Koridory 1/7
KORIDORY - část první
(z pohledu Severuse)
Severus Snape byl muž činu. Přinejmenším se on sám za takového považoval. Bylo tedy naprosto pochopitelné, že byl v současné době v mizerné náladě. Chyběla mu práce.
Ještě na konci posledního školního roku nevěřil, že by si to mohl někdy myslet, ale opravdu se nemohl dočkat prvního září.
Jeho nemilé (avšak oceňované) povinnosti špiona skončily na konci června po únosu Mundunguse Fletchera a tak se hned, jakmile byl propuštěn z ošetřovny, pustil do práce. Nejdříve byl opravdu rád za tolik volného času, který si mohl uspořádat, jak se mu zrovna zlíbilo, jenže už po dvou týdnech zjistil, že příliš mnoho jeho dřívějších aktivit bylo spojeno s Pánem zla.
A tak Severus Snape už čtvrtý den za sebou seděl ve své pracovně se skleničkou whiskey a četl jednu z těch výborných publikací o lektvarech, ke které se předtím nedostal. Pravou nohu měl opřenou o levou a nervózně s ní poklepával o roh stolu. Tohle posedávání mu už vážně lezlo na mozek. Vzhlédnul od knihy a zkoumal svou kancelář v naději, že někde zahlédne nějakou nedokončenou práci. Na pracovním stole ležel uspořádaný stoh papírů s důkladně propracovanými výukovými plány, police byly naplněné lektvary pro ošetřovnu (tedy s těmi, které už Poppy odmítla přijmout pro nedostatek místa) a celá místnost téměř zářila čistotou. Severus si povzdechnul a vrátil se ke čtení. Nedokázal se však soustředit. Bylo to protivné. Vždy si myslel, že bude nadšený, až bude mít dostatek času prostudovat všechny knihy, které odkládal na později, ale tohle bylo jen nudné.
Prudce zabouchl knihu a hodil do sebe zbytek alkoholu ze skleničky. Chybělo mu vzrušení a adrenalin kolující v žilách. Byl zvyklý se neustále bát o svůj život, rychle a přesně řešit nebezpečné situace a fungovat s nedostatkem spánku. Bylo to něco, co vždy nenáviděl, a zároveň něco, na co byl pyšný. Teď zjistil, že je to také něco, na čem se stal závislý.
"Přece se nenechám ovlivnit závislostí na adrenalinových situacích," mumlal si tiše pro sebe, když přecházel do obývacího pokoje, aby si vybral poutavější knihu. Pravda však byla, že nedostatek práce nebyl jediný důvod, pro který se Severus nedokázal soustředit na čtení.
Válka se přesunula do zvláštní fáze, která se bez nadsázky mohla nazvat tichem před bouří. Uběhl už téměř měsíc od Snapeova dobrodružství s Potterem a Smrtijedi po celou tu dobu nikde nezaútočili. Nebyla žádná úmrtí, únosy či mučení. Někteří více naivní jedinci už téměř začali slavit konec války. Ale lidé jako Snape či Brumbál chápali lépe. Voldemort něco plánoval a to bylo velice špatné. Možná o to horší, že toto plánování přišlo právě ve chvíli, kdy strana světla přišla o svého jediného špiona.
Severus nechal své myšlenky potulovat, špičkou ukazováčku přitom přejížděl přes hřbety knih a doufal, že ho některá z nich nečekaně zaujme. A právě v ten okamžik se z krbu ozval hluk a místnost naplnil ředitelův hlas:
"Severusi? Měl bys na mě chvíli čas?"
Mistr lektvarů se musel vší silou ovládat, aby se radostně nerozběhl do ředitelovy kanceláře.
"Jistě, Albusi," odpověděl klidně, přestože cítil, jak se mu očekáváním zrychluje tep.
---------------
Bohužel jeho očekávání nebylo naplněno. Nečekala ho žádná tajná mise či životu nebezpečný úkol. Ředitel měl úplně jinou představu o náplni jeho práce pro Řád.
"Takže říkáš, že mám i po zbytek prázdnin zůstat zavřený v tomhle zatraceném hradě a navíc většinu svého času trávit s Potterem?" shrnul Severus po půl hodině informace, které mu ředitel postupně předával.
"Ano, Severusi, to je přesně to, co se ti snažím říct," usmíval se na něj Brumbál. "Myslím si, že jste během té vaší společné cesty spolupracovali výjimečně dobře. Bylo by bláznivé nepodporovat takový dokonalý tým."
"Já a Potter nejsme tým," bručel Severus a mračil se na šálek čaje ve svých rukách. Už dávno věděl, že jakékoliv diskuse s ředitelem jsou marné, ale přesto cítil, že musí dát najevo svou nelibost.
"Možná zatím nejste," odporoval předvídatelně Albus, "ale jistě budete, až se navzájem lépe poznáte."
"Nechci se poznávat s Potterem. Je to můj student."
"Však já také nechci, abyste si vytvořili intimní vztah," reagoval ředitel se zlomyslnými jiskřičkami v očích a Severus se při jeho slovech málem zadusil čajem. "Chci jen, abyste během bitvy dokázali dokonale spolupracovat a krýt si navzájem záda."
"Opravdu to musíme být právě my dva, Albusi? Jistě by se pro Pottera našel lepší spolubojovník a já jsem dokonale schopný bojovat sám."
Po jeho slovech si ho Brumbál chvíli přemýšlivě prohlížel a Severus už začínal doufat, že se mu poprvé v historii podařilo argumenty vyhrát nad starším mužem. Ale pak se ředitel mírně usmál a pomalu zakroutil hlavou.
"Myslím, že ty a Harry se k sobě hodíte dokonale," řekl a Snapeovi bylo jasné, že žádná slova už nepomohou.
--------------------
O několik hodin později Severus zakončil jakékoliv pokusy o čtení knih ve prospěch neklidného přecházení po obývacím pokoji. Ředitel mu oznámil, že Potter dorazí do Bradavic během večera a Snape nevěděl, jestli to znamená, že by se měli setkat ještě ten den nebo až další den ráno. Protože neměl nic na práci, nebyla to příliš důležitá otázka, ale přesto mu stále ležela v hlavě.
Severus opravdu z celého srdce nesnášel tyhle ředitelovy manipulace. Albus si s lidmi kolem něj hrál jako s figurkami na šachovnici a žádná z těchto figurek mu nikdy nic nedokázala odmítnout. Mistr lektvarů neznal nikoho, kdo by se dokázal nejen Brumbálovi postavit, ale také skutečně změnit jeho rozhodnutí. On sám, ačkoliv také mistr manipulace, to nikdy nedokázal.
Podobné myšlenky mu poslední dobu vždy připomněly rozhovor, který vedl s Potterem v jeskyni. Albus Brumbál a Pán zla si někdy byli opravdu děsivě podobní. Jejich následovníci jim rozhodně nikdy nic neodmítli. Severus udělal ještě pár kroků napříč obývákem, než usoudil, že se chová jako nervózní hlupák, a rozhodl se místo chození tam a zpět procházet koridory Bradavic.
Jedna z věcí, které měl Severus opravdu rád, byly pusté koridory hradu během léta. Všude panovalo příjemné ticho a ze zdí do vzduchu pronikala silná magie, která hladila a utěšovala. Už ani nevěděl, kolikrát se do hradu vrátil utahaný, zraněný a zoufalý, s oblečením od krve a různých jiných substancí. Většinou neměl ani sílu vrátit se až do sklepení, tak se jen zhroutil na zem v prvním menším koridoru a nechal magii hradu, aby ho utěšila.
Tentokrát však ticho koridorů narušily nevítané kroky.
"Dobrý večer, Snape," ozval se o několik momentů později hlas za Severusovými zády.
"Pottere," potvrdil mladíkovu přítomnost a pokračoval v pomalé chůzi. Neměl náladu na mluvení. Vlastně neměl vůbec náladu na Pottera a doufal, že to dává jasně najevo. V tom se však mýlil.
"Vy víte, co přesně po nás Brumbál chce?" naléhal Nebelvír a rychlými kroky ho doháněl.
"Hmm," zabručel Snape a modlil se, aby jedovaté pohledy, které Potterovi věnoval, ukončily další dotazy.
"A co teda?" pokračoval mladík neodbytně. Severus si zlostně odfrknul a v duchu přemýšlel, který náznak by Potterovi mohl dostatečně jasně říct, že jeho přítomnost není vítána. Pak usoudil, že náznaky se v jednání s Nebelvíry příliš nevyplatí, a tak pomalu a jasně řekl:
"Pottere, tvoje přítomnost není vítána. Ocenil bych, kdyby ses vrátil zpět do nebelvírské věže nebo kamkoliv, odkud jsi přišel."
Když s ním Potter dál držel krok, přehrál si Severus znovu v duchu slova, která řekl a přemýšlel, jestli to mladíkovi neřekl zbytečně komplikovaně. Možná přece jen přecenil Potterovu inteligenci a měl by to říct víc zkrátka a méně slušně. Už se k tomu chystal, když se Nebelvír tiše zeptal:
"A zítra moje přítomnost vítaná bude?"
Nečekaná otázka přiměla Severuse k tomu, aby se na mladíka, který šel vedle něj, podíval. Potterova tvář byla vážná. Ve skutečnosti už vůbec nevypadal jako student této školy. Zdálo se, že mu na tvářích raší strniště, a pokud by ještě pokračoval v růstu, byl by brzy vyšší než Severus.
"Ne, vaše přítomnost nebude zítra vítána. Ani pozítří, ani příští týden," odpověděl poctivě Mistr lektvarů. "Ale jestliže přijdete zítra, možná s vámi budu mít větší trpělivost."
Překvapivě při jeho odpovědi Potter jen pokyvoval. Pak zamumlal:
"Tak tedy zítra," a zmizel v chodbách.
------------------
Další den ráno se Severus probudil s překvapivě dobrou náladou a velmi dobře věděl, čemu za ni vděčí. Během jeho včerejší procházky chodbami usilovně přemýšlel, co přesně by s Potterem měli společně dělat. Albus jim nedal zrovna přesné instrukce a pod radou "naučte se spolupracovat" se mohlo skrývat téměř cokoliv.
Proto se Severus rozhodl, že začnou s tím, co mu rozhodně zvedne náladu. Se soubojem. Bylo totiž nepopiratelné, že Potter bude muset dokonale poznat jeho bojový styl a on zas musel poznat ten Potterův. To, že během této lekce možná mladík utrží pár škrábanců, bylo jen něco jako "nutné zlo". A protože jeho nálada byla opravdu výjimečně dobrá, rozhodnul se, že tentokrát se vydá na snídani do Velké síně.
Jeho příchod přerušil všechny rozhovory a na několik momentů prostor naplnilo překvapené ticho. Z takových momentů se Severus opravdu těšil. Bavilo ho nečekaně překvapovat lidi okolo něj. Usadil se na jedinou volnou židli u stolu a rozhovory se opět rozproudily.
Bohužel Potter, který seděl přímo naproti, neměl zřejmě nic lepšího na práci, než na něj zírat.
"Pottere?" oslovil ho a snažil se tím dát mladíkovi najevo, že je jeho chování nevhodné. Opět marně. Udělal si tedy v duchu poznámku, že jakékoliv pokusy o náznak byly s Potterem naprosto ztracené.
"Můžete mi říct, pane Pottere, proč na mě tak zíráte?" položil naprosto jasnou otázku s kapkou sarkasmu.
V tu chvíli měli oba dva již pozornost celého stolu a Severus upřímně doufal, že si Potter uvědomí, že tykání se týkalo pouze soukromí. Mladík několikrát zamrkal, a pak nejistě odpověděl:
"Vypadáte…tak nějak… radostný."
Severus, který si v duchu oddechl ve formulaci věty, se zamračil na posledním slově. On nebyl radostný! Nebelvírovi nejspíš rychle došlo, že jeho použití slov nebylo právě šťastné, protože rychle dodal:
"No… nebo se to tak na chvíli zdálo," a rychle se pustil do jídla před sebou.
Severus se ani nemusel otáčet, aby viděl pobavený pohled, který jim určitě ředitel (a možná i Minerva) věnoval. Opravdu začínal pochybovat, že jít na snídani do Velké síně, byl dobrý nápad. Příště si takové pošetilé rozhodnutí lépe rozmyslí.
"Rozhodně si pořiďte lepší brýle, Pottere," doporučil mladíkovi předtím, než se sám pustil do jídla. Stačil si však dát do pusy jen několik soust, než zaregistroval, že se Potter zvedá k odchodu.
"Kam si myslíte, že jdete?" zastavil ho rychle otázkou. Rozhodně nemínil zbytek rána běhat po hradu a kdo-ví-kde jej nahánět.
"Zpět do věže?" reagoval nejistě Potter.
"A nepřipadá vám vhodnější se nejdříve se mnou domluvit na společném plánu?"
"My máme společný plán?
Severus se na Pottera zamračil. Copak se mu opravdu všechno muselo říct přímo?
"Ano, pane Pottere. Snad si vzpomínáte, o čem jsme spolu včera mluvili."
"Aha, tohle," zamumlal Potter, přestože bylo podle Severuse pravděpodobnější, že jejich rozhovor stále nechápe. "Mám na vás tedy počkat?"
"To by bylo více než vhodné," poznamenal Mistr lektvarů a opravdu doufal, že Potter začne svůj mozek používat co nejdříve.
Zbytek snídaně proběhl v příjemném tichu a Snape nakonec ani příliš nelitoval, že se do Velké síně vydal. Když dojedl, klidně vstal a pokynul čekajícímu chlapci, aby ho následoval.
"Řekneš mi, jaký je ten plán?" zeptal se ho Potter, jakmile se oddělili od ostatních obyvatel hradu. Severus opět zapřemýšlel, jestli by svoje povolení k tykání neměl vzít zpátky.
"Začneme soubojem," odpověděl nakonec a rozhodl se, že řešení jemných detailů jejich vztahu si nechá na později.
"Jako že my dva spolu budeme bojovat?"
Severus notnou chvíli uvažoval, jestli přece jenom nemá utéct k Brumbálovi do kanceláře a prosit o slitování.
"Mluvím snad nějakou jinou řečí než ty, Pottere?"
"Ne."
"A můžeš mi tedy říct, proč máš potřebu každou moji větu zopakovat v nějaké jiné formě?"
Po jeho otázce mladík trochu zrudnul a rozpačitě se podrbal na hlavě.
"Jen chci mít jistotu, že správně chápu všechno, co říkáte."
"Dobře," odfrknul si Severus. "Napříště bych ocenil, kdyby ses o významu mých vět ujišťoval jen ve své hlavě."
Potter rychle přikyvoval, a pak se zeptal:
"Už máš vybrané místo pro souboj?"
"Zatím ne. Ty snad ano?"
Po jeho otázce se Potter zašklebil a rychle přikývl:
"Komnata nejvyšší potřeby."
O této místnosti už Severus samozřejmě slyšel. Obzvláště poté co se rozneslo, že právě ona sloužila jako prostor pro tajný klub obrany proti černé magii. Ale protože jejích služeb sám nikdy nevyužil, byl pochopitelně poměrně zvědavý.
"Dobře, Pottere," řekl tedy, "veď mě."
A Potter se s úsměvem od ucha k uchu rozběhl po schodech nahoru.
------------------------------------------------------------
Komnata nejvyšší potřeby překonala Severusova očekávání. Dveře, které se objevily, jakmile Potter několikrát prošel chodbou, vedly do místnosti dokonale vhodné pro souboj. Byla podlouhlá s vysokým stropem a velkými okny. Uprostřed byl roztažen modrý koberec obdélníkového tvaru, na kterém stříbrné linie vyznačovaly oblast souboje. Okolí koberce a všechny stěny místnosti byly vybavené matracemi. Při pohledu na matrace Potter rozpačitě zamumlal:
"Zřejmě mám větší strach z modřin, než jsem si myslel."
Severus potlačil zafrknutí smíchu, které mladíkův komentář téměř vyvolal, a vydal se vybrat si svou stranu na souboj.
"Znáš pravidla souboje?" zeptal se cestou ke koberci.
"Neznám," přiznal Potter poctivě, a když se na něj Severus otočil, dodal: "Jediné lekce souboje, které jsem měl, byly ve druhém ročníku s Lockhartem."
To přece není možné, odporoval v duchu Severus. Neposlali by ho bojovat nevycvičeného.
"A co tě tedy členové Řádu učili na všech těch tajných lekcích?"
Potter nějakou dobu mlčel a také se blížil ke koberci.
"Učili mě zabíjet," přišla pak klidná slova a zároveň s nimi se jakoby v místnosti ochladilo o několik stupňů.
Jediné, co Severuse jako reakce na tuhle odpověď napadalo, bylo: "Aha.", a tak se raději rozhodl mlčet a jen pokyvoval. Tohle nebylo něco, co by čekal právě od Zlatého chlapce. Možná tak od Malfoye…
Albus Brumbál opravdu učil svého hrdinu zabíjet? Zdálo se to neskutečné a Severus téměř cítil, jak mu hlavou běží zběsilé myšlenky. Ne že by on sám měl nějaké iluze o lidech, kteří bojovali na tzv. straně dobra. Ale nebylo předpokládáno, že někdo jako slavný "Chlapec, který přežil" ty iluze mít bude?
Ale když se tak díval na mladého muže před sebou, najednou nechápal, že to neviděl dřív. Harry Potter věděl, co znamená zabít. Tu znalost měl napsanou přímo v pohledu svých zelených očí. Severus si toho nikdy dříve nevšímal, vlastně si nikdy Pottera moc neprohlížel. Teď ho však opravdu zajímalo, co všechno během těch let přehlédnul.
"Tak budeme bojovat?" vytrhnul ho z myšlenek Potterův hlas.
"Ano. Jen žádná prokletí," určil rychle nejpodstatnější pravidlo a pokračoval. "Počítám do tří. Jedna, dvě, tři!"
Boj začal a Severus Snape rychle zjistil, že bylo zřejmě hodně věcí, které během posledních let přehlédnul. Z rozmazleného spratka se stal nelítostný bojovník.