Koridory 2/7
KORIDORY - druhá část
(z pohledu Harryho)
Harry Potter nebyl trpělivý člověk. Ale jak čas plynul, zjistil, že mnohé věci nelze získat hned, že mnohé akce nelze provést bez dlouhého plánování a že pro získání mnohých znalostí nestačí jen pár hodin s knihou těsně před zkouškou. Naučil se tedy umění trpělivosti. A nyní měl pocit, že v jednání se Severusem Snapem by mu právě tahle schopnost mohla přijít velice vhod.
Věděl, že ze sebe v přítomnosti toho muže dělá často hlupáka, ale nemohl si pomoct. Jakmile se na něj Snape podíval nebo ho oslovil, okamžitě si připadal jako v učebně lektvarů a přesně podle toho se choval. V lektvarech byl vždy za hloupého. Stal se z toho něco jako zvyk a Harry se ho bohužel nedokázal zbavit. Snapeovy podivné nálady Harryho chování také příliš nepomáhaly. Jednou s ním profesor jednal jako se sobě rovným a hned o pár minut později se na něj díval jako na něco odporného.
Když Brumbál Harrymu oznámil, jaké s ním má plány, mladík důrazně protestoval. Uvedl desítky protiargumentů a snažil se řediteli vysvětlit, že Severus Snape je velice samotářský a zároveň samostatný člověk, který určitě nestojí o spolubojovníka, zatímco on sám by byl rád, kdyby byl v boji spojen alespoň s někým, kdo jeho pomoc ocení. Albus Brumbál se však během jeho argumentů jen usmíval, a pak řekl, že se k sobě on a Snape dokonale hodí.
Ještě dlouho potom, co ředitel opustil Grimmauldovo náměstí, Harry strnule seděl u kuchyňského stolu a hlavou mu neustále běželo to nepřesvědčivé tvrzení. Jaký blázen si proboha mohl myslet, že se Harry Potter a Severus Snape k sobě hodí?! Mladík opravdu pochyboval, že by se ve Fénixově řádu našel člověk, který by se k němu hodil míň.
Bohužel, tenhle spor se nedal vyhrát, a tak teď Harry stál v Komnatě nejvyšší potřeby a čekal, až profesor zahájí souboj. Popravdě souboj byl zrovna něco, na co se těšil. Byl opravdu zvědavý, jaké jsou Snapeovy schopnosti. Sám sebe považoval za velice dobrého bojovníka a byla to jedna z mála věcí, na které byl pyšný.
Jenže, nejspíše v reakci na jejich předchozí rozhovor, Mistr lektvarů zamyšleně hleděl do prázdna a mlčel. Vůbec to nevypadalo, že by měl v plánu začít boj.
"Tak budeme bojovat?" popohnal ho nakonec a tím ihned upoutal učitelovu pozornost.
"Ano. Jen žádná prokletí. Počítám do tří. Jedna, dvě, tři!"
Harry během jeho slov sotva stačil pozvednout hůlku, a tak nejdříve trochu zavrávoral pod silou Snapeových kouzel, avšak rychle se vzpamatoval a začal útočit.
Bojoval svižně a mířil přesně. Postupně do boje zapojil všechny své znalosti a dovednosti. Přesto už po necelé hodině boje začalo být jasné, že proti Snapeovi nemá šanci. Starší muž byl mnohem rychlejší, téměř se zdálo, že mezi jednotlivými kouzly vůbec nepotřebuje myslet, a používal kouzla, která Harry v životě neslyšel.
Harry už začínal zrychleně dýchat, z uší mu rostly větvičky, nohy měl slepené k sobě, na levé ruce měl řeznou ránou a ani nechtěl vědět, co to má s vlasy. Mezitím Snape vypadal, jako by za sebou měl klidnou procházku a ne boj. Jediné omezení, které bylo viditelné, byla pravá ruka, kterou se Harrymu podařilo znehybnit. Jak jsem mohl do teď přežít? zajímal se v duchu mladík. A právě tahle rozptylující myšlenka byla vše, co Snape potřeboval, aby ho odzbrojil.
Odzbrojovací kouzlo ho odhodilo ke zdi, kde zůstal zkroušeně ležet. Cítil se mizerně. Dal do boje všechno, co uměl, a nebylo to nic platné. Jak má vůbec kdy porazit Voldemorta?
Mistr lektvarů na něj chvíli zdálky hleděl, pak přišel blíž a podával Harrymu jeho hůlku.
"To bylo slušné, Pottere," řekl nečekaně, když se pro ni mladík natáhnul.
"Neřekl bych," zamumlal Harry a radši hleděl do země. Opravdu teď neměl náladu na žádný posměch.
"Měl bys už vědět, Pottere," reagoval na to Snape, "že nikdy nikoho nechválím nezaslouženě."
Ano, musel připustit Harry, to byla rozhodně pravda.
"Většinou nikoho nechválím ani, když si to zaslouží," dodal ještě muž a Harry překvapeně zvedl hlavu. Byl to snad vtip? Ale Snape už byl k němu zády a mířil k východu.
"Po obědě přijď ke mně do kanceláře," řekl ještě mezi dveřmi a tiše zmizel v chodbách hradu.
Harry se ještě nějakou dobu opíral o zeď a válel se v lítostivých myšlenkách, než se vydal na ošetřovnu s nadějí, že tam najde školní ošetřovatelku. Ráno ji na snídani neviděl, ale přesto doufal, že i přes letní prázdniny zůstává na hradě. Opravdu nevěděl, co by si se svými výrůstky jinak počal. Nohy si odlepit zvládnul sám, ránu na ruce by možná také nějak zavázal, ale s větvičkami v uších si rady nevěděl. A kromě toho, že mu překážely pokaždé, když chtěl projít dveřmi, byly také opravdu nepříjemné.
Jak se ukázalo, štěstí Harrymu přece jen trochu přálo. Potkal se s madam Pomfreyovou mezi dveřmi ošetřovny, byla právě na odchodu. Kdyby přišel o moment později, už by jí nestihnul.
"Pane Pottere," uvítala ho ošetřovatelka s povzdechem, "co to bylo tentokrát?"
"Souboj s profesorem Snapem," zamumlal Harry a mezitím se usazoval na lehátku, na které mu pokynula.
"Proč byste, pro Merlina, dělal něco tak pošetilého?!" zvolala madam Pomfreyová a Harry se na ní překvapeně podíval.
"Ehm… pošetilého?"
"Samozřejmě. Profesor Snape je velice mocný kouzelník s nadáním pro souboje. Můžete být rád, že jste neskončil hůř."
Harry překvapeně zamrkal. Takovou informaci rozhodně nečekal.
"Myslel jsem, že Snape je nadaný na lektvary?" řekl s otázkou v hlase.
"Ach, ano, Severusův talent na lektvary je výjimečný. To však neznamená, že nemůže být výjimečný i v jiných oblastech."
"Jak moc je Snape mocný?" zjišťoval Harry, zatímco ošetřovatelka kontrolovala, jestli jsou všechny větvičky opravdu bezpečně pryč.
"Rozhodně ne tak jako ředitel," odpověděla mu a mladík otočil oči v sloup. Tohle mu přece bylo jasné. Avšak další slova madam Pomfreyové ho překvapila.
"Ale nemyslím, že by k němu měl moc daleko."
"Jako k řediteli?"
"Ano. Myslím, že Severus je rozhodně nejmocnější kouzelník tady v Bradavicích," oznámila mu, ale pak rychle dodala: "Tedy po Albusovi samozřejmě."
Takže Severus Snape byl mocný kouzelník. Harry nemyslel, že by tuhle informaci vůbec kdy dokázal zpracovat. Samozřejmě věděl, že je jeho učitel výborný v lektvarech a pravděpodobně má vynikající schopnosti špiona, vzhledem k tomu že tak dlouho přežil, ale nikdy nepřemýšlel o tom, že by mohl tenhle muž být silný i magicky. Jeho tělesná konstituce tomu rozhodně neodpovídala a Harry si nikdy nevšiml třepotání kouzla v jeho přítomnosti tak, jak to cítil v přítomnosti ředitele. Avšak teď už se tolik nedivil, že jejich souboj prohrál na celé čáře.
"Vzpomínám si," vytrhl ho z myšlenek hlas ošetřovatelky, "že ještě tak před dvaceti lety byly velice populární veřejné souboje."
"Opravdu?" Harryho to zaujalo. Až do teď byl přesvědčený, že veřejné souboje patřily do doby tak před sto lety. "A o co se bojovalo?"
"O všechno možné," vysvětlovala žena a zahleděla se do dálky. "O ženy, ale také o muže; o dědice; o majetek… Některé z těch soubojů byly opravdu kruté." Při posledních slovech se zamračila.
"A o co bojoval profesor Snape? O ženu?" zeptal se Harry a tiše doufal, že nepřijde o všechny své iluze ohledně samotářského učitele v jeden den.
"Kdepak," zasmála se madam Pomfreyová. "Bojoval o majetek. Pokud si to správně pamatuji, tak tímto způsobem získal zpět všechen majetek, o který jeho rodina přišla."
"Aha," řekl Harry nahlas, ale v mysli se mu honila spousta dalších myšlenek. Takže Snape byl dokonce i bohatý? Zdálo se, že Mistr lektvarů je někým úplně jiným, než si myslel.
Jakmile ho ošetřovatelka propustila ze své péče, vydal se do knihovny. Měl v plánu zjistit, jestli v novinovém archivu nenajde ještě víc informací o všech těch soubojích. Bylo fascinující, že ještě před páry lety mohl kouzelník legálně vybojovat majetek nebo dokonce ženu.
Knihovna však byla zavřená. Harry před ní nějakou dobu zklamaně postával a doufal, že si knihovnice na nějakou dobu jen odskočila. Když se knihovnice ani po několika minutách nevracela, usoudil, že bude přes prázdniny pryč a vydal se zpět do věže. Cestou se rozhodl, že během oběda požádá ředitele, jestli by mu přístup do knihovny neumožnil.
---------
Ale z nějakého důvodu se zdálo, že jsou všichni proti němu. Ředitel u oběda nebyl. Ve skutečnosti ve Velké síni nebyl vůbec nikdo a Harry se nejdříve domníval, že si spletl hodinu. Jenže učitelský stůl byl prostřený jako obvykle a plný jídla, a tak se posadil a čekal.
Po půl hodině stále ještě nikdo nepřišel. Harry se ještě nějakou dobu netrpělivě rozhlížel, pak však pokrčil rameny a pustil se do jídla. Pravděpodobně měli učitelé moc práce a každý se rozhodl zůstat ve svých komnatách. Bylo velmi zvláštní sedět sám u velkého stolu v obrovské místnosti. Všude kolem něj bylo ticho a Harry slyšel výrazně každý zvuk, který udělal. Co nejrychleji si tedy zaplnil žaludek a Velkou síň opustil.
Zamířil do sklepení a přemýšlel, jaké trápení si pro něj Snape přichystal tentokrát. Že by nějaká další ponižující ukázka toho, jak málo dokáže? Harry si povzdechnul. Někdy ty ředitelovy machinace opravdu nesnášel. Vlastně je nesnášel vždy, někdy víc a někdy míň, ale teď je téměř nenáviděl. Odjakživa byl přesvědčený, že je Albus Brumbál inteligentní člověk, ale nyní si začínal myslet, že mu všechny ty starosti už lezou na mozek a začíná bláznit. Jeho neustále snahy o spojení Harryho se Snapem tomu rozhodně napovídaly.
Konečně došel ke dveřím do pracovny Mistra lektvarů a sebejistě zaklepal. Nechovej se jako hlupák. Nechovej se jako hlupák. Jednej rozumně a dospěle, opakoval si v duchu.
Dveře se otevřely a Harry vstoupil.
"Jen pojď klidně dál, Pottere. Nemusíš čekat na pozvání," ozval se Snapeův sarkastický hlas.
"Ehm, omlouvám se," zamumlal a všechny snahy o dospělé chování se vytratily. Proč mu to ten muž jenom dělá?
"Tak si sedni, když už jsi tady," pobídl ho Snape.
Harry se usadil na židli vedle stolu a nepříjemně se kroutil pod upřeným pohledem svého profesora. Nevypadalo to, že by muž měl v plánu něco říct a Harry nevěděl, na co by se měl ptát, aby nevypadal hloupě. A tak oba seděli po tichu.
"Ředitel si myslí," prohodil nakonec Mistr lektvarů, "že bychom se měli lépe poznat."
Harry jen pokyvoval a přemýšlel, jestli na to má starší muž stejný názor jako on.
"Rozhodně si nemyslím, že bychom se právě my dva měli poznávat," pokračoval Snape a odpověděl tak na Harryho nevyřčenou otázku.
"Avšak jestli ředitel myslí vážně, že nás v následujících bojích plánuje využívat jako tým, měli bychom navzájem znát své nedostatky a případné přednosti."
Z tónu mužova hlasu bylo zcela zřejmé, že si nemyslí, že má Harry jakékoliv přednosti.
"A jakým způsobem bychom se měli poznávat?" zeptal se mladík, když se mezi nimi opět rozhostilo ticho. Vůbec si nedokázal představit, že se bude lépe seznamovat s nenáviděným učitelem. To se jako předpokládalo, že si budou povídat? Vždyť i tento rozhovor byl trapný!
"Jak se poznáváte se svými přáteli?" odpověděl mu Snape otázkou.
"Povídáme si," připustil Harry, přestože s Mistrem lektvarů si rozhodně povídat nechtěl.
"Ach tak," řekl muž po chvíli. "Řekni mi tedy něco o sobě."
"Já?" děsil se mladík. "To určitě ne. Začni ty."
Snape se zamračil a ledovým hlasem reagoval:
"Pane Pottere, ať už…"
"Dobře, dobře," přerušil ho Harry a zvedl ruce nahoru na znamení, že se vzdává, "ale já opravdu nevím, co bych měl říkat."
"Co jste říkal svému příteli, panu Weasleymu, když jste se poprvé setkali?"
Harry na muže chvíli zíral. Tohle snad nemyslí vážně! Ale zřejmě ano.
"Asi něco jako: Ahoj, já jsem Harry Potter."
Muž mu věnoval zlobný pohled.
"Ano, a pak?"
Harry usilovně přemýšlel.
"Pak mi Ron začal povídat o své rodině a kouzelnickém světě."
"Dobře, nemyslím, že by nám nějak pomohlo, povídat si o rodinách."
S tím Harry více než souhlasil, určitě nechtěl Snapeovi vyprávět nic o Dursleyových. Teď se muž na Harryho zamyšleně díval a mladík velice pochyboval, že bude rád za to, co se dozví příště, a tak rychle vyhrknul:
"Mohli bysme zkusit otázku za otázku."
"Co přesně tím myslíš, Pottere?" zeptal se Snape a vypadal celkem zaujatě.
"No, první z nás se zeptá na nějakou věc, druhý odpoví, a pak se ptá ten, který odpovídal. Otázky by měly být vždy stejně obtížné."
"Dobrá," pokyvoval Snape, "začne ten, kterého napadne vhodná otázka nejdříve."
Harry se rychle snažil s něčím přijít, protože opravdu nechtěl být ten, který se bude první svěřovat. Ale nenapadlo ho vůbec nic, co by chtěl o Snapeovi vědět. Vlastně, jedna věc tu byla, ale nemyslel, že je vhodné ptát se Snapea hned ze začátku na jeho smrtijedskou minulost. A tak oba mlčeli. Zřejmě ani jeden z nich nedokázal přijít s něčím, co by ho o tom druhém opravdu zajímalo. Pak však Harryho něco napadlo.
"Mám otázku," řekl tedy spěšně. "Kolik formálních soubojů jste vyhrál a kolik prohrál?"
Snape po jeho otázce pozvednul obočí.
"A nejsou to dvě otázky, Pottere?"
Harry se na něj zamračil. Věřte tomu, že Snape bude ve všem vidět problém. Chtěl mu na to něco naštvaně odseknout, ale právě v tom okamžiku se rozzářil krb a téměř ihned se v něm objevila hlava ředitele školy.
"Dobré odpoledne," pozdravil je oba. "Je mi líto, že ruším, ale je to naléhavé. Přeneste se prosím oba do mé kanceláře." Sotva dokončil větu, opět zmizel v krbu.
Harrymu se ohromně ulevilo, že nemusel pokračovat v rozhovoru se Snapem, a tak téměř radostně vyskočil ze židle, na které seděl. Dokonce i Snapeovy pohyby se zdály nějak svižnější.
"Letax je v krabičce na krbové římse," oznámil a Harry neváhal ani vteřinku. Okamžitě skočil do krbu a křiknul heslo ředitelovy kanceláře. Chtěl být co nejrychleji pryč z té utiskující atmosféry kabinetu lektvarů.
V ředitelově kanceláři bylo překvapivě mnoho lidí. Harry zaznamenal, že tu jsou téměř všichni učitelé a navíc několik členů Řádu. Rychle se se všemi přivítal a napjatě čekal, jakou důležitou věc jim chce ředitel říct. Srdce mu samou nervozitou tlouklo jako zvon. Brumbál rozhodně nevypadal, že se chystá oznámit něco dobrého. Čekala je nějaké špatná zpráva.
Když to vypadalo, že už každý dorazil, v místnosti se rozprostřelo ticho.
"Jak už někteří z vás vědí," začal ředitel a Harry si všimnul, že mnoho učitelů se opravdu tváří ponuře, "donesla se k nám nečekaná zpráva."
Brumbál se odmlčel a Harry si nemohl pomoct nepřemýšlet, jestli to ředitel dělá na efekt. Avšak netrvalo dlouho a starý muž dodal:
"Voldemort má v plánu napadnout vlak cestou do Bradavic."
Harry cítil, jak mu přejel mráz po zádech. Voldemort chtěl napadnout vlak plný bezmocných dětí? K čemu to mohlo být dobré? A pak mu došlo to podstatné - v tom vlaku budou sedět jeho přátelé! Musel jim pomoct.
Ostatní lidé v místnosti začali vykřikovat myšlenky a nápady, jak tomu zabránit, ale jakékoliv změny a přesuny byly zbytečné, protože o odjezdu vlaku museli informovat všechny děti - tedy také děti Smrtijedů. Pomalu to každému z přítomných začínalo docházet. Jediné, co jim zbývalo, bylo připravit se na boj.
Brumbál rozdělil úkoly a místnost se pomalu začala vyprazdňovat. Jediní, komu ředitel nic nepřidělil, byli Harry a Snape.
"Harry," oslovil ho ředitel, když zůstali v místnosti jen oni tři, "je mi to líto, ale nemůžeš se zúčastnit boje."
"Proč?" překvapeně zašeptal Harry. Účastnil se přece už mnoha bojů.
"Nevíme jistě, jestli Voldemort ví, že ve vlaku nepojedeš. Ale je téměř jisté, že jakmile tě Smrtijedi uvidí, zaměří na tebe všechnu svou pozornost.
"Ale já se přece umím bránit!" protestoval.
"Já vím, chlapče. Ale musíš si uvědomit, že tohle bude velký útok. Bude jich mnoho a budou mezi nimi zkušení bojovníci," vysvětloval Brumbál a Harry slyšel i to, co nebylo řečeno. On zatím bojoval jen v malých bitvách a především většinou s nově rekrutovanými Smrtijedy. Nikdy nebojoval se zkušenými bojovníky. To byla jedna z věcí, které si po souboji se Snapem uvědomil.
"Rychle se učím," zkoušel přesto změnit ředitelův názor. A pak ho napadla jedna věc, která by mu mohla pomoci tento argument vyhrát. "A budu mít za spolubojovníka profesora Snapea."
Jakmile to řekl, uslyšel, jak Snape vztekle zasyčel. Brumbál je oba přelétl zkoumavým pohledem, pak si však povzdechnul.
"To nemění nic na tom, že jakmile se na tebe obrátí všechna jejich pozornost, nebudeš mít šanci," trval na svém. "A na to jsi pro nás příliš důležitý."
"Můžu použít Mnoholičný lektvar," zkoušel Harry poslední možnost. "Profesor Snape má jistě nějaký připravený."
Překvapivě Brumbál při jeho slovech přemýšlivě pokyvoval, ale v tu chvíli se ozval Snape:
"A za koho by ses měl podle sebe vydávat?"
"Za Remuse," reagoval bleskově Harry. Napadlo ho to už v okamžiku, kdy svůj nápad vyslovil. "Prvního září je dva dny po úplňku, nebude dostatečně silný, aby se zúčastnil bitvy," vysvětloval rychle. Mistr lektvarů se na něj jen pohrdavě mračil, ale k jejich oboustrannému překvapení ředitel tlesknul rukama a zvolal:
"Výborně! Máte tedy více než čtyři týdny na to, abyste vylepšili svou spolupráci. Skvělé!"
Harry odtrhl svůj udivený pohled od ředitele a podíval se na muže, který stál o pár metrů dál. Snape se mračil, zlostně na něj zíral a Harry mu upřený pohled okamžitě opětoval. Když se pár okamžiků ani jeden z nich nepohnul, ředitel si tiše odkašlal a promluvil:
"Nedáte si citrónový bonbon?"
Harry okamžitě zaměřil svůj vražedný pohled na ředitele. A starší muž se zřejmě zachoval naprosto stejně, protože Brumbál rychle konstatoval:
"Takže asi ne," a misku se sladkým hbitě schoval.