15. Kapitola - Citrónové bonbóny

A/N: Hádejte, kdo se vrátil z reality?  Že to ale trvalo... :)

Z konce poslední kapitoly:

„Co tu děláš, Pottere?“ zavrčel Mistr lektvarů, jakmile mladík vešel dovnitř, „Na sex nemám dneska čas.“

Harry zůstal zaraženě stát na místě a cítil se poníženě.

„Přišel jsi snad kvůli něčemu jinému?“ pokračoval Snape.

Mladík jen němě zakroutil hlavou a cítil, jak se mu do tváří hrne krev a v očích ho štípe.

„Tak to nech na zítra,“ uzavřel to starší muž a vrátil se zpět ke své práci.

Tak a teď…

15. Kapitola – Citrónové bonbony

Poprvé po velmi dlouhé době se Harry na obvyklé tréninkové setkání se Snapem opravdu netěšil. Ba co víc – přemýšlel, jak se mu vyhnout. Jejich posledním krátkým setkáním se cítil skutečně ponížený a rozhodně znovu nechtěl vytvořit dojem puberťáka, kterého ovládají pouze hormony. Jeho náladu jako obvykle zhoršoval nedostatek spánku a noční můry, jejichž obrazy ho honily i ve dne. Jednoduše řečeno – cítil se (už opět) neskutečně mizerně.

Během hodiny lektvarů se mu dařilo Snapea celkem dobře ignorovat a snažil se myslet na blížící se víkend v Prasinkách, který si se svými přáteli zcela jistě skvěle užije. Samozřejmě soustředit se během hodiny lektvarů na jiné věci, než na lektvary, nebývá dobrý nápad. A ani tentokrát to dobrý nápad nebyl. Bylo jen čiré štěstí, že Harryho lektvar skončil jako bezúčinný a ne jako výbušný.

Ze třídy vyběhl mezi prvními, a když pak na chodbě stejně musel čekat na Rona s Hermionou, cítil se jako naprostý hlupák. Během těch několika minut udělal jasné rozhodnutí – až příště bude mít zájem o sex Snape, odmítne ho on. Ano, přesně to udělá!

„Harry, stalo se něco?“ oslovila ho Hermiona, jakmile se k němu připojili. Byla to opět jedna z mnoha dalších otázek, na které pochopitelně nemohl odpovědět. Konec konců po té, co by pravdivě odpověděl, by jeho odpověď už ani nikoho nezajímala.

„Ne, všechno je ok,“ usmál se na ní, „jen jsem potřeboval na vzduch.“

Nevěřícně se na něj zamračila, ale rozhodla se jeho odpověď dál nerozebírat, za což byl Harry opravdu vděčný. Musel se teď rozhodnout, jestli chce setkání se Snapem skutečně odvolat anebo mu čelit. Bylo zřejmé, která možnost je rozumnější a dospělejší, ale… Hlasitě si povzdechl.

„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptala se znovu Hermiona a bedlivě si ho prohlížela.

„Jsem unavený,“ připustil tedy část pravdy Harry, „nejradši bych celý víkend zůstal v posteli.“

„To zní jako plán, kámo,“ zapojil se do debaty nadšeně Ron.

„Jo,“ vydechl Harry a smutně se usmál, „kéž by to tak šlo.“

Také jeho přátelům zmizel úsměv z tváře, když si uvědomili, co vše se může skrývat za jeho slovy. Stíny války byly den ze dne větší.

-----------------------------------------------------------------------------------

Setkání se Snapem samozřejmě nezrušil. Měl příliš silný smysl pro povinnost. Avšak když se večer blížil ke komnatě Nejvyšší potřeby, cítil se neskutečně mizerně a to nejen po psychické stránce. Také jeho tělo mu dávalo jasně najevo, že na tohle setkání opravdu nechce jít – žaludek měl jako na vodě a střeva se mu křečovitě svírala. Na změnu názoru bylo nicméně už pozdě.

Dříve než vkročil do místnosti, snažil se zaměřit na vztek a zuřivost, které by měl vůči Snapeovi oprávněně cítit. Bohužel místo žádaných pocitů se opět dostavila jen úzkost a nepříjemná tíseň. Nemohl si však dovolit Snapeovi ukázat, jak moc ho zranil. Tohle do jejich vztahu prostě nepatřilo. Jeho milenec by to jistě nepochopil. Konec konců Harry sám si nebyl jist, že to chápe. Vždyť přece od začátku věděl, do čeho jde, tak co byl jeho problém?

Zavrtěl hlavou, přejel si dlaní po tváři, narovnal se v ramenou a vzal za kliku. Byl přece odjakživa zvyklý čelit problémům čelem a nemínil to teď měnit.

„Začínal jsem si myslet, že nedorazíš,“ řekl Snape klidným hlasem místo pozdravu.

„Dobrý večer i tobě,“ zavrčel Harry. Podráždění, které ještě před chvilkou uvnitř sebe marně hledal, přicházelo při pouhém pohledu na jeho spolubojovníka k životu. Starší muž si ho zkoumavě prohlížel.

Harry mu pohled opětoval a vyzývavě zvedl obočí.

„Začneme?“ navrhl a moment na to zaútočil bez toho, že by čekal na Snapeův souhlas. Proč by taky měl? Přesně tohle mu jeho spolubojovník udělal nespočetněkrát.

Společně s adrenalinem z bitvy stoupal i jeho vztek. Vztek na Snapea, ale také na Brumbála, na Rona s Hermionou, učitele, členy řádu, sama sebe a celý svůj zasraný život. Neměl ani tušení, kde se v něm tak silné emoce vzaly. Často cítil podráždění a někdy i silný záchvěv vzteku, ale tohle... tohle bylo něco nového. A on to z celého srdce miloval! Cítil se silný a nezranitelný podobně jako se mu to stávalo v bitvě. Na okraji svých smyslů vnímal, jak kolem něj jiskří jeho magie, která se podřizovala jeho jedinému cíli – porazit protivníka.

Celé to skončilo příliš brzy. Harry se zastavil s hůlkou namířenou na neozbrojeného Snapea, který ležel pod ním na podlaze. Pocit opojení se vytrácel, ale vztek stejně jako zrychlený dech a tep se zatím neuklidnil. Jeho spolubojovník na něj hleděl s naprosto bezvýraznou tváří. Jen na malý moment Harry v jeho očích zahlédl něco, co téměř připomínalo strach. Avšak byl si jistý, že se musel zmýlit.

Díval se na muže pod sebou a nevěděl, co si s novou situací počít. Oba mlčeli. Pak se Snape natáhl a chytil zápěstí jeho ruky, která stále svírala hůlku. Harry se mu zadíval do očí a nechal se stáhnout na mužův hrudník. Stále ještě zrychleně dýchal. Hlavou mu blesklo, jak si ještě ráno sliboval, že příště Snapea odmítne on. Co si to jen namlouval? Pevně semknul víčka, přetočil se na záda a nechal svého milence, aby ho svlékl.

Snapeovy kostnaté prsty mu jemně přejely po hrudníky, zakroužily kolem bradavek a zanechaly po sobě horkou stopu, která donutila Harryho prohnout se v zádech a hlasitě vydechnout. Z jednoho ze zavřených víček mu unikla slza. Dobře poznal intenzivní pocity, které v něm Snapeovy dotyky nyní vyvolávaly. Začínal toho bastarda milovat. A to nebylo dobře. To vůbec nebylo dobře.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den ráno se probudil s bolestí hlavy. Nepamatoval si, že by se mu něco sdálo a spal poměrně dlouho. Nicméně začít ráno s nepříjemnou bolestí za to příliš nestálo. Necítil se o nic lépe, než po probděných nocích plných nočních můr.

Uvnitř hrudi cítil nepříjemnou tíhu a hrdlo se mu svíralo úzkostí. Přestože už byl čas na snídani, nevydal se ani do Velké síně ani do kuchyně. Pochyboval, že by do sebe dostal třeba jen kávu. Měl nejasné nepříjemné tušení, že se brzy stane něco špatného a nechtěl si připustit, že by to mohlo souviset se vztahem, do kterého se navezl.

Vztah se Snapem. Profesorem lektvarů. Bývalým smrtijedem. Přece není možné, aby toho muže opravdu miloval nebo ano? Nejspíš tak moc toužil po fyzickém kontaktu, že když se konečně dočkal, spletl si s tím související pocity s láskou.

Položil si bolestí třeštící hlavu do dlaní a zhluboka si povzdechl. Proč nic v jeho životě nemohlo být jednoduché? Tak moc by si přál mít normální klidný vztah s vyrovnaným člověkem, který by mu byl pevnou oporou v náročných časech. Nicméně jeho vztahu se Snapem byl tento popis tak vzdálený, jak jen to šlo. A on to věděl předem a stejně do toho vlezl. Jenže to ještě netušil...

Tentokrát téměř nahlas zasténal. Ano, netušil, že se do toho chlapa zamiluje. Nemělo cenu, aby to sám před sebou déle popíral. Ať už jeho pocity vznikly jakkoliv, teď to tak cítil a musel to rychle nějak vyřešit. Dost pochyboval, že by Snape mohl jeho city opětovat. Jeho spolubojovník zjevně neměl žádný problém s čistě fyzickým vztahem.

Na oběd ho už Ron s Hermionou jít donutili. Snape tam samozřejmě byl, stejně jako většina ostatních učitelů. Jako obvykle se střídavě mračil do svého talíře a střídavě ostražitě kontroloval chování přítomných studentů.

„Harry, opravdu mi děláš starosti,“ oslovila ho Hermiona jakmile dosedli a začala mu na talíř nandávat jedno z jeho nejoblíbenějších jídel, „Málo jíš, už se skoro neusmíváš, stále hledíš do prázdna a ty kruhy, co máš pod očima!“

Harry se nadechl k odpovědi, ale nedala mu šanci.

„Vím, že toho teď máš hodně, ale takhle to nejde. Potřebuješ něčí pomoc nebo se zhroutíš!“

Ke konci se Hermioně už třásl hlas a v očích se jí leskly slzy. Ron se k ní naklonil a jemně ji objal kolem ramen. Harrymu to od něj přišlo až nečekaně empatické.

„Oba nás to trápí,“ řekl zrzek a dívka se na něj vděčně usmála.

Přestože si na to jeho přátelé mohli vybrat lepší místo a čas, Harry jim byl opravdu vděčný za jejich snahu. Nicméně nevěděl, co na to říct. Netušil, jak by mu kdokoliv mohl pomoci. Pokud by se teda nenašel nějaký dobrovolník, který by převzal celou jeho roli v téhle zatracené válce. A to bylo samozřejmě vysoce nepravděpodobné. Rozhodl se tedy pro upřímnost:

„Nevím, kdo a jak by mi mohl pomoci.“

Hermiona nejdříve překvapeně zamrkala, zřejmě čekala, že ji odbude stejně jako kdykoliv předtím, a pak nesměle navrhla:

„A co třeba Brumbál?“

Harry se smutně ušklíbl a zase jednou se cítil o pěknou řádku let starší než jeho přátelé. Vůbec si neuvědomil, jak odlišně oni stále vidí svět. Jak odlišně většina lidí vidí svět. Jak jim měl říct, že Brumbál je jednou z příčin jeho probdělých nocí?

Jako na zavolanou k nim právě v tu chvíli doletěla drobná sovička, která nesla malý kousek pergamenu. Stálo na něm: „Milý Harry, budu tě očekávat dnes odpoledne v mé kanceláři. Děkuji.“

Jakmile zprávu přečetl, jemným švihnutím hůlky pergamen spálil. Nebylo to vůbec nutné, ale aspoň měl nějaké drobné vybití pro svůj vztek.

„Brumbál,“ zavrčel jako odpověď na zdvižené obočí svých přátel a zabodl vidličku do vychladlé brambory na svém talíři. Už neměl pražádnou chuť bavit se s přáteli o tom, jak se cítí. Konec konců ať se cítil jakkoliv, bylo mu jasné, že večer se bude cítit ještě hůř.

„Ahoj Harry, jsem rád, že jsi tu.“

„Jak jinak,“ odvětil Harry. Nicméně s mnohem menší záští než dříve. Už na to přestával mít sílu. Brumbál se na jeho poznámku jen usmál. Stejně jako vždy.

„Máme mnoho věcí, které musíme probrat,“ pokračoval pak „ale nejdřív…,“ natáhl se pro skleněnou misku s bonbony, „co takhle citrónový bonbon?“

Harry v ten okamžik ztuhnul a z obličeje se mu vytratila všechna krev. Ředitel nabízel citrónové bonbony na začátku jejich sezení jen v případě, že diskutované téma mělo být opravdu ale opravdu špatné.

Miska se vesele pohupovala kousek od jeho dosahu a on se nakonec pro pár bonbonů s povzdechem natáhl. Ať už to bylo uklidňujícím lektvarem nebo čímkoliv, co v těch bonbonech bylo či nebylo, dávno zjistil, že mu skutečně pomáhají smířit se s realitou a nepanikařit ve chvílích, kdy si to opravdu nemůže dovolit.

Vzal si jich celou hrst, hodil si je do klína a jeden okamžitě rozbalil. Trochu spěšně si jej strčil do pusy. Sladkokyselá chuť, kterou si už bude nejspíš navždy spojovat s nepříjemnými zprávami, se mu rozlila po jazyku. Několikrát bonbon v ústech převalil a začal pociťovat, jak místo úzkosti přebírá nadvládu nad jeho tělem pocit odhodlání. Zaměřil svůj pohled opět na Brumbála a přikývnul.

„Je tu velká šance, že máme svého špiona zpět,“ oznámil ředitel stručně a ostře ho sledoval.

Harry na něj jen nechápavě zíral. Není přece možné, aby se Snape vrátil zpět ke své práci. Odhalili ho. Zabijí ho, jestli se o to pokusí! A navíc, to by mu jeho spolubojovník přece určitě řekl.

„Severus před chvílí odešel na setkání,“ dodal Brumbál, když Harry stále jen pokračoval v zírání.

Mladý hrdina začal v ústech zuřivě převalovat kyselý bonbon.

To není možné, běželo mu hlavou a roztržitě začal rozbalovat další bonbon.

To by mi řekl... to by mi určitě řekl... Strčil si ho do pusy a opět se pustil do rozbalování dalšího.

Brumbál si odkašlal.

„Harry,“ oslovil ho uklidňujícím hlasem, „Severus ví, co dělá.“

Mladík roztržitě přikývl a strčil si do pusy další bonbon. A pak další. A další.

To by mi řekl.

„Harry,“ znovu promluvil Brumbál stejným tónem a položil mu svou ruku na jeho, aby mu tak zabránil v rozbalování dalších bonbonů.

„Je to můj spolubojovník,“ zahuhlal nezřetelně Harry s plnou pusou a pocítil, jak ho kyselá šťáva pálí v krku.

„Já vím.“

Je to můj milenec, křičel v duchu. Řekl by mi to.

Proč zatraceně ty bonbony nepomáhají?

„To nepomůže,“ řekl tiše Brumbál jakoby mu četl myšlenky a podal mu koš, do kterého mohl Harry bonbony vyplivnout.

Mladík tak udělal, a pak zhluboka vydechl. Na moment pevně semkl víčka, aby zabránil vytéct slzám, které se mu snažily dostat do očí. Bylo to přece stejné jako vždy. Jako vždy, když se někdo z jeho blízkých dostal do nebezpečí. Byla válka. Bylo to nutné. A on nemohl panikařit po každé, když se něco takového stane. Musel být schopen lidi vézt v nejtěžších situacích. A takovéto chování ničemu nepomáhalo.

Otevřel oči.

„Dobře tedy,“ řekl s vynuceným klidem, „Snape je zpět mezi smrtijedy. Jaké jsou okolnosti?“

Následující dny Harry napjatě sledoval učitelský stůl při všech společných jídlech, nadějně procházel koridory a úzkostlivě čekal na hodiny lektvarů a jejich lekce soubojů. Snape se nikdy neobjevil. Brumbál netušil, kdy se vrátí. Vlastně netušil, jestli se vůbec vrátí, ale to nikdo z nich zatím nahlas nevyslovil.

V noci Harry většinou jen zíral do stropu, protože měl strach z nočních můr, které by jistě přišly. A v duchu se stále dokola zaobíral skutečností, že mu Snape něco tak důležitého neřekl. Vždyť přece byly spolubojovníci...přátelé...milenci... To přece muselo něco znamenat. Nebo snad ne?

16. Kapitola - Nevyhnutelný konec