5. Kapitola - Starosti hrdiny

 

 

5. Kapitola – Starosti hrdiny

 

Uběhly už dva dny od novinového článku, který označil Harryho za gaye, a den od té doby, co mladík zjistil, že jeho sexuální orientaci sdílí také Severus Snape. V Denním věštci se stále objevovaly narážky na pohlavní život mladého hrdiny a jemu neustále přicházely další a další dopisy, ale situace v Bradavicích se už uklidnila. Studenti byli konec konců na Harryho zvyklí a velmi rychle je přestalo bavit neustále se jím zabývat.

Mladíkovy myšlenky se mezitím točily kolem jednoho člověka – nenáviděného učitele lektvarů. Už několikrát ho napadlo, že možná není úplně zdravé, tak často se tím mužem zabývat. Nejdříve celý den řešil, zda Snape náhodou nemá problém s jeho sexuální orientací, a teď celý den řešil… Vlastně ani nevěděl, co přesně řeší. Jednoduše si v hlavě neustále převaloval informaci, kterou tak nečekaně získal. Jeho spolubojovník je gay. Znamenalo to něco?

„Harry,“ sykla jeho směrem Hermiona a probrala ho tak ze zasnění, „co to s tebou dneska je? Chceš snad, aby tě McGonagallová zase napomínala?“

Mladík si jen povzdechnul. Bude zázrak, když dokáže poslední ročník dokončit. Vůbec se v hodinách nesoustředil. Pravdou bylo, že dokud brali praktické obranné věci, soustředit se nepotřeboval – většinu toho by zvládnul i ve spánku. Jenže učební osnovy obsahovaly i mnoho jiných věcí, v nichž byl už teď neuvěřitelně pozadu. A to bylo teprve září. Znovu si povzdechnul a usilovně se snažil dávat pozor.

Dlouho mu to však nevydrželo. Tentokrát se jeho myšlenky stočily k řediteli. Starý muž se s ním chtěl po obědě setkat a Harrymu bylo více než jasné, že se nebude jednat o žádné příjemné informace. Brumbál s ním poslední dobou mluvil jedině o nehezkých či dokonce tragických věcech. Jediné, v co mladík doufal, bylo, že na tomto setkání nebudou jen oni dva – tedy on a ředitel. Taková setkání byla příliš děsivá. Harry měl pocit, že ho Brumbál učí rozhodovat o životě jiných lidí, že ho učí, jak být vůdcem. A to se mu vůbec nelíbilo.

On si nechtěl hrát na generála, nechtěl velet armádě kouzelníků a rozhodně nechtěl velet svým přátelům a známým. Možná už přišel čas, aby to dal řediteli jasně najevo. Jeho úkolem bylo zabít Voldemorta. To ano. Ale rozhodně to neznamenalo, že by se měl stát hlavou Fénixova řádu.

„Pane Pottere!“ přerušil tok jeho myšlenek tentokrát ostrý hlas profesorky přeměňování, „Už to opravdu přeháníte!“

„Omlouvám se, profesorko,“ zamumlal Harry a doufal, že to bude stačit.

„Omluvy vám teď nepomohou,“ zareagovala zástupkyně ředitele přísně. „Deset bodů z Nebelvíru a po obědě sem přijďte na školní trest.“

„Po obědě nemůžu, mám schůzku s ředitelem.“

McGonagallová vztekle semkla rty ještě více k sobě a celá třída se zatajeným dechem sledovala jejich interakci.

„Dobrá tedy, v tom případě vás budu čekat dnes večer,“ řekla a otočila se k němu zády.

„Já…“ vyhrknul Harry, ale zarazil se. Nechtěl vedoucí své koleje ještě více dráždit. Přesto pokud si měl vybrat mezi zrušením školního trestu a zrušením setkání se Snapem, které v pátek pravidelně měli, rozhodně volil školní trest.

„Ano, pane Pottere?“ řekla ledově a otočila se zpět k němu. „Večer snad také nemůžete?“

Harry sklopil zrak a jemně pokýval hlavou.

„Pak tedy přijďte…“ začala profesorka a zamyšleně se na něj podívala. Patrně si uvědomila, že ani sobota nepřichází v úvahu, protože se celé odpoledne měla konat schůze řádu. Přísný stisk jejích rtů povolil a podívala se na něj s trochou porozumění, než stručně oznámila:

„Domluvím se s ředitelem a o čase trestu vás budu informovat poštou.“

Harry jen němě přikývnul. Cítil, že ho celá třída zvědavě pozoruje. Pravděpodobně se zajímali, jaké další důležité aktivity kromě schůzky s ředitelem může mít.

„Na co všichni koukáte?“ vytrhla studenty ze zamyšlení McGonagallová, „Vraťte se k práci!“

----------------------------------------------------------------------------------------------------

„Harry! Jsem tak rád, že jsi přišel!“ zvolal ředitel, jakmile Harry vešel do dveří.

„Pozval jste mě,“ suše zkonstatoval mladík a bez vyzvání se posadil do jednoho z křesel.

„To je pravda. To je pravda,“ reagoval Brumbál. „Jakpak se máš?“

Harry si povzdechnul.

„Mám se fajn. Můžeme přejít rovnou k věci?“

„Jistě tušíš, co s tebou chci probrat.“

Mladík nějakou dobu mlčel a sledoval své ruce položené v klíně, pak položil otázku, kterou si v hlavě opakoval už mnoho měsíců:

„Proč právě se mnou?“

„Jistě tušíš i to,“ tiše podotknul ředitel a jeho tvář zvážněla.

Nebelvír vzhlédl od svého klína a zahleděl se kamsi za rameno starého muže. Doufal, že jeho předtucha se nesplní.

„Nechci být velitel, ani váš zástupce.“

„Harry…“ povzdechl si Brumbál. „Kdo jiný by to měl být?“

„Snape,“ vyhrkl mladík ihned. Bez váhání by svému spolubojovníkovi svěřil svůj život i život svých přátel.

Ředitel se pohodlně opřel v křesle, usmál se a podotknul:

„Sice mě velmi těší zlepšení ve vašem vzájemném vztahu, ale opravdu si myslíš, že by členové řádu poslouchali bývalého smrtijeda?“

Harry se zarazil. Už dávno na Mistra lektvarů takto nemyslel a úplně zapomněl, že mnoho lidí jeho změnu úhlu pohledu nesdílelo. Byla to velká škoda, Severus Snape mohl být vynikající vůdce.

„Profesorka McGonagallová,“ navrhl další jméno.

„Ach, ano, Minerva. Bude z ní jednou výborná ředitelka. Ale její věk není až tak vzdálený od mého, nebyla by to příliš dobrá volba pro vojenského velitele.“

„Pastorek?“

„Výborně, Harry,“ usmál se Brumbál, „také jsem ho zvažoval. Je to úžasný bystrozor. Bohužel je poměrně konfliktní člověk a mnoho lidí z řádu s ním má problémy.“

„A se mnou jako nikdo nebude mít problémy?“ zeptal se sarkasticky Harry. „Vždyť je mi teprve sedmnáct!“

„Jsi přirozená autorita, Harry.“

„Přirozená autorita?“

„Máš silnou magickou auru, dokážeš se rychle rozhodovat a nepopiratelně jsi už v tomhle věku mnohými lidmi považován za hrdinu.“

„Nejsem hrdina,“ odsekl mladík a začínal pociťovat vztek, který pramenil ze zoufalství a bezmoci. Proč jen nikdo nechápal, že on nechtěl být žádným hrdinou?

„Harry…“ začal ředitel.

„A to, že nechci takovou zodpovědnost, nic neznamená?!“

„Jistěže to…“

„Chci jen normálně žít obyčejný život! Nechci žít váš život!“ Prosím, tak poslouchejte mě, dodával zoufale v duchu, jsem ještě moc mladý!

„S velkou mocí přichází velká odpovědnost,“ klidně reagoval starý muž.

„Nejsem mocný!“ stále zuřil Harry a jakoby se jeho vlastní magie snažil popřít ta slova, zavířil kolem něj vztekem vyvolaný proud vzduchu a věci na poličkách se roztřásly.

Mladíka spolu s výbuchem magie opustily i bouřlivé pocity. Sklesle se opět posadil a položil si hlavu do dlaní.

„Proč já?“ zašeptal.

Brumbál se předklonil a položil mu ruku na rameno.

„Jsi silný,“ odpověděl.

„To už tu bylo,“ odsekl klidně Harry stále s hlavou v dlaních.

„Ne, ne, ne, Harry, teď nemyslím magicky silný,“ vysvětloval starý muž rychle, „jsi silný psychicky.“

Mladík pokračoval v mlčení, a tak ředitel dodal:

„Na světě existuje velice málo lidí, kteří by dokázali unést tak vysokou psychickou zátěž jako ty. Obzvlášť v tak mladém věku.“

„Aha,“ řekl Harry důrazně, zvedl hlavu a cynicky se usmál. „Takže, protože toho hodně vydržím, jsem odsouzený k řešení problémů celého světa.“

„Zapomněl jsem,“ usmál se nečekaně Brumbál, „jak vy, mladí lidé, umíte být tragičtí.“

„Možná byste pak na nás, mladé lidi, neměl házet odpovědnost za výsledek války,“ odsekl Nebelvír, protože se cítil uražený. Měl snad po všech těch mizerných letech právo na trochu sebelítosti nebo ne?

„Harry…“

„Takže je to všechno pravda?“ přerušil cokoliv, co chtěl ředitel říct. „Chcete, abych byl váš nástupce?“

Brumbál na něj chvíli upřeně hleděl přes své půlměsíčkové brýle, a pak jednoduše přikývnul.

Harry se posadil zpříma a poprvé pohlédnul starému muži do očí.

„Víte,“ řekl klidně, „čekal jsem něco takového už měsíce. Ale tady,“ poklepal si na levou stranu hrudníku, „jsem stále doufal, že tahle chvíle nikdy nepřijde.“

„Plánuji tě představit řádu jako mého nástupce někdy po Vánocích,“ poznamenal mírným hlasem Brumbál a Harry cítil, jak mu mozek zahaluje mlha, která ho naplnila pokaždé, když přestával zvládat realitu. Opravdu se děsil té zodpovědnosti, kterou se mu snažil Brumbál předat.

„Nyní můžeme přejít k aktuálnímu programu?“ promluvil znovu ředitel a trochu tak probudil Harryho zamlžené myšlenky. Ten přikývnul a usilovně se snažil chovat rozumně. Toto byly přece vážné problémy a vyžadovaly si jeho plnou soustředěnost. Na jeho osobních pocitech teď nezáleželo.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Pane Pottere,“ oslovil ho profesor Rothwell při hodině Obrany proti černé magii, „jsem opravdu zklamán vaší neustálou nepozorností. Myslel bych, že alespoň vy budete chápat důležitost probírané látky.“

„Omlouvám se, profesore,“ vysoukal ze sebe Harry, i když mu ve skutečnosti bylo upřímně jedno, že ho během jednoho dne napomíná už druhý učitel. Zdálo se mu to neskutečně ironické. Všichni tito lidé, kteří pro něj měli představovat autoritu, jsou členové Fénixova řádu a od nového roku budou poslouchat jeho rozkazy. Nebyl si jistý, zda se mu chce smát nebo brečet.

„Deset bodů z Nebelvíru,“ pokračoval profesor, „a pokud vás budu muset napomenout znovu, bude z toho školní trest.“

„To se budete muset postavit do fronty,“ zamumlal Harry tiše a Hermiona do něj dloubla loktem.

„Říkal jste něco, pane Pottere?“

„Ne, nic, profesore.“

Naštěstí byla vyučovací hodina u konce a mladík si další školní trest nestihnul vysloužit.

„Myslím, Harry,“ oslovila ho jeho kamarádka, když vyšli na chodbu, „že by ses opravdu mohl zkusit soustředit.“

„Snažím se,“ zabručel mladík jejím směrem a doufal, že dívka změní téma.

„Měl by sis uvědomit, že toto je náš poslední ročník,“ nevzdávala se. „Je velice důležité, jak na konci školního roku uspějeme.“

„Hmm,“ stručně zareagoval Harry a přál si, aby pro něj věci byly také tak jednoduché. Bohužel, v současné době pro něj byla škola až na tom úplně posledním místě a on pochyboval, že to teď dokáže změnit.

„Nech ho být, Hermiono,“ vložil se do jejich rozhovoru Ron. „Ne každý dává škole takový význam jako ty.“

Dívka vztekle sešpulila ústa a přidala do kroku, zatímco si Harry hluboce oddechl. Vážně se s kamarádkou nechtěl hádat.

„Díky,“ naznačil ústy zrzkovým směrem a ten se na něj usmál. Mít dva kamarády, kteří byli tak charakterově rozdílní, mělo rozhodně mnoho výhod.

Došli do knihovny a Harry si začal vyndávat knihy a pergameny z tašky, avšak velmi rychle mu došlo, že se dnes prostě nedokáže soustředit na učení. Chvíli pozoroval vyrovnanou hromádku na stole před sebou a pak ji s povzdechem začal vracet zpět do batohu.

„Co to děláš?“ vyjekla ostrým hlasem Hermiona.

„Nedokážu se soustředit,“ vysvětlil Harry, „takže tu nechci plýtvat časem.“

„Chceš si jít zalítat?“ navrhl chápavě Ron a vysloužil si tak od dívky přísný pohled.

„Ne, díky,“ usmál se mladý hrdina a zakroutil hlavou. „Myslím, že se půjdu jen tak projít po hradě. Trochu si uspořádat myšlenky.“

„No, kdyby sis to rozmyslel…,“ nechal zrzek nabídku otevřenou. Harry jen pokýval hlavou a než odešel, ještě dodal:

„Na večeři mě asi nečekejte.“

Už byl ve dveřích z knihovny, když ho zastavila jemná ruka na rameni.

„Harry…“ oslovila ho znovu Hermiona a mladík ze srdce doufal, že ho zase nechce přemlouvat k učení. „Vím, že tě něco trápí…,“ pokračovala, „a kdyby sis chtěl promluvit, jsem tu pro tebe.“

Upřeně se na něj dívala a nervózně si kousala spodní ret.

„Já vím,“ odpověděl s laskavým úsměvem. Pohladil ji po ruce, kterou ho zastavila. Pak ji místo díků políbil na levou tvář a odešel.

Bylo mu těžko u srdce z toho, že se svými přáteli již nemůže sdílet všechny své problémy, ale byl neuvěřitelně vděčný za to, že ty dva ve svém životě vůbec má. 

Odnesl si tašku do ložnice a vydal se do jeho a Snapeovy věže. Na tom místě se mu přemýšlelo nejlépe. Navíc z neznámého důvodů doufal, že tam staršího muže potká. Možná věřil, že Mistr lektvarů dokáže nějakým způsobem uklidnit zběsilé myšlenky, které se mu bez přestání točily v hlavě.

Snape tam však nebyl a nepřišel ani během hodiny, kterou Harry na věži strávil. Po tak dlouhé době  neustálého rozebírání stresujících myšlenek (a možná také trochu z hladu) mladíka rozbolelo břicho. Opřel se rukama o zídku a zahleděl se z věže přímo dolů. Byla to pořádná výška. Kdyby odtud skočil, zaručeně by se zabil. Fascinovaně sledoval vzdálenou zemi pod sebou. Mohl by svůj život skončit teď hned, bylo to tak snadné. Bylo až neskutečné, jak moc křehká ta tělesná schránka, která nesla jeho mysl, byla.

Samozřejmě by neskočil, měl v tomto světě ještě moc práce, hodně přátel a hodně nepřátel. A přes všechny strasti svého života se cítil ještě příliš mladý na smrt. Ale přesto, ta představa toho, že stačí jeden jediný krok a život hrdiny kouzelnického světa skončí, byla fascinující. O jeho životě a smrti nerozhodoval Voldemort ani Brumbál, ale pouze on sám a toto uvědomění bylo nečekaně příjemné.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Jsi tu moc brzy,“ oznámil mu Snape, když vešel do učebny lektvarů.

„Já vím,“ zamumlal Harry tiše.

Starší muž zvednul hlavu od papírování a pátravě se na něj zahleděl.

„Špatný den?“

Mladík si povzdechnul a zprudka dosedl na jednu ze židlí.

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl. „Byl jsem na setkání s ředitelem.“

„Pak tedy vskutku špatný den,“ zkonstatoval profesor lektvarů klidně a vrátil se ke své práci.

Harry se zasmál. Miloval způsob, jakým Snape dokázal suše shrnout nepříjemnou realitu, a přitom ho ještě pobavit. Žádný z jeho přátel se nedokázal dívat na věci takovým způsobem.

„Jo,“ vydechl a položil si hlavu do dlaní, jak poslední dobou dělal často. Oba muži mlčeli a ticho v místnosti rušilo jen nepravidelné škrabání brku po pergamenu. Harry poslouchal jednotvárný zvuk a cítil se uvolněně. Bylo zajímavé, jak se jeho současné pocity při pobytu ve sklepení v přítomnosti obávaného Mistra lektvarů lišily od těch, které měl ještě v červenci.

„Je mi tu příjemně,“ řekl nahlas bez toho, že by se jakkoliv pohnul. Tváře mu po takovém přiznání trochu zčervenaly, ale to naštěstí nebylo vidět. Nebyl vůbec zvyklý vyjadřovat své pocity. Nicméně tentokrát chtěl, aby starší muž věděl, co cítí.

Škrabání brku na moment zastavilo a Harry neklidně čekal na jakoukoliv odezvu. Napětím téměř nedýchal. Avšak po pár momentech se Snape vrátil k psaní bez toho, že by cokoliv řekl. Možná to tak bylo lepší. Mladík vlastně ani nevěděl, jakou reakci očekával, či jakou reakci by si přál. A možná klidné tiché přijetí bylo právě to pravé.

Zvuk brku ho musel ukolébat, protože další, čeho si všimnul, byly až tiché zvuky Snapeových kroků, které se k němu přibližovaly. Starší muž se posadil kousek od něho, oddělovala je jen lavice.

„Mluvili jste o zítřejší schůzi?“ navázal Mistr lektvarů na jejich předchozí rozhovor.

„Mimo jiné,“ odpověděl Harry. Pak konečně zvednul hlavu, upřeně se zadíval na druhého muže a klidně dodal: „Také jsme mluvili o tom, kdy se stanu hlavou Fénixova řádu.“

„Není na to trochu brzy?“ zeptal se Snape a přemýšlivě stáhnul obočí.

Mladík se neradostně ušklíbl.

„Pokud půjde vše podle Brumbálova plánu, začnu v lednu fungovat jako jeho zástupce.“

„Ten dědek se zbláznil!“ vykřiknul bývalý špion pobouřeně a vyskočil ze židle. Harry ho sledoval s mírným úsměvem. Bylo hezké, že se někdo rozčiloval v jeho prospěch.

„Taky si myslím,“ přitakal.

„A ty jsi souhlasil?“ obořil se na něj jeho spolubojovník a mladík si obraně založil ruce na hrudi. Nenechá na sebe přece křičet.

„Podle čeho si jako usoudil, že řediteli záleží na mém názoru?“

Snape přikývl na znamení, že jeho námitku přijímá a prsty si stisknul kořen nosu.

„Ten stařec mě jednou zabije,“ poznamenal ironicky.

„Tak to je více než pravděpodobné,“ zareagoval mladík se smíchem a rozesmál se ještě víc, když po něm starší muž hodil zlobným pohledem.

„Předpokládám, že se těšíš na svou novou pozici,“ pronesl Snape zlomyslně.

„A já předpokládám,“ odsekl Harry, „žes tuhle svou poznámku nemyslel vážně.“

Mistr lektvarů vyzývavě zvednul obočí.

„Trhni si, Snape,“ řekl na to Nebelvír a v duchu doufal, že nepřestřelil. Dnes však vůbec neměl náladu na nějaké diskuze o tom, jaký byl jeho postoj k vlastní slávě.

„Aby sis ještě nevysloužil školní trest,“ poznamenal profesor stále se zdviženým obočím. Naštěstí se nezdál nijak více rozčilený.

„To by sis musel stoupnout do fronty,“ přiznal Harry a málem se znovu rozesmál, když mu došlo, že ten nejhrozivější profesor na škole je jediný učitel, kterému může tuto větu říct do očí.

„To mi vážně chceš říct,“ předstíral Snape zděšení, „že se na škole vyskytuje vyučující, který nezbožňuje Harryho Pottera?“

Podle všeho byl starší muž zrovna z nějakého důvodu posedlý jeho popularitou. Harry se na něj kysele podíval a zareagoval:

„Touto nesmyslnou otázkou se mě chceš zeptat, od koho mám školní trest?“

Mistr lektvarů se na něj zamračil a chladně odpověděl:

„Ve skutečnosti mě tvé problémy s ostatními vyučujícími vůbec nezajímají.“

„Myslel jsem si to,“ poznamenal mladík s ironickým úsměvem.

Poté se zvednul a vydal se ke dveřím. Už měl ruku na klice, když si uvědomil, že ho Snape nenásleduje.

„Jdeme trénovat?“ zeptal se tedy a v duchu přemýšlel, co se zas tomu netopýrovi honí hlavou.

Snape si ho chvíli pečlivě prohlížel a teprve když se Harry začal nervózně ošívat, odpověděl:

„Raději bych šel do mých pokojů. Chtěl bych s tebou něco probrat.“

„Aha,“ vypustil ze sebe mladík a poprvé po dlouhé době se v přítomnosti svého spolubojovníka cítil vyvedený z míry, „takže jdeme k tobě.“

„Pokud souhlasíš,“ překvapivě důrazně přidal Snape.

„Jo, jo,“ opakoval Harry a drbal se na hlavě, „jasně, že souhlasím.“

Až do této chvíle si o sobě myslel, že je velice přizpůsobivý a nenadále změny v plánech mu nepůsobí žádné problémy. V tom se však nejspíš mýlil, protože tato nečekaná změna, se kterou Snape přišel, ho naprosto rozhodila. Zas jednou se cítil jako rozpačitý puberťák.

Starší muž si této jeho nově vzniklé nejistoty patrně všimnul, poněvadž jakmile vešli do jeho komnat, nalil jim oběma velkého panáka alkoholu. Nicméně poté se usadil v křesle a nic neříkal.

„Nechtěl si se mnou něco probrat?“ popohnal ho Harry.

„Ano, to jsem chtěl,“ souhlasil klidně Snape, „ale nejdřív se ještě trochu napij.“

„Chceš mě opít?“ zasmál se mladík. „Začínáš mě trochu děsit.“

„Jen trochu?“ zamračil se bývalý špion. „Jsem uražen.“

Harry se znovu zasmál. Alkohol ho příjemně hřál v břiše a oheň z krbu vytvářil domácí atmosféru. Cítil se dobře a už opět začínal dostávat pod kontrolu svou nenadálou nervozitu. Bylo mu fajn.

„Poslední dobou zažíváš hodně stresujících situací,“ poznamenal Snape a Harry přikývl.

„Určitě se potřebuješ nějak odreagovat.“

Harry znovu přikývl.

„Možná… máš nějaký vlastní způsob relaxace?“

Harry zakroutil hlavou.

„Možná bys chtěl využít sexuální relaxaci?“

Harry přikývnul.

Pak mu zpětně došlo, co starší muž řekl, vyplivl tu trochu alkoholu, kterou převaloval na jazyku, a vykřiknul:

„Cože?!“

 

 

 

6. Kapitola - Neodbytné myšlenky