sebe navzájem narážely.
"Co to je?" zašeptal Harry a po vzoru starších kouzelníků vytáhl svoji hůlku.
"Možná jen zemětřesení," odpověděl mu Snape.
"Zemětřesení?" zopakoval mladík hloupě a Mistr lektvarů po něm hodil zlobným pohledem.
Chvění se stupňovalo. Obrazy začaly padat ze stěn a jejich obyvatelé podrážděně vykřikovali. Harry začínal mít problém udržet se na nohou. Ze všech stran se ozývalo cinkání, ťukání a po chvíli také praskání.
Pozornost všech se obrátila k velkému oknu, na kterém se rychle začínaly objevovat praskliny. Otřesy byly stále důraznější. Pak se ozvala velká rána a okno se rozletělo na malé kousíčky třpytivého skla, které mířily přímo na ně.
Harry reagoval ve zlomku sekundy. Vyčaroval tu nejspolehlivější ochranu, kterou uměl - zrcadlový štít. Těsně před ním se objevil druhý naprosto totožný štít a dříve než stačil mladík mrknout, se oba štíty spojily v jeden nádherný pevný a třpytivý. Sílu nárazu úlomků skla ani nepocítil. Otřesy přestaly.
"Páni," zvolal Harry, jakmile nebezpečí pominulo, a nadšeně se obrátil na oba starší kouzelníky. "To bylo…"
Pak si však uvědomil, že něco není zřejmě v pořádku. Brumbál téměř poskakoval radostí a v očích mu tančily veselé jiskřičky. Naopak Snape stál strnule na místě s hůlkou stále v ruce a v obličeji měl výraz nebezpečného vzteku.
Bylo jasné, že Harrymu opět něco uniklo.