Koridory 3/7
KORIDORY - část třetí
(ze Severusova pohledu)
Nikdo, koho Severus znal, nedokázal přesvědčit Albuse Brumbála, aby změnil názor. Nikdo!
A tak mu mělo být samozřejmě jasné, že to bylo něco, co Harry Potter nejen dokáže, ale také bere jako samozřejmost. Vždyť se ten kluk netvářil ani nijak zvlášť překvapeně!
Severus nevěděl, jestli ho na tom rozčiluje víc to, že ředitel ustoupil Potterovi, nebo to, že jemu samotnému nikdy neustoupil. Nenáviděl toho spratka! A teď to vypadalo, že spolu budou muset být každý den nejméně do konce prázdnin. Takový hloupý nápad!
Stále ještě nepochopil, jak si Brumbál mohl myslet, že se k sobě oni dva hodí. Dokonce, že se k sobě hodí natolik, aby z nich byli magičtí spolubojovníci. Alespoň Severus si myslel, že to je přesně to, co ředitel naznačuje. Byl to takový nesmysl. Magičtí spolubojovníci byli opravdu vzácní, protože pro vytvoření takového vztahu musela být jejich magie naprosto kompatibilní. A navíc nebylo možné, aby jeho magický spolubojovník byl právě Potter. Jenže pravda byla, že o tom Severus začínal mít pochybnosti. Ne snad proto, že by se měnil jeho vztah k chlapci, ale spíš proto, že si tím vším byl Brumbál tak zatraceně jistý.
Avšak spolubojovník měl být pro muže nejlepší přítel, nejbližší důvěrník a v některých případech i milenec, zatímco Potter a on sotva zvládli být v jedné místnosti bez boje. Opravdu, Albus musel bláznit. Na druhou stranu… byla pravda, že existovaly i případy, kdy dva spolubojovníky pojila spíše nenávist a nakonec jejich spojení skončilo oboustrannou smrtí. Ale to nemohl být ředitelův cíl. Nebo snad ano?
Severus utekl z ředitelovy kanceláře hned poté, co jim starý muž nabídl bonbony. Byl vzteky bez sebe a vážně se obával, že by mohl do něčeho nebo do někoho praštit. I když… praštit toho zatraceného Nebelvíra by možná stálo za to. Dobrý pocit, který měl po jejich společném souboji, už dávno zmizel. A přitom ještě ráno to vypadlo na povedený den!
"Snape!" ozval se za ním Potterův hlas, než stihnul dosáhnout klidu svých komnat. Severus se ho rozhodl ignorovat a nakonec mu zabouchnout dveře přímo před nosem.
"Snape!" nechtěl se dát Nebelvír a už ho téměř doháněl.
"Dej mi pokoj, Pottere," zabručel tedy.
"Ale vždyť musíme trénovat!" pobouřeně protestoval mladík a srovnal s ním krok.
Jeho slova přinutila Severuse zastavit. Prudce se otočil, chytil ho za límec a přitlačil ke zdi.
"Já dobře znám své povinnosti, Pottere," syčel mu do obličeje. "A rozhodně nemusím dělat cokoliv, co mi nařídí nějaký drzý usmrkanec, jako jsi ty!"
V Potterových očích se na moment mihlo zděšení, ale rychle ho zamaskoval.
"Ok, ok," říkal uklidňujícím hlasem, "hlavně klid."
Severus si odfrknul, pustil ho a pokračoval v cestě. K vytouženému klidu mu zbývalo jen několik kroků.
"A kdy se tedy sejdeme?" volal za ním nejistě Potter.
Neodpověděl. Místo toho hbitě vklouznul do svých soukromých pokojů a zabouchl dveře. Konečně klid. Byla to úleva. Nyní vůbec nechápal, proč se včera cítil tak nespokojený. Pocit míru však narušilo zabouchání na dveře.
"Co?" vyštěkl pobouřeně.
"Tak kdy se sejdeme?" ozval se ten nejprotivnější hlas na světě.
Ten kluk snad neměl žádný smysl sebezáchovy! Severus byl jen kousek od toho, aby metal neodpustitelné. Prudce otevřel dveře.
"Zatraceně, Pottere!" zařval. "Čemu na slovech dej-mi-pokoj nerozumíš?!"
Severus si nepamatoval, kdy naposledy tak zuřil. Nejblíže tomu byl asi vztek, který cítil, když chlapce načapal v Myslánce. Nikdo jiný ho nedokázal vytočit tak jako tenhle zatracený Nebelvír!
Mladík tam jen zkoprněle stál s rukou zvednutou, jakoby se chystal znovu zabouchat, a překvapeně na něj mžoural. A pak, jakoby ho už nevytočil dost, se zeptal na tu nejpitomější otázku:
"Jsi v pořádku?"
To byla ta poslední kapka. Severusovi se zatmělo před očima, popadl nejbližší věc, na kterou dosáhl, a mrštil ji po Potterovi. A po ní další a další a další.
"Ne!" řval, "nejsem v pořádku, ty idiote!"
Ani nevěděl, co všechno po něm hází. Potter zjevně konečně pochopil, že na něj nemá náladu, a dal se na ústup.
"Tak já přijdu zítra," řekl ještě před tím, než zmizel v koridoru.
Severus jen sledoval, jak se jedna z jeho drahocenných knih rozpadá po nárazu do zdi. Sesunul se k zemi a položil si hlavu do dlaní. Už měl dost všech těchto nenáviděných úkolů. Už měl dost Pottera. Chtěl spolupracovat s někým inteligentním. S někým, kdo by si ho vážil. Chtěl pocítit uznání a ocenění druhých za všechnu práci, kterou odvedl. Chtěl bys někoho, šeptal malý hlásek v jeho hlavě, kdo by na tebe byl pyšný. Cítil se tak zatraceně zbytečný! A to rozhodně nebyl pocit, na který by byl zvyklý.
-------------------------------------------
Druhý den ráno se probudil s ostrou bolestí hlavy. Zcela jistě za ní vděčil alkoholu, kterého vypil neskutečné množství. Potom, co se včera zvedl ze země, se ani nenamáhal sesbírat rozházené věci. Zamířil rovnou ke své skřínce s alkoholem, a pokud si dobře pamatuje, vypil téměř vše, co tam měl. Pomalu se zvedal z postele a mířil do koupelny pro lektvar na bolest hlavy, když ho vyrušilo zaklepání. A vzhledem k tomu, že se cítil mizerně a neměl na nikoho náladu, mohla za dveřmi stát jen jedna osoba.
"Co chceš, Potter?" zavrčel, jakmile otevřel dveře.
Mladík mu věnoval opatrný úsměv a úplně ignoroval jeho náladu.
"Dobré ráno. Jsem tu na trénink."
Severus zabručel a otevřel dveře dokořán. Bylo mu jedno, že Potter uvidí všechen ten nepořádek. V tomhle stavu se s ním jednoduše nedokázal hádat. Nechal ho tedy stát mezi otevřenými dveřmi a pokračoval ve svojí cestě ke koupelně.
Když se už v trochu lepším stavu vrátil zpět do obýváku, zůstal překvapeně stát. Na konferenčním stolku byla vyskládaná hromádka opravených knih, prázdné lahve od alkoholu byly vyrovnané u kuchyňského dřezu a střepy z lahví, které se povalovaly u krbu, byly pryč. Místo vyčpělého pachu alkoholu byla ve vzduchu cítit příjemná vůně kávy. Že by tu byli domácí skřítci? Ale ti by ty lahve odnesli s sebou.
V tu chvíli vešel do dveří Potter s posledními opravenými knihami v rukou. Severus překvapeně zamrkal. Ten kluk mu tu uklidil?
"Nechal jsem ti přinést kávu," promluvil mladík, zatímco přidával knihy k ostatním.
Severus znovu zamrkal. Byl tohle nějaký druh podivného snu? Kdyby mu hlava ještě stále nepulsovala bolestí, bylo by to více než pravděpodobné.
"Máš ji na stole v kuchyňském koutu," poznamenal Potter, když se Severus stále nehýbal. Ten otočil hlavu a opravdu - na kuchyňském stole stál hrnek s černou kávou, ze které se ještě kouřilo. Zmateně popošel ke stolu, usadil se a začal drahocenný nápoj usrkávat. Musel se co nejrychleji probrat, aby dokázal konečně pochopit, co se to tu dělo.
Cítil, jak horká tekutina klesá do žaludku. Pomalu se mu dělalo lépe. Také se zdálo, že lektvar začíná působit, protože bolest hlavy ustávala. Zaměřil tedy svou pozornost na nezvanou návštěvu.
"Co tu chceš, Pottere?"
Mladík, který si právě prohlížel jeho knihy, sebou trhnul.
"Už jsem to říkal. Přišel jsem na trénink."
"Nepamatuji si, že bych tě zval," zamračil se Severus.
"No, to asi ne," ošíval se Potter, "ale já jsem říkal, že dneska přijdu a ty jsi neříkal, že bych neměl."
Ano, Severus si vzpomněl, že mladík něco takového vykřikl, když utíkal pryč. Ale přece si opravdu nemohl myslet, že v tomto případě znamená mlčení souhlas, nebo ano? Podle výrazu na Potterově tváři si nic takového opravdu nemyslel, jen doufal, že bude mít štěstí. Začínalo to vypadat, že zbavit se Pottera je stejně náročné jako přemluvit Brumbála. Severus si povzdechnul. Jak jen nesnášel svůj život!
"Tak se posaď," vzdal to nakonec a pokračoval v usrkávání kávy.
Mladík si sednul na okraj židle naproti němu a rozpačitě si žmoulal ruce v klíně. Snape si při pohledu na něj podrážděně odfrknul.
"Pokus se chovat trochu dospěle, Pottere," zabručel. "Tvé dětinské chování je protivné."
V reakci na jeho slova se chlapec na židli posunul více dozadu, ale dál pokračoval ve žmoulání rukou. Co to s ním zase je? Vždyť před chvílí se choval ještě celkem normálně, dumal Severus. Když mladík ve svém podivném chování neustával, hodil po něm zlostným pohledem. To u Pottera vyvolalo nejdříve povzdech a pak nečekaná slova:
"Omlouvám se. Nemůžu si pomoct."
Severus tázavě nadzvednul obočí.
"A pročpak?" zeptal se.
Potter něco nesrozumitelného zamumlal.
"Zkus to hlasitěji," doporučil mu chladně. Mladíkovo chování začínalo být zábavné.
"Protože si připadám jako na hodině lektvarů," přiznal tedy Potter zřetelně. Severus na něj chvíli překvapeně zíral, než se rozesmál. Nedokázal to ovládnout. Tady před ním seděl hrdina kouzelného světa, chlapec, který se několikrát postavil Voldemortovi, mladík, který už dávno uměl zabíjet, a třásl se nervozitou a strachy, protože si připadal jako na hodině lektvarů! Bylo to neuvěřitelné, zábavné a skvělé! Severus už hodně dlouho neslyšel nic tak dobrého. Samozřejmě vždy doufal, že ve svých studentech vyvolává pocit strachu. Byla to jeho taktika. Ale až do teď nevěděl, že je v tom tak dobrý.
Potter na něj mezitím koukal s pusou dokořán. Nejspíš byl šokovaný chováním svého profesora. Severus se rychle uklidnil, ale koutky úst mu stále cukaly. To v Potterovi vyvolalo mračení.
"To není směšné," reagoval obranně. "Já z tebe nemám strach, jen se v tvé přítomnosti z nějakého důvodu nedokážu chovat jinak."
"V lese ses dokázal chovat jinak," podotkl Severus, který mezitím své chování už dostal pod kontrolu.
"No, jo," uvědomil si mladík. "Takže to bude asi tvoje přítomnost v kombinaci se sklepením tohohle hradu."
Tohle ale bylo směšné!
"A stále trváš na tom, že to není vůbec směšné?" zeptal se sarkasticky.
Potter párkrát zamrkal a na tváři se mu objevil mírný úsměv.
"Možná trochu," připustil, a pak rozpustile dodal: "Ale ty někdy umíš být opravdu bastard."
"Děkuji ti," reagoval Snape a lehce uklonil hlavu na znamení, že kompliment přijímá. To Pottera rozesmálo.
"Neznám nikoho jiného," vypouštěl ze sebe mezi záchvěvy smíchu, "kdo by tohle bral jako pochvalu."
Severus jen pokrčil rameny. On pár takových lidí znal. Bohužel.
Konečně dopil kávu, a když se Potter dostatečně uklidnil, promluvil:
"Můžeme se tedy přesunout?"
"Ty nebudeš snídat?"
"Ne, Pottere. A moje stravovací zvyky se tě netýkají." Zamračil se na chlapce a ten se rychle vydal ke dveřím.
"Komnata nejvyšší potřeby?" zeptal se Potter, jakmile vešli do koridoru. Severus jeho předpoklad potvrdil kývnutím a bok po boku se vydali do sedmého poschodí.
Bylo to trochu podivné. Mistr lektvarů nikdy nechodil vedle svých studentů a většinou ani vedle svých kolegů. Dával přednost jít před nimi, aby tak dal dostatečně jasně najevo, že nemá zájem o jakékoliv tlachání. Byl si však jistý, že pokud by s ním chtěl komunikovat Potter, neexistovalo nic, co by ho od toho odradilo. Naštěstí nic nenasvědčovalo tomu, že by si chtěl mladík povídat, a Severus si po pár nervózních krocích hlasitě oddechl. Ani na to Nebelvír nijak nereagoval, dál pokračoval v cestě a sledoval podlahu.
Až do Komnaty nejvyšší potřeby došli v příjemném tichu. Tedy alespoň Severusovi to ticho příjemné bylo, přestože si všiml, že se mladík ošívá stále víc, čím déle mlčeli.
"Jakou místnost dnes potřebujeme?" přerušil ticho nakonec Potter, když se zastavili před holou zdí.
"Těžko bych ti to vysvětloval," reagoval Severus kousavě. "Bude snazší, když se vytvoří přímo podle mě."
Mladík se na něj zamračil.
"Tak to bys teď měl třikrát projít kolem téhle zdi a přitom usilovně myslet na to, co potřebuješ."
Snape tedy následoval instrukce a přál si místo vhodné pro výuku kouzel. Popravdě, byl zvědavý, s čím místnost přijde. Neměl žádnou konkrétní představu. Jediné, co věděl, bylo, že budou potřebovat dostatek prostoru.
Ve zdi se objevily obyčejné dřevěné dveře a on je otevřel. Když uviděl, co se za nimi skrývá, zamračil se.
"Asi jsem nebyl dostatečně specifický," zamumlal trpce, zatímco Potter vypustil uznalé zapísknutí.
Místnost vypadala jako starobylá studovna. Levou stěnu zabíral obrovský krb, ve kterém vesele plápolal oheň, a před ním stál oválný stůl, který měl u sebe dvě polstrované židle s ručními opěrkami. Stůl byl dobře osvětlen svítící koulí, která se vznášela asi metr nad ním, a zdálo se, že přímo na něm je připravená konvička s čajem. Boční stěny byly zaplněny vysokými regály, které byly plné knih. Nebyla tu žádná okna. Jen svítící koule, které se v nepravidelném uskupení vznášely po celé místnosti, ji osvětlovaly více než dostatečně. Osvětlení místnosti také pomáhala pravá stěna, která byla celá tvořena obrovským zrcadlem.
"K čemu potřebujeme zrcadlo?" zeptal se ho Potter, když se konečně dostali přes počáteční údiv.
"Pravděpodobně pro společný trénink," odpověděl bezmyšlenkovitě a vydal se na prohlídku knih.
"Pravděpodobně?" vyzvídal Potter.
"Ano," bručel podrážděně, "ta místnost má nejspíš vlastní mozek."
Mladík se zasmál a Severus po něm střelil zlobným pohledem. To neměl být vtip!
"Čím začneme?" ptal se Potter dál, jakoby se snažil jejich činnost popohnat. Severus si ho chvíli zamyšleně prohlížel a přemýšlel, které ze všech možných kouzel by tenhle Nebelvír nemusel znát. Bylo rozhodně jednodušší vyučovat nová kouzla, než se učit spolupracovat. A pokud si Mistr lektvarů musel vybrat z těchto dvou nutných zel, bylo to nepochybně to první.
"Umíš zrcadlový štít?" zeptal se tedy nakonec.
tter místo odpovědi zakroutil hlavou a Severus si oddechl.
"Začneme tedy tím."
A trénink spolupráce v boji můžeme opět trochu odložit, radoval se v duchu.